Nokturno.net / tvorba / dílko

Hieroxymus (Ak-Ene)

I

Prohledávali jsme severní část jistého Arabského naleziště,když jsme „nalezli“ město.Skutečné,obří město,pohřbené pod pískem.Ihned se mezi mými kolegy rozšířil názor,že jde o Město Pilířů.Já,stejně jako můj dávný přítel,Edgar Funhorte,jehož předek kdysi pracoval s mým předkem,známým Archeologem,jsme byli jiného názoru..
„Zásadně nesouhlasím,aby zde přítomný diletant“(to mluvil Sir Edmund Fearley,vůdce „opozice“ v našem archeologickém spolku a zastánce myšlenky,jíž jsem nastínil v minulém odstavci a s níž jsem vždy nesouhlasil)„,jež nikdy nenalezl ani střep,natož pak nějáké město,se snažil napravit si zde rodiné jméno.“.
Zeptal jsem se jej,s nejmenší možnou nenávistí,co tím myslí.
„Jen to,Marcusi,že Váš Prastrýc,Sir Algernon si také myslel,že nalezl něco jiného,než to co vlastně měl,že?A potom se z toho,promiňte mi ten výraz, zcvoknul.“.
„A co podle vás našel?“ více-méně jsem zařval,protože jsme v rodině na prastrýcův odkaz i nález pyšni a chtěl jsem ho odkázat do patřičných mezí, ale nezalekl se a místo toho řekl klidně:
„Nepodstatný žvást nějákého starého ožraly,v nejlepším případě a nebo dobře naaranžovaný,špatně udělaný plagiát….….“.
Než mohl větu zakončit,zasvištěla mu kolem uší dýka.Nebyl jsem to já,jak si všichni mysleli (i já,zpočátku),ale Edgar,jež byl na společný nález našich prastrýců možná ještě víc hrdý,než já.
„Dost,dost!“ zakročil rázně Utrecht Van Kenn,místo-předseda spolku a had
,jež se vždy klaněl na tu,či onu stranu,podle toho,jaký vítr zrovna vál (a já věřím,že kdyby přišel na svět o sedmdesát let dříve,rozhodně by provolával slávu „Reichu“ se zdviženou pravicí(na obranu Němců-Van Kenn se narodil v Hollandsku a „Německo“ neuměl ani napsat)) a nyní se snažil si naklonit strany obě,aby se mohl tajně přidat,vteřinu před dvanáctou,k té straně,jež by měla být vítězná (vždyť to z něj udělalo místopředsedu).
„Rozejděme se,je čas spát a ráno….…“ pokračoval,ale to neměl říkat,jelikož při zmínce slova spánek se všichni rozutekli do svých postelí,které neviděli v zápalu archeologické horlivosti snad celý měsíc (19 hodin 26 minut).
Rezignovaně rozhodil rukama a pak odešel také.
Mě se spát nechtělo a tak jsem vylezl ven před stan a počal kouřit jednu z levných cigaret,jimž jsem doposud holdoval.Ani jsem neslyšel,jak se Edgar plíží za mými zády,aby ho nikdo neviděl.
„Je to idiot.“ řekl mi ze tmy,naprosto nečekaně a málem mě měl na svědomí (v rodině máme chabá srdce,strýc Valerian by mohl vyprávět).
„Samozřejmě.“ děl jsem na to já a zahodil cigaretu do písku.Pohlédl jsem na město,jehož zdi se tvářily jako rozšklebená tvář starého knížete.Vstal jsem a zamířil jsem k němu.Funhorte vyrazil za mnou.Měl chorobnou touho na mě dávat pozor,potom,co na jakési expedici,na kterou jeho vzdálený bratranec,Geral­d,vzal mého vzdáleného bratrance Louise,se ani jeden z nich už nikdy neobjevil.(Od dob této expedice z naší zahrady téměř vymizeli hadi a ti,kteří zůstali,jakoby se vždy,když někoho z rodiny spatřili,uklo­nili).
Mě to bylo jedno,já Louise neznal jinak než obličej na fotce,byl to syn mojí tety a nějákého Zubaře,brita,který sloužil někde v Afghánistánu.
Ale Edgar si myslel,že to nepřímo zavinil tím,že byl bratrancem Sira Geralda.
Snažil jsem se si ho nevšímat,ale kdykoliv se nohama zabořil do písku, vydal zvuk parního kotle a to prostě nešlo přehlédnout.
U brány města,kterou nikdo nehlídal,jsem zahlédli několik beduínů.Byly k nám otočeni zády a něco mumlali.Až poté jsem si domyslel,že to byla nejspíš modlitba.Sledovali s hrůzou podivné symboly a archaismy a mezi mnohými slovy bylo slyšet jedno obzvláště často,zjevně jméno:
„Fahad Khaezere“.
Když nás spatřili,nasedli na velbloudy a vrátili se tam,odkud,proti všem svým zvykům,přišli.
Přesto,že uvnitř města už několik z nás bylo,byly zavřené a v stejném stavu, v jakém byly po staletí (snad i tisíciletí).
Společnými silami jsme se dostali opět dovnitř.Vzduch zevnitř byl zatuchlý a byl tentýž,jež kdysi mohl dýchat Mani.
Vstoupili jsme dovnitř a zapálili louče.Prošli jsme kolem úzké ulice.
To,co se říkávalo,byla tedy pravda-v městě nebyl ani jeden obchod,či něco, co by se podobalo bazaru.Všechny domy měly dveře v druhém patře a žádný způsob,jak se k nim dostat,nebyl.
Procházeli jsme ulicemi tak rovnými,až to bylo nepříjemné.V mís­tě,kam jsme byly došli,mezi čtyřmi ulicemi,dvěma konci a dvěma začátky,byl půlkruh,na němž stála pozdně helenistická socha.Pod ní byl Latinský název,jež se překládal asi takto:
„Dáno k nohám Ensiho,od dvora Claudia II. Gothica“.Pod tím bylo napsáno:
„Epiteth Král Modrý.“
Pod tím se objevilo nesrozumitelné slovo:Hieroxymus.
Na dalším rozcestí byla socha výrazně helenistická,pod níž se nalézal nápis v staré Řečtině,jež se překládal zhruba tak:
„Podáno k nohám Ensiho,od dvora Philipha II. Makedonského“.
Pod tím napsáno (přeloženo):
„Epiteth Král Červený(purpu­rový)“.
A znovu:Hiero­xymus.
Podobně jsme byly nalezli ještě třetí a čtvrtou sochu,jednu s textem Sanskrtským a druhou s textem v Egyptských hieroglyfech.Pod těmito sochamy stála:
„Král Žlutý“ a
„Král Zelený“.
Pod každým Hieroxymus a vedle každého Epiteth.
Nakonec jsme došli na pátý oblouk,za nímž se rýsovali rozbořené a zničené domy.Před námi stála socha v textu Klínovém,pod níž bylo psáno
„Král Šedý“.
Pod tím bylo ale ještě připsáno:
„Od Dvora Akkadu Krále Dudu,jež dostal se k svému místu,když čtyři nesprávné smetl ON ze zemí“.
Hieroxymus zde chyběl úplně,místo toho zde bylo slovo:Ak-Ene.
Brzy se z jakéhosi koutu vyřítil muž v dlouhém šatu.Držel kladivo a před našimi zraky sochu rozbil.
S hrůzou jsem jej zachytil za rameno a zeptal se jej,jestli ví,co způsobil.
Podíval se na mě muž,jež mě veškeré rysy,jež byly přičítány Sumerům.
Odstrčil mě a zašel kus dále a vyvlekl sochu,podobnou té co zničil.Na tabulce pod ní stačil jsem přečísti:„Od Dvora Igigi,Krále Akkadu….…...“ a pak se socha rozpadla pod údery jeho kladiva.
A to se stalo i s dašlími třemi sochami,jež pocházeli od Nanuma,Imiho a Ilulula.
Předtím,než to skončilo jsem nemohl nic udělat,ale poté jsem se vyřítil na muže,abych zabránil dalšímu vandalství.On mě ale snadno přemohl a pak jsem náhle už neviděl nic.

Vzbudil jsem se zvukem harfy.Narovnal jsem se na postely.Seděl jsem v podivném pokoji o osmi stěnách.Odkudsi se neustále lynul onen zvuk.
Postavil jsem se na nohy a přešel jsem po studené,kamenné podlaze k jednomu z otvorů ve zdi,jež se podobali oknu.
Venku byla absolutní tma.Vzal jsem z kapsy zapalovač a použil jsem ho.
Ve tmě byla vidět obří socha o velikosti dvojnásobku sochy svobody.
Byla to žena s maskou ve tvaru slunce.V obřích rukou držela stejně obrovskou harfu a na ní vyhrávala.
„Dárek od Sojiho.“.
Za mnou stál muž v dlouhém šatu,sumer.Vypadal skoro totožně,jako ten,co
jej tak snadno zastavil,ale v nose měl zlatou náušnici.
Zeptal jsem se na samozřejmé-kde se nalézám.
„Některá místa nemají jméno ani jedenkrát.Ale ZDE?Hieroxymus,Ak-Ene,
UT,Eama,Kokko­ro,Antanete,Na­nimariboatsimi­a,….….vyberte si.“.
„….….….….….…­...Proč tu jsem?“.
„Měl jste,řekněme,neš­tastný nápad.Zaútočil jste na Mikiho,když zrovna pracoval….….…­.…..“.
„Ničil světové dědictví!!“ vyšlo ze mě kýčovitě.
" „Světové“?" podivil se muž,jež mi dělal společnost.
„….….…..Kde je Edgar?“ ozval jsem se opět já.
„Ten muž,co s vámi byl?Zpátky v táboře.Oznámý,že jste zemřel.“.
Toto mě opravdu vykolejilo.Vyřítil jsem se k muži a chytil jsem ho za ramena,ale on mé dlěn zachytil tak pevně,že by je mohl rozdrtit.Bylo jasné, že vzdor je bezcenný.
Pustil jsem ho a on pustil mě.
„Co se tu děje?“ řekl jsem více-méně pro sebe.
„Pocta,pane.“ řekl muž a zmizel tak,že vyskočil z výklenku.Ihned jsem se podíval za ním a strnul jsem,když jsem si opět vypomohl zapalovačem.
Uzřel jsem ho,jak padá celé míle pode mnou,stále níž a níž,až zmizel úplně.
Jen neměnná,škrabošková tvář sochy stála v nicotě,oživena umělým, kapesním ohněm.
Usedl jsem na postel.

II

O pár hodin později vešel do mého pokoje (?) celý harém,snad třicet či čtyřicet.A každá chtěla,abych si vybral ji.Odmítal jsem kategoricky,neměl jsem pro takové věci ani špetku pochopení.Nakonec tak dlouho bojovali o mou přízeň,že jsem si vybral jednu,ale ihned,jak ji její kroky zavedly přede mě,že od ní cokoliv odmítám.Zřejmě souhlasila.Vyvedla mě jednou z oami výklenků.
Stanul jsem v obří,klenutém sále,jehož dekoraci tvořily,jako v leckteré kostnici,lidské zbytky a kosti.Bylo zde něco jako oltář.U něho seděl muž v hávu dlouhém dobré tři metry.Sám měl snad čtyři.Byl to Sumeřan.
Podíval se pozorně na tvář ženské a řekl:
„Eu-Ina.“
Pak zašel k oltářy a vytáhl tlustou knihu z hliněných desek žluté barvy.
A tak se stalo,že jsem byl pojednou ženat.
V paláci jsem zůstal snad dva týdny.
Za tu dobu se vystřídali nějácí zvláštní hosté,mezi nimi někdo,komu říkali Alulim.Byl skoro stejně vysoký jako muž,jež mě oddal.
S tou ženou jsem se nevídal.Zřejmě jí to nevadilo.V noci se mi vyhýbali všechny ostatní a bylo vidět,že jsou čím dál tím blíž šílenství.
Jednou v noci všechny zmizeli.Když jsem se ptal,kam,říkávali mi jen něco o skončení „lhůty“.Za týden se objevilo postupně padesát nových.
Čekalo se a jednou,tuším po měsíci,přibyl muž,jemuž říkali Urukagina,ten předchůdce prvního zákonodárce.A i ten se brzy oženil.
Mezi těmi nesčetnými hosty,kteří přibyli,od Emírů,Knížat a Ensiů jsem zaslechl jména Lugal-Zage-Si,Gaberiano,Robert de Turberville, a Savary III.
Život celkem šel,ale byla tu nuda.Jednou v noci jsem navštívil muže,jež mě oddal(zjistil jsem totiž,že ovládá dost precizní angličtinu).
Přivítal mě s něčím,co bych dokázal nazvat Pivem.Po přípitku jsem se ho, trochu nesměle zeptal,jak se jmenuje:
„Ašar-Nibbuna.“.
Chtěl jsem se představit,ale řekl,že to není nutné.
Vypili jsme další dvě piva a pak jsem se ho zeptal,zda bych se nemohl vrátit domů.
On řekl,že by to možná šlo,ale bylo by to komplikované.Jestli bych to chtěl riskovat.Já řekl že ano.
Řekl mi,že mám přijít za týden do jedné z komnat na Jihu.
„Manželce“ jsem se o ničem nezmínil.
Další týden jsem dorazil do míst předem určených.(Palác byl ohromný,na čtyři světové strany).V jedné z komnat seděl Ensi Ašar-Nibbuna a vedle něj muž v modrém.Zavřel jsem.Vytáhlo se pivo.
Muž s modrými rty se na mě dlouho díval a pak se zeptal:
„Nemáte strach?“.
„Ne.“ řekl jsem popravdě.
„Ne,asi to ani nechápete.“ řekl on.Pak pokračoval:
„Víte,není to moje dcera,kdyby jo,tak bych proti tomu nic neměl,ale je to jedna z dcer Žlutého a to nebude nic příjemného.Sa­mozřejmě bych ho mohl chtít přemluvit,ale on je strašně Ortodoxní.A při­tom….….….Byl by jste schopen obětovat cizí život?“.
Řekl jsem že ne.
„Pak,pokud vám to nebude,vezmu ji já,mohu ji přihrát jednomu Císaři v Americe.“.
Nechápavě jsem na něj civěl.
„Vaši manželku.“ řekl modrý muž.
Přikývl jsem.Opravdu to pro mě nebylo podstatné.
Ensi mě tajně vyvedl do nějákého kanálu a posadil mě do voru.
Po šedé vody,jež tekly ze zdí,jsem ploval snad tři dny.
Vyplaval jsem v Libanonu,a jenom znalost starých jazyků mi zajistila místo v armádě u Pubahli ben Abdi-Ashirta,když se chystal na Revoluci.Po ní jsem dělal na konci Iturey,jako guvernér.
Léta jsem strávil tam za něj,pak za Shaushgamuwa I. i II.Pak jsem se dostal do Byblosu,za Elibaala a Milkiashapa-a,v Itureji pod Ptolemájem Mennaeusem,pak v Maradě pod Patriarchou Maronitů (vskutku pouhá mlhavá forma toho,co sedával v Gruzii),v Keči za Georgiuse Tzula,v Egyptě v době,kdy zde skrze nepravé vládce panoval Fahad,pak do Barbarosovského Německa,pak za posledního přímého z Valois před Ludvíkem,jedné z nesčetných Irských držav a nakonec za Druhé Marie ve Skotsku.Pak jsem jen čekal,až uplyne týden od data,kdy jsem se vydal na expedici,na níž byla nalezeno mnohojmennéné město a vrátit se tam,odkud jsem vyšel před třemi tisíciletími.Domů.