Nokturno.net / tvorba / dílko

Mé krátké ztracení

Naše loď ztroskotala nějákou míly od Islandu.Život mi zachránilo to,že jsem se od mládí otužoval.
Ale stejně,vlny byly příliš silné a za chvíli jsem ztratil vědomí.Vzbudil jsem se,ani nevím kdy.Do rukou mě řezali kameny.Nebyla to pláž,byl to kamenolom,který vystupoval z  oceánu.Pomalu jsem vstal.Byl jsem promočený až do kosti.Ohlédl jsem se.Byl jsem na nějákém malém ostrově uprostřed moře.Sever ostrova jsem neviděl,ať jsem se snažil sebevíc.
Přede mnou se rozprostíral les,chudý,plný starých,černých,zkrou­cených stromů.Prošel jsem kolem jednoho a zaslechl jsem slabý vzdech.
Kolem dalšího a to samé.
A  kolem třetího a též.
Když se tak stalo počtvrté,přestal jsem se chovat racionálně a došel jsem si strom prohlédnout.Dotkl jsem se ho,v  očekávání tvrdé kůry….…ale žádnou jsem necítil.Bylo to měkké a poddajné,příjemné a hladké.
Na záda mi zaklepala ruka.Otočil jsem se a naproti mě stál nevysoký muž s  dlouhým vousem.Kolem krku měl kapesní hodinky,které neustále z  hrůzou pozoroval.V  jeho vousech žily celé civilizace hmyzu a neustále se vlnily,jak do nich a z  nich vzlétala havěť.
Nejprve se na mě jen sem tam podíval.Pak si něčeho všiml.Přívěsku­,který jsem zdědil po otci,po tom,co se utopil na moři.Chvíli na mě nevěřícně koukal,pak přišel blíž a přívěsku se dotkl.Zvuk,který ta věc vydala byl něco mezi zazvoněním,a výkřikem.Pak se na mě ten muž podíval důkladně.
Neřekl nic,jen mě brutálně odtáhl od stromu a dovlekl mě k  jakési slizské lodi,zakotvené v  menší zátoce.Snažil se mě vecpat na loď,ale já jsem z  nějákého důvodu odmítl.Zmítal jsem se,jak jsem mohl.Tu mě chytil pod krkem a řekl:
„Eluzim ze Sippary!“.
Nic,jen jsem tam stál a civěl na něj.Moje laxnost jej očividně překvapila.
„Slyšel jste?!“ počal se mě ptát.
„Ano.Ale nechápu o  čem to….…..“ začal jsem.
„Nechápete….…..to toho svět skutečně tolik zapoměl?To už neví,jak sešel Mesh-ki-ag-gasher?To uvěřili starým lžím?To už neví?“.
Nevěděl jsem o  čem to mluví.Hodinky na jeho se začali podivně otřásat a veškerý hmyz z  jeho vousu se dal na útěk.Poprvé jsem jej spatřil s  tváří v  klidu.Ale ne dlouho.Jeho tvář se zkřivila do strašlivého šklebu,vzal mě najednou za ruku a vhodil mě na palubu.Loď pomalu,ale jistě odplouvala a poslední,co jsem zahlédl,než odporný měsíc zakryla ještě odpornější,
hnisavá mračna,byla silueta jakéhosi muže,jež na podivném rogalu přelétal širé pláně oceánu až k  ostrovu.
Domů jsem se dostal po dvou dnech plavby a díky starostem s  nově nabytým dědictvím jsem na to krátké a bezvýznamné ztracení cesty skoro zapoměl.Proč bych si to taky měl pamatovat?

….….….….….….…­.….….….….….….…­.….….…

Toho dne vzrostl v  Bezejmenném lese na Bezejmenném Ostrově na místě, které bylo po staletí připraveno pro Enmerkara,ale jehož nemohl získat a jež mu svou do očí bijící prázdností neustále připomínalo tu starou porážku, nový strom.Nevyznačoval se ničím,než tím,že z  něj na půl cesty od kořenů na podivně vyčnívající větvi s  pěti odumřelými zárodky vysel zlatý řetěz se zlatými hodinkami.