Nokturno.net / tvorba / dílko

Následky uzdravení se

I.
Žiji v  Luidolu,malém městě na severu od Rimmorsy.Můj otec byl profesorem historie,což je v  s podivem,když si člověk uvědomí,že o  dějinách našeho města před rokem 1752  se neví vůbec nic.Můj otec přesto kdesi nalezl manuskript,který mluvil o  cestách „rybýřů a kněží z  města Luidolského Aicnerfa přes kanál,jež nebyl,do města Cíbolského“,kam „přinášeli sta s  sta mušket a mnohého dalšího“.A  to vše je datována „Dvacátého Roku od vyhnání Boadbila“ tedy 1512.Co měl tento text znamenat,
to se můj otec nikdy nedověděl.A  ani já ne.

Hurval,můj bratr,oznámil v  dopise,že přijede,ale já tomu nevěřím.Psal že přijede už tolikrát a ještě se tu ani neukázal.Ani vlastně sám nevím jak vypadá,tak dlouho jsem ho neviděl.

Farář Asheque se to nějak dozvěděl,ostatně jako vždy a přišel se mě zeptat, co si o  tom myslím.Poznal jsem,že se jako vždy nemůže bratra dočkat,
ostatně my to kdysi sám řekl.Asi se moc dobře znají,ostatně každému z  nich je přes padesát.Asi se mu zamlouvám,protože mě neustále pozívá k  sobě do kostela do výklenku ve zdi,který není zezdola vidět,ale odkud je možnoo lehce pohlížet na příchozí,kteří už si tak nějak zvykly na farářovu nepřítomnost a zpodívají se sami sobě ve věčně prázdné zpovědnici,
zatímco je farář a jeho případný host pozorně naslouchali.Já v  té místnosti byl jednou a stačilo mi to.Je tam tma,šero a chlad a na zemi je věčně vlhko, takže si člověk klidně může zlomit nohu,nebo se i  zabít,pokud by se mu podařilo vypadnout skrytým oknem až na neuvěřitelně mohutný oltář,nad nímž se tyčí stříbrný kříž,ostrý jako břitva.Říká se,že kříž vytvořil šílený farář Astermlern z  nakradeného majetku klášterního i  lidského i  z osobních „odpustků“.Říká se,že tak dlouho ostřil rohy kříže,že se na něm dal rozříznout papír.Roku 1752,v  první zaznamenané zprávě o  Luidolu,se zmiňuje o  tom,že,z  čistého rozmaru tím křížem rozřezal čtrnáct lidí,jež za ním přišlo do kostela.Jediný přežívší vypověděl podle přepisů toto:
„Toho rána byla mlha a moc lidem se nechtělo nikam chodit,ale byla neděle a tak jsem se tam vydal.Byl jsem mezi prvními.Farář Astermlern stál opřen o  oltář,který byl celý ve stínu.Každé okno bylo zakryté jakýmsi modrým závojem,ale když přece jen proniklo něco světla,zjistil jsem,že na oltáři není kříž,že stojí stranou.Na jeho místě ležely mrtvoly čtyř bezejmenných světců z  rohů kostela,zelez­ná,červená,mo­drá a žlutá.Byli to světci,ke kterým jsme se musili modliti,ale které jsme neznali,ani nikdy nepoznali.
Ale co jsem viděl jistě,bylo,že vedle faráře byla jakási figura,která mu už už podávala cosi,co se ve tmě třpytilo.Ale když vstoupil Jaen Vech,místní řezník,postava naposlední chvíli ucukla a zmizela ve tmě.Farář,kterého to evidentně vrcholně naštvalo se otočil a cosi….…...nevím jak to popsat….…...z  hrdla mu vyšel zvuk,jako když chroptí umírající v  posledním tažení….….….a dveře se sami zavřeli.
Nevím proč,ale nešli ani za Boha otevřít.Farář vzal kříž a urychleně nás počal porážet jednoho po druhým.Po každý vraždě se otočil kamsi do stínu
,jako by tam někoho vyhlížel,ale nikdo tam už nebyl.To ho určitě rozpálilo tak,že ze sebe vydal další zachroptění.Dveře se otevřely a já vyběhl ven.“
Přivedl gardisty,ale když se do kostela dostali,našli vše jak bylo.
Už chtěli muže zavřít do blázince,když jednoho rána nalezli čtrnáct mrtvol pod budovou Luidolské radnice.Starosta Ivjehk nedokázal celou záležitost vysvětlil a tak jej zavřeli a odsoudili k  smrti.Marně ječel a řval,že je nevinný, až byl slyšet po celém městě,stejně jej popravili.Jeho jediným přáním,jelikož mu dovolili,vzhledem k  jeho postavení,nějáké mít,bylo,aby na jeho pohřbu nebyl nikdo oblečený modře.
Popravili ho pátého srpna.Z  jeho ran netekla krev.Hodinu po jeho smrti nastalo naprosté zatmění slunce.V  ten moment (a byl to jen pouhý moment, tak to alespoň tvrdí pomatený historik Philiphe Duc D' Orielly) zmizeli cennosti a faráři z  dalších dvaceti kostelů v  zemi,ikdyž zatmění nebylo vidět jinde,než v  Luidolu.
Jde o  událost,o  které se vně Luidolu moc nemluví.A  s tím je spojený tenhle kostel,ve kterém nebylo od té události do roku 1857  faráře.To,co se zde za ta léta nahromadilo se vyhazovalo celých deset let a nikdo,kromě několika inkvizitorů Tajného Patriarchy Gruzie,ony věci neuzřel,neboť se to všechno balilo do navoskovaného papíru a házeli je do řeky.Všechny ryby z  ní zmizeli a od těch dob je to naše osobní „Mrtvé Moře“.
Jako syn Historikův jsem tyto věci znal nazpamět a proto jsem to tam nesnášel,protože jsem to „viděl“.Moje obrazotvornost mě vždycky otravovala.

No,ale ten den mě farář doslova přinutil,abych s  ním šel.Měl připravené jakési víno a tak se něco stalo,něco významného.Když jsem vypil třetí sklenici,dozvěděl jsem se,že farář dostal další dopis,ve kterém se z  jistého „zdroje“ dozvěděl že bratr stoprocentně přijede.Nechal jsem si hned nalít další sklenici,protože jsem o  bratrovi slyšel nejasné drby,které si vykládali staré ženské,dcery a sestřenice Generála Tarquina (v  našem městě je s  ním spřízněna dobrá půlka obyvatel,což v  budoucnu nebude zrovna požehnání pro genetickou výbavu budoucícj generací).Mluvili o  ztracených zvířatech a požárech,ale nikdy nic určitého.Když jsem šel kolem,vždycky ztichly a počali se bavit o  tabáku a o  dalších běžných věcech.Ale hned jak jsem zahnul za roh,počali zase mluvit,protože jejich mozky si vždy špatně spočítali vzdálenost a počet mých kroků a to,jak a kde ještě slyším.
A  tak jsem znovu slyšel o  střepech v  pivu a o  klavírech,ve kterých se nalezli kusy mrtvol.

II.
Farář se mnou mluvil ještě notnou chvíli,ale velice rychle byl pod obraz a tak jsem mu přestal rozumět.Po chvíli,když už spal,jsem se počal potichu plížit z  pokoje.Ale vteřinová neopatrnost měla za následek to,že jsem uklouzl a vypadl vnitřním oknem.Už už bych si rozbil hlavu o  oltář,když jsem se zachytil za kříž.Vysel jsem tam hodinu,než se někdo objevil a pomohl mi dolů.Ruka mě vůbec nebolela,to přišlo až za chvíli.
V  ruce se mi brzy rozmohla jakási infekce a brzo jsem ulehl.
Ve snech jsem viděl hodiny z  masa a stáje plné běhajících oken a děr,které prosázeli důchod.
Počal mě budit hlas který jsem neslyšel už celé roky.Prvně jsem si myslel,že to je otec,ale pak jsem si uvědomil,že ten zemřel na tyfus ve válce proti Alžíru.
„Vzbuď se srabe.“.
Otevřel jsem oči a tam byl Hurval.Byl starší než když jsem ho viděl naposledy (bude to patnáct let),na sobě měl totéž tričko,jež měl když jedné noci odešel bez vysvětlení a řekl,že napíše.
A  teď jsem ho viděl jako starého muže bez většiny zubů,jak se na mě dírou končící jícnem usmívá.
Namáhavě jsem se zvedl a uviděl jsem svoji ruku-napuchlou a fialově šedou.
Bylo jasné,že se musí amputovat.To mě sklíčilo,protože jsem byl spisovatel a tu ruku jsem potřeboval.Bratr jakoby vytušil,co jsem si myslel.Řekl:
„Budem mít dalšího mrzáka v  rodině.Strýc Vehlom by měl radost.“.

Strýc Vehlom byl náš strýc,který přišel o  nohu ve válce s  Alžírem.Byl přítelem Generála Tarquina,zvláště od krvavé bitvy u  Al-Mohandessu,kde o  nohu přišel.Generála zarmoutilo,že ztratil bojeschopného muže a získal invalidu a tak nařídil vypuštění „Batalionu C“.Kdykoliv se tento batalion vypouštěl musela většina mužů,u  nichž se předpokládalo přežití stáhnout daleko,aby nic neviděli.Na bojišti zůstal jen Generál Tarquin,jeho bratr Gallicena a náš strýc.
Po půl hodině bylo na bojišti dvanáct tisíc mrtvých Alžířanů.Bylo to jistě hnusné.A  to si myslel i  náš strýc.
Generál mu daroval nohu velitele armáda a speciální lékaři z  ní utvořily masovou protézu.Strýc jí před Generálem používal,ale nenáviděl ji.

Skrze léta se z  něj stal podivín a měl ze své invalidity učiněnou radost.
Ale jakkoliv šílený byl,nikdy nedokázal mluvit o  tom,co se stalo u  Al-Mohandessu.Vždycky začal brebentit a třepat se.Pak se zahrabal do svých přikrývek a počal brečet.

Byl už dávno mrtvý,ale odmítl,aby jeho protézu zahrabali s  ním,jako se to u  nás v  kraji dělalo.Řekl,ať ji spálí.

Když jsem si toto uvědomil,Hurval už zase mluvil.

„Ale Jeupau,nemusí to tak být.“.

Pak si zapálil cigaretu.

„Chceš?Má to své….….…násled­ky,ale je to aspoň něco ne?“.

Přemýšlel jsem dlouho a bolestně,protože jsem počal věřit řečím.

Pak jsem ale řekl:
„Ano.“.

Otočil se a v  něčem se hrabal.Pak přinesl jakousi malou tašku z  černé kůže a počal i  ji prohledávat.Nás­ledně vytáhl stříkačku a k  ní přiložil železný válec, z  nehož do ní něco nasál.Pak mi onu rudě zářivou substanci vpíchl do ruky.

Počala se mi točit hlava a nakonec jsem usnul.

Nezdálo se mi o  ničem.

Ze snů mě probudila strašlivá bolest.

Rukou mi projížděli fantomské žiletky a tisíce jehel.

Bolest travala tři hodiny.Ale nakonec trochu polevila.Když jsem se mohl znovu postavit,zjistil jsem,že Hurval zase odešel.Všechny jeho věci byly pryč.

III.
Příští dny jsem strávil doma,abych dokončil rekonvalescen­ci.Pomalu jsem si zvykal na bolest,která tu tak nějak samozřejmě byla.Ale přece jen polevovala.Farář mě otravoval čím dál víc,chtěl,abychom spolu prodávali odpustky ve velkém,už měl prý něco připraveno s  Biskupem z  Rimmorsy.
Já jsem Biskupa Jaalmera znal z  výpovědí chudých,jež občas přešli městěm a sami sobě se vyzpovídali.

V  příštích dnech jsem dopsal svoji novou knihu.Ke konci mi ale psaní tvarů připadalo přece jen trochu obtížnější.

Svůj esej do novin jsem psal dva dny a jednou jsem s  hrůzou zjistil,že píši jiná slova,než myslím.Nevěřil jsem,jaké hnusoty po mě zústali na papíru.
Bylo toho mnoho,ale už si to přesně nepamatuji,protože jsem ten papír ihned spálil.Jediné,co si pamatuji,je tato věta:

„Žádného člověka nemůže nic vyzdvihnout z  jeho nepodstatnosti.“

Pak to přestalo.Mohl jsem psát co jsem chtěl.Při té příležitosti jsem dopsal esej a ulehl znovu na postel.Připisoval jsem to následkům nemoci.

Přesto jsem zašel za místním Doktorem a ten mě odkázal,po vyslechnutí toho,co jsem měl na srdci,k  jistému doktoru pochybné pověsti.Měl jsem tam přijít hned zítra.

Rozhodl jsem se tam rozjet hned.Na nádraží nebyl nikdo,jen jakýsi starý chlap v  zavšiveném kabátě.

Nasedl jsem,jako jediný cestující,na odpolední vlak do Rmmr.

IV.

Rmmr se nikdy netěšil obzvláštní oblibě u  lidí z  Luidolu,možná také kvůli své dokázané starověkosti.V  měs­tě se objevily autentické předměty Minójské kultury,což by znamenalo,že zde bylo jakési sídlo už v  době před nebo nedlouho po První Kultuře na Krétě.
Ale to nebyl jediný důvod.Zdejší lidé byli zádmunčivý,ná­ladový,tiší a arogantní,takže se s  nimi velice špatně hovořilo.
Rovněž cesta tam byla velice dlouhá,takže trvala několik hodin.

Ve vlaku jsem neměl co dělat a tak jsem sledoval pobřeží.Mělo tvar připomínající vkus.Tuto myšlenku jsem okamžitě zahnal,ale někdě ve mě zůstala,někde stranou a čekala.

Dojel jsem v  osm hodin večer.Ulice byly potemnělé a plynové lampy dávali pohaslé,plynové světlo,v  němž by člověk dokázal dobře zabloudit i  na nezastavěné parcele.
Rmmrské nádraží bylo na pohled staré a všechno bylo už do morku opotřebované,ale obyvatelé tuto opotřebovanost nechtěli nahrazovat,ba přímo toužili po tom ji veřejně ukazovat.
Na nádraží nebyl nikdo,alespoň to tak vypadalo,ale přo bližším zkoumání jsem si povšiml,že tam přece jen někdo je.Přesněji řečeno,oči.Několik páru matně zářících očí,jež se jen stěží rozeznávali od okolní temnoty,pravidelně a periodicky mizící a vracící se před všehledající pohled Zraku.

Prošel jsem těsně kolem,protože je dobré dokázat,že se nebojíte,ikdyž vy i  oni velice dobře víte,že to není pravda.

Ubytoval jsem se v  tom nejméně ponurém hotelu v  celém Rmmr.Stál před dlouhým polem.
Kolem byly jen dva domy,plně obydlené.Rozhodně to bylo lepší,než kdyby byly prázdné.
Muž v  recepci,pade­sátník se zakrouceným knírem,mi předal klíče a odkázal mě ve čtvrtém patře.
Pokoj to byl celkem příjemný a spalo by se v  něm mnohem lépe,kdyby z  dalekých končin pole neozýval chabý zvuk podobný chorálu,zemětřesení i  ničemu jinému.

Ráno bylo velmi nepříjemné,protože celé Rmmr obestřela mlha,taková, jakou by člověk čekal v  Londýně a strašlivý chlad.Ale horší byly postavy obyvatel,zkřivené a zádumčivé,chodíc od nikuď nikam,ale způsobem plným vědění,uvědomění že do nikam jdou a že tam jít musí.
Prošel jsem mezi nimi jak nejrychleji to šlo.

Klinika doktora Fäterbrojna byla uprostřed města,mezi desítkami dalších domů.Do samotné kanceláře,ve které Doktor vyřizoval objednávky a předpisy,vedly schody,po kterých by člověk,se zlomenou nohou nevyšel, rozhodně ne za jeden den.

Když jsem vstoupil,překvapila mě oslňující bělost stěn.On seděl u  stolu a prohlížel spisy.Když dveře zazněly zvonem (nikoliv zvonkem,šlo o  otřes jako z  katedrály),po­díval se na mě.Ani jsem se nemusel představit a on věděl,kdo jsem.Asi neměl moc pacientů zpoza Rmmr.

Pan Jeupau Feldt.Doktor Immeltz vás oznámil.Prosím,sed­něte si.

Sedl jsem si a on se mě ani nezeptal,co mi je,jen si mě prohlížel.Pak vzal ze zásuvky šuplíku jakýsi stříbrný přístroj s  jehlou na konci.Pak mi jej znenadání zabodl do ruky.Bolest přišla se zpožděním,ale o  to intenzivněji.
Vykřikl jsem.
Doktor můj výkřik zasněně poslouchal,pak zašel za stůl,cosi napsal na papír a pak řekl:
„Nic vám není,jen přepracování,berte dvakrát denně ---te-----ci---pen“ (mám strašnou paměť na jména) „po dobu měsíce a vše bude v  pořádku.“.
Snažil jsem se mu říct o  tom,že jsem psal to,co jsem nechtěl,ale on mě odmítl poslouchat a přímo mě vyhodil z  ordinace.
Zašel jsem na nádraží,ale poslední vlak ten den jako naschvál odjel před deseti minutami a tak jsem se vrátil do hotelu.Přes noc se na skle v  oknech objevily drobné praskliny.Zvuk z  polí byl dnes obzvláště silný.

V.

Do Luidolu jsem se vrátil až příští den ve tři hodiny.

Mnohokrát jsem se snažil psát,ale vždy mi na mysli vytanula ona myšlenka, jediná,kterou si z  toho odporného elaborátu ještě pamatuji.

„Žádného člověka nemůže nic vyzdvihnout z  jeho nepodstatnosti.“

Čím víc jsem se na ni snažil zapomenout,tím víc jsem si uvědomoval její pravdivost.Bylo to tak deprimující,že jsem se z  toho nervově zhroutil.

Nyní požívám měsíční dovolenou z  redakce vydavaletsví (jsem spisovatel,
jak už jsem řekl) na sklidnění nervů.
Ta nyní trvá už třetím rokem.
Zrovna jsem dopil sklenici vody.Seděl jsem tam v  křesle a nechával jsem den jít kolem.Ale něco bylo jiné,to jsem cítil.A  mimo to jsem cítil i  to,co už tolikrát.Občasné svrbění v  ruce.
Ale pak se to začalo stupňovat,v  délce i  intervalech a já jsem najednou zjistil, že to nepřechází.A  co víc.Ještě se to zhoršovalo.S  každou sekundou to bylo silnější a silnější.Nevím,jes­tli někdo z  vás zažil svrbění,opravdové svrbění,ale jestli ano(pokuď někdo takový vůbec je),ví o  čem mluvím a jestli ne,nemá cenu mu to vysvětlovat.
Podstatné je,že to už nešlo vydržet.A  pak to přeskočilo na druhou ruku.
Ale to druhé nebylo svrbění,ale úplný konec citu.A  v tomto stavu,
dezorientovaný a zkroucený bolestivým svrběním,jsem se postavil,ani nevím proč a došel jsem k  psacímu stolu.Tam jsem přechovával věci po otci,pro inspiraci.A  mezi těmi věcmi byl i  revolver.Už jsem se počal bát,hlavně když jsem druhou,bezcitnou rukou stůl otevřel.Ale naštěstí jsem nevzal revolver po otci,ale rodinou dýku,kterou dostal otec otce mého otce od svého děda,jelikžo jeho otec zemřel ještě před jeho dědem.
Nádherná dýka s  mnoha podivnými záhyby a zákrutami.To,co jsem děla, bylo šílená.A  to,co jsem udělal potom,to bylo daleko za šílenstvím.
Bezcitnou rukou jsem vzal dýku a uřízl jsem si ruku,která mě tak svrběla.

Ráno mě našli,samotného,bez ruky a bez nože.Nenašli ani jedno.
Vůbec jsem nekrvácel,doktor řekl,že to vypadá,jakobych o  ruku přišel už před třemi lety.

Od té doby žiji sám na penzi.Naučil jsem se psát druhou rukou,ale píši s  velkou opatrností,protže vždy,když dokončím písmeno,vytane mi na mysli ona věta:

„Žádného člověka nemůže nic vyzdvihnout z  jeho nepodstatnosti.“

A  čím víc na to myslím,tím méně proti-argumentů nacházím.