Nokturno.net / tvorba / dílko

Autorská Předmluva

(omlouvuám se,že jsem tento text nepřidal hned na začátku knihy,ale pracoval jsem se starší verzí,jež v  sobě předmluvu neměla)

Tato kniha je mou druhou a opět se nesestává z  jednotného příběhu,ale z  mnoha nesouvisejících­.Ikdyž….…...já pokládám všechny své „příběhy“ pouze za součásti jednoho velkého Příběhu,na němž pracovali všichni spisovatelé od té doby,kdy prst poprvé učinil v  hlíně tvar a na němž budou pracovat až do té doby,kdy slunce zchladne a zhasne a stejně nenapíší ani jeho úvod.S  tím se musel smířit jak Dunsany,Chamber­s,Shulz,Derlet­h,
Klíma,Weiss,Bullwer-Lytton a i  sám Lovecraft,vyrvaný z  tohoto chaosu,jemuž dal,v  rámci mezí,určitý řád a jehož ztráta je,pro přílišnou uspěchanost (jak analogické se smrtí Poeovou,v  pouhých 40-ti!) největší ztrátou v  dějinách literatury.Ani mučednictví Saint Exuperyho nemohlo donutit můzy k  takovému nářku,jako smrt Toho Muže,jež neměl strach Prohlédnout a Poznat.

Když Dante prochází,v  chabém to přestrojení,v  spo­lečnosti Básníkově za bránu,kdež stojí „Jsem od věků a navždy potrvám“,otevíra nevědomky dveře,vedoucí do velké Síně,kam se chodí jen jednou,kde jsou knihy psané a nenapsané,moudré a všeobsahující,odkud se navrátí průměrný člověk, pokud se na něj jeho Bůh usměje a povolí mu vstoupit,pouze tím,že zatratí špatný sen,odkud si však vyvolení odnášejí střípky,jež v  nich povždy zůstanou a z  nichž vznikají eposy.Jsou ale lidé a jedním z  prvních byl Poe, jež v  těchto sálech zůstávají dlouhé hodiny a nabývají z  jeho polic moudrost.
A  pak nic.
Po Poeovi nastal Chambers,jež dokázal to,čemu se Poe vyhnul.
A  opět nic.
A  nakonec Dunsany.Ten byl poslední z  doby,kdy všichni to zde pouze navštívili.A  v těchto sálech se potkali dva,poprvé od dob,kdy slunce zašlo nad Athénou.Jeden byl Dunsany.A  druhý Lovecraft.A  byl to právě onen druhý,jež sežehl pravidlo těch zdí,že zde může každý být jen krátce a sám zde počal přebývat,ať byl kdekoliv.A  Dunsany zde byl s  ním.A  tak často se zde mihl i  Clark Ashton Smith a pravdou bylo,že ti tři odnesli si víc,než Hekataios,Homér a Herodotos pospolu.A  když zemřel poslední z  nich,skončil Zlatý Věk a ani Derleth jej nemohl obnovit.
Stříbrný věk pak žil jak v  Argentíně,v  slep­noucím Borgesovi,či v  Španělsku v  muži s  Knírem.

A  bronzový věk byl též,ten ve Weissovi,Klímovi a Shulzovi,ač každý žil v  době jiné.

A  nastal ne věk bramborový,ale věk zaplavený,kdy je nucen znalec těch věků předešlých se pát:Copak v  řekách a potocích spisovatelů,jež zaplavují Anglosasi,Ger­mány,Američany­,Slovany,obyva­tele Arábie,Indu,pohoří světa i  ostrovy Melanésské,nelze nalézt jediného,kdo by obnovil alespoň poslední z  těch třech svatých věků?Což se nenalezne jeden,kdo prolomí neblahou pečeť,jímž byli dveře toho Sálu uzavřeny,takže jsou lidé nuceni lézti oknem?

Já jím nejsem,ale někdy mezi vámi,někde mezi mým čtenářstvem,jej možná najdu,ač v  chvíli,kdy toto píši ještě nejste (jste lidmi sami pro sebe a možná čtenářstvem tisíce jiných,ale dokud nepřečtete alespoň jednu z  mých věcí, nejste,aspoň né jako „Mé Čtenářstvo“).
Pokud jsem vás ale nadchl přespříliš a vy mě chcete zpovídat,kde se onen Sál nachází….…...já to nevím,ještě nikdy jsem v  něm nebyl.Vím jen,jak se najde cesta,jež k  němu vede,ač se klikatí a rozvětvuje do miliardy dalších cest.Dostanete se na ni,když vezměte papír a napíšete první povídku.
Nakonec,to samé jsem udělal já.Třeba se tam jednou sejdeme.