Nokturno.net / tvorba / dílko

„Lidé neznali své Krále před zrozením Dommedy,přesto zde však bylyodevždy.“
Kniha Eidolonů,Listy Třicáté.

Astre,Jinnai,O­alde,Aerynson­ne,Wake-jména jen několikapolárních expedicí
,jež zmizeli beze stopy během posledních třicet dní.
Jelikož se něco podobného ještě nestalo,vlády jednotlivých zůčastněnýchzemí se dva týdny přeli,co je potřeba udělat.Včera ale zmizela expediciSesouth,jež vedl bratr Prezidenta spojených států.A  tak svolal členyNárodní Vyšetřovací komise.Že jste o  ní nikdy neslyšeli?
Samotná komise byla založená už Georgem Washingtonem a byla to hybná sílazměn v  Americké společnosti už dvě stě let.Někdy se chovali jakoteroristé,jindy jako sprostí vyděrači.Její činnost ochabla v  průběhuKorejské války,jelikož se zaměřovali na likvidaci jistého Korejce,jemuž říkaliDangun Dalmun.Podle zmatených a dezorientovaných zpráv,jež se našliv  archivu na Aljašce,kde se veškeré zprávy skladovali od dob vražd BíléNoční Košile v  Missouri,byl ten člověk zapleten s  někým,koho zprávyoznačovali jako „Muammar Slepý“ a„Y‚ackei“.Našli se jisté publikace,v  osobní knihovněVrchního Velícího komise,Johna Ernesta Gadeye,jež popisovaly některézáležitosti,ale byly tak neuvěřitelné,že byly bez výjmky zničeny.Následovalimnohaleté čistky,jimiž se odstavovala „stará garda“.
Pravda,většinou se nevědělo,kdo ještě byl „zasvěcen“ a takse propouštělo i  namátkou,ale nedalo se vyloučit že zde ještě nějácípracovali a tak se nejdůležitějsí záležitosti probírali za zavřenými dveřmis  nejprověřenějšími členy vedení.
Já osobně jsem se do Komise dostal před pěti lety ze známosti a tak jsembyl celkem brzy zařazen do té „prověřené“ části.A  tak jsembyl na zasedání, jež se zaobíralo zmizelými polárníky.
Padlo následující rozhodnutí:pře­míštění 850-ti mužůz  neaktivních záloh do plné služby,spolu s  pěti sty stálými muži,ježse měli odebrat na pól a vyšetřit každý centimetr,bude-li třeba.
Vedením „expedice“ jak se světu představovala,byl zvolenGenerál Mircheczka,známý přátelstvím s  prezidentem.Já jsem se dostal doužšího vedení jako něco mezi tajemníkem a sekretářem.Se mnou byl do mise vybránEusz Marwenij,podivná existence,která se potulovala v  přístavních krčmách apro něž snad neexistovalo nic než chlast.A  najednou se zde objevil.Požíralamě bezbřehá zvědavost,ale nevěděl jsem,koho se mám zeptat,jelikož nejvyššímúředníkem,podlé­hajícím přímo vedení Generála Mircheczky a jeho pětičlenného grémia,jsem byl já.Ale Marwenij se neustále toulal po palubě a neustálekohosi napadal.Jednou jsem to nevydržel a vrazil jsem mu facku.Ležel na zemi adíval se na mě nevěřícně a velepohrdavě.
Tu jsem spatřil,že má cosi kolem krku.Šlo o  zlatý řetěz (on,starýožrala si tu nosí u  krku zlato!) a na něm,rovněž zlatá,ozdoba většívelikosti podivného tvaru,připomínající vzdáleně jakýsi otazník.Když viděl,žepřívěšek sleduji, vstal a okamžitě zmizel
Musel jsem na setkání neustále myslet a tak jsem si dovolil neuvěřitelnoudrzost:zašel jsem za Generálem Joycem Alfredem Mircheczkou,Hrdinou z  AlgoaBay a Balistou,Vyvoleným Oceánů,Marinus Rex-em,jak zněl jeho plný titul,udělenýAmerickým senátem,a vyžádal si informace proč a s  jakým účelem se Marwenijnachází.Podíval se na mě nechápavě a nakonec s  euvolil i  vstát aprohledat spisy.Po půlhodině jsme zjistil toto:
Marwenije nominoval sám prezident jako „pozorovatele“.
Při křížovém výslechu si Marwenij znechuceně odplivl,vzal generála stranoua ukázal mu ozdobu,jež mu zbodila krk.Generál se vrátil bledý a ztuhlý a conepřísněji mi zakázal Marwenije v  čemkoliv vyrušovat.
Přistáli jsme u  břehů jakési malé zátoky,pojmenované po tom odpornémgenerálu Tarquinovi,o  němž veškeré učebnice moderního dějepisu mlčí,ale ježve Žluté Francii (jež ani nejmodernější atlasy nepopisují),odkud pocházel můjOtec,(jež si po vstupu do Ameriky změnil jméno) kradl i  od žebráků, abymohl válčit v  Alžíru.V  kni­ze,jež pro nás, svou rodinunapsal,vypsal místa,jež nesmíme nikdy navštívit-mezi jinými jakési městov  Americe za East Side River (nikde jsem nebyl schopen najít jedinoupoznámku),jisté části Anglie a Irska,celá Žlutá Francie ale i „ZátokaGenerála Tarquina- Antarktida“.Nikdy jsem nepátral po významu slov:
„Kdež ne-věřící vyhnali ty,jež sloužili Epitetům,z  rodu a krveHandey Hiciho“,jež se k  tétoi destinaci vztahovali,ale nyní se opětrozvinula v  kompletním znění.Brzy jsem si vyvolal i  některé dalšívzpomínky a mezi jinými i  jisté mysterioznější části,jimž jsem nerozumělnikdy a sebemíň.
A  pak jsem si vzpomněl.V  jedné chvíli,když už byl Marwinej notnězpitý, počal mluvit zcesty.V  jeho řeči jsem rozpoznal jako hlavní témujména nějaké řeky a jakési místo neurčitého umístění,jménem podobnéfrancouzskému Carcasone.Při spojení tohoto slova,několika dalších úryvků aodkazů v  otcově manuskriptu,pocítil jsem úzkost,jež sahala až za hraniceveškerého světa.Navíc mi na mysli vytanula desetiletí stará vzpomínkaz  dětství,kterak mi otec cosi vykládal a navždy zapovídal a před čímsivaroval a doprovodil to opatrným naznačením jakéhosi tvaru,jež jsem si,podlepohybů jeho prstů,dávno mrtvých,dokázal převést do tvaru hmotných věcí a shledaljsem,že to,co jsem uzřel před třiceti lety,bylo totožné s  tím,co nyní mělnyní,v  této chvíli an této lodi u  krku „pozorovatel“chránění omnimpotentí rukou prezidenta.
A  co vyvolao tuto vzpomínku?Stejný znak,jaký měl ohavný notorikzrozený
za nejasných okolností v  městě,o  němž nebylo informacív  žádném úřadu, rodičlm nikde neevidovaným,se třepotal na vlajce polárnístanice Luidol Yhtil.
Přivítal nás muž téměř zakuklený v  svých fáčích.Neměl bundu,ale jencáry sta a sta různých obleků,jež z  něj činili mumii naživu.Z  obličejemu nebyl vidět ani milimetr kůže a oči mu zakrývali kulaté,plastové a obzvlášťeneprůhledné brýle.Jeho hlas zněl jakoby zdálky a nepodal ruku ani generálovi,aani jednomu z  grémia,ale zásadně a jen Marwinejovi.Vy­padalo to,jakobyse znali,ale jelikož on nikdy neopustil své přístavní krčmy.
Muž,jehož Marwinej označoval jako Hakim,se rovněž vyptával na dost naivníotázky o  světě,jakoby neopustil Antarktidu snad padesát let.
Ve stanici nebyl nikdo,prý všichni odešli.Generál chtěl počíts  prohledáváním ihned,ale „Hakim“ (jež si ani zde nesundalani kus svých fáčů) prohlásil,že není možné začít teď,deset minut před dvanáctosmnáct.Nikdo,kromě našeho „pozorovatele“ zřejmě nechápal,ale kdyžpřešlo deset minut a všichni vojáci na zabezpečených lodích,odhrnul závěs a myjsme viděli Arktické tornádo,které nebylo nikdy popsáno v  žádné knizeo  klimatu a ani nikdy zaznamenáno za posledních sto let,ale přece zdebylo,silnější a vážnější než cokoliv vůkol.Tornádo se hnalo všemi směry,alezázračně končilo u  ledových břehů.
„Metla Epitetonců.“ prohlásil Marwinej,ale„Hakim“ jej překvapivě rychle utišil.
Celý večer jsem strávil ve zvláštním pokoji,dvě dveře vedle Generála,dvanáct dveří před pokoji Marwineje a „Hakima“.
Prohledávání začalo příští ráno ve čtyři.Nedobro­volně.Generál ještěspal,když k  dveřím jeho pokoje přišel Marwinej a vyřídil mu„Hakimův“ vzkaz.
„Hakim“ vzkazoval začít okamžitě,varoval předTrinovanty.Když měl Marwinej pojem osvětlit,připomenul generálu pouze včerejšítornádo a on lidově řečeno sklapl a počal mobilizovat.
Vyhnali mě ještě ve spánku a kdybych si po cestě neukořistil čísi kožich,vystčili by mě do arktických mrazů jen v  pyžamu.Grémium vypracovalo užčtyři dny předem harmonogram:roz­dělila Antarktidu na 95  územníchcelků a naše pátrání se mělo denně zaměřit na 20–35 celků.Každáskupina,jíž byl přidělen určitý celek,pátrala samostatně a bez kontroly a poskončení hledání nahlásila jeho ukončení a výsledky v  prvním celku,kde mělležení Generál a já (grémium se vyhřívalo v  postely).Za dvě hodiny,kdyžjsem se trochu zahřál levnou vodkou,jež byla na stanicik  dostání,s  las­kavým Marwinejovým přičiněním,přišel jakýsi mužz  organizace.Byl to řadový pěší
,tedy člověk,jež v  Komisi manuálně.Byl promrzlý a promočený až nakůži.Ohlásil zmizení.
„Čí?“ zeptal jsem se.
„Všech.“ řekl po chvíli.
Přivolaný lékař vyloučil cokoliv,kromě psychického otřesu a doporučil,abyjsme zálěžitost přece jen prověřili,jakoby to mohla být pravda.
Území,kam nás zavedl,se ničím nevyznačovalo,jen v  dáli zářiloopuštěné vojenské vybavení.
Generál nechtěl o  věci ani slyšet,zvláště po „poradě“s  Marwinejem,jež se k  němu drze a sprostě vetřel a členygrémia,s  nimiž generál zrovna jednal téměř vyhodil.
Nakonec byly členové oné skupiny „odepsáni“,jejich samotnáexistence byla zpochybněna (nebylo to poprvé v  dějinách,kdy dějiny bylytakto přemazávány z  rozmaru Komise,stejně zmizelo několik měst naseverozápadě spojených států) a sektor,v  němž hledali prohlásili za„území bez nutnosti prohledávání“.
Mě to ani nevadilo,ale voják neustále protestoval a tak mu bylo podánomorfium a byl klasifikován jako blázen.
Ten den jsme nenašli nic.
V  příštích dnech počal Generál jaksi chřadnout a stále méně a méněchodil mezi nás,až se uzavřel úplně.Jediná věc,jež nás ujišťovala,že ještě žijebylo těžké oddechování,jež se linulo stanicí zpoza dveří jeho pokoje.
Jedné noci ale oblohu nad stanicí rozťal blesk.Od té doby Marwinej bylmelancholický a roztěkaný a jednou v  noci,když jsem nemohl spát jsemslyšel,jak jde chodbou.A  nebyl sám.„Hakim“ byls  ním.Marwinej je ale oslovoval „Muammare“.
Mluvili o „Králi“ a o  tom,že „vzývají opravduvytrvale.“.
Marwinej cosi namítl o „Trinovantech“ o  nichž nám dalvědět,ale podrobnosti nepodal a že je měli nahnat blíž.
„Dumnovellaunos udělal co mohl,ale ON je pořád chrání,i  vtakové dálce od posledního slušného oltáře.Přestože to musíš učinit-obrň svéskutky opatrností hodnou Césara!“.
„Oslepující záře Jemu bude bránit,aby mě rozpoznal.Ale ty tomupřece nemůžeš rozumět,vzývači Eponymů.“.
„Nežertuj s  Králem,když sám nejsi byťKnížetem!Neza­pomínej,že tě vidím.
Aesilistus mě také podceňoval a Napoisos tak nastoupil.Kdybych takneučinil,nevládl by, protože Barabes by jej nechal zavraždit.Já vím,co bude a comůže být!Využij mých rad,dokud budeš moci,brzy budu muset odejít a účastnit sevolby nového syna Fahadova a ta může trvat i  několik staletí.“.
„Jak chceš.Který Eponym je vhodný pro mou ochranu?“.
Následovalo ticho.Pak promluvil „Hakim“ (Muammar) dutýmhlasem katolických kněží:
„Ikynyakuru z  Potonského Idavuje,čtyřy Změny před čtvrtouGáiou.“.
„Jméno otce-Kinokos?“.
„Ano.“.
„Nechť se navrátím doHasturu,k  tvé­mu,jedinému….…­.…!“odříkal Marwinej jakous modlitbu.
„Dosud se k  němu modlíš,když ho tak zrazuješ?Jak podivněustrašený jsi, on si tě spíše povšimne,tebe a tvých zrad a poté více nežzaručeně uzříš Bledou Masku!“.
„Tak tedy-bez požehnání,byt iluzorního?“.
„Tak jest!“ dokončil Muammar tónem,jemuž nelze odporovat.
Poté se rozešli,Muammar k  svému pokoji a Marwinej ke své zvláštníOdysee.
Nemyslíc,rozhodl jsem se,po chvíli,jej sledovat a vynutit si vysvětlení.
Nasedl na saňe a vyjel směrem k „území bez nutnostiprohledávání“.
Já jsem jej sledoval v  uctivé vzdálenosti na jiném spřežení.Nikdo minebránil si je vzít,jelikož strážní se raději zpíjeli do němoty,když už zdenení,kdo by na ně zaůtočil.
Pole sněhu zářila tak,že se mi občas ztrácel z  dohledu a ani bychnedokázal přesně říct,zda mě přece náhodou nezahlédl,ale teď už to bylo jedno.
Po půlhodině mi zmizel z  očí a mě pojednou uchopil děs,neboť jsem siuvědomil,že nemám nejmenší ponětí,kde se nacházím a když bych jej nenašel anesledoval zpět (ani na vteřinu mě nenapadlo,že by se nevrátil), určitě bychzdílel Scotův nezáviděníhodný osud.
Po chvíli se v  dáli počalo cosi rýsovat a bylo už nad slunce jasné,žese jedná o  výplody choré lidské mysly.Šlo o  zbyté železité konstrukce,výjmečně jednoduché a zřejmě lehce transportovatel­né.Všechny byly úzké azřejmě jimi dokázal snadně procházet vzduch.Byly zde ale některé,jež nebylyničím jiným,než vysokými,hladkými sloupy se záchytnou plochou na nejvyššímbodě,jež připomínala pozorovací stanoviště.
V  dáli,uprostřed něčeho,co by člověk s  dost velkou fantazií mohlnazvat „vesnicí“,jsem zahlédl Marwinejovo spřežení.Sesedl jsem apočal se nenápadně (jakkoliv bylo možno) plížit kolem a po nějáké námaze jsemnašel Marwineje,kterak sedí u  malého,skomí­rajícího ohníčkuz  černavého dřeva.Kolem něj seděli lidé s  tak odlišnými rasovýmiznaky,že je nešlo počítat o  nic víc za Inuity jako za Etiopany,či LužickéSrby.Měli šikmé oči, to ano,ale šikmé naprosto jiným způsobem než obyvateléregionu Znakového Písma,a to jak Fu Xiovi následovníci,o­byvatele dvouzemí,jež jsou jedna,či lidé Amiterasinných potomků.Vlasy měli buď bílé,čišedé,tvarované zčásti do kudrlin afričanů a do plochých tvarů Europy.
Prostředek čichu byl u  nic nevýrazný a jakoby zakrslý.Neměli obočí ajejich rysy dávali tušit spíše obyvatelstvo nějáké vyhřáté části světa,nežtohoto předobrazu Helu.Všechny oči byly upřeny na Marwineje.Jeho hlas,nejasný,ale plný hrdosti,cosi dlouze vykládal,jistě něco obřadního.
Pochytil jsem,že se označuje za „Kněze“ „Krále veŽlutém“,jež je „podoben “Králi Modrému" „.Mluvilstarou angličtinou,jež se jen těžko dala rozluštit.
Kupodivu nikdo zde nesdílel mé zmatené,všichni rozuměli a úcta,ježbezmyšlenkovitě projevovali starému alkoholikovi se s  touto větou ještězvýšila.Pak ukázal svůj přívěšek a všichni přítomní okamžitě odvrátili hlavy,azavřeli a zakryli si oči.
Marwinej řetěz schoval a poté něco dlouze a veledůležitě nařídil.Okamžitěodešli a počali cosi dělat.Marwinej ale naseld na spřežení a vyrazil dál.

Nasedl jsem na své vlastní a nenápadně jsem objel vesnici,jež již jejíobyvatelé počali skládat.Doufal jsem,že se Fortuna ode mně ještě neodvrátí a jájej dostihnu oklikou.A  stalo se.Mířil dále do území,jež “nebylotřeba" prohledávat.

Po nějáké chvíli se počalo opět cosi rýsovat na obzoru.Byla to vesnice,
obdobná té,kterou jsem již viděl.Ale jen zdáli.Při bližším pohledu bylaplná nakradeného vojenského vybavení a někteří obyvatelé si z  uniforemušili jakési zvláštní stejnokroje.
I  zde se Marwinej posadil k  ohni a počal vykládat.Narozdíl odlidu,který jsem uzřel dříve byl tento nejen naprosto odlišný,ale navícneprojevoval příchozímu téměř žádnou úctu,jen na něj podrážděně zírali,někteříjej vysloveně ignorovali a ukusovali syrové maso.Muž v  dlouhém,šedémplášti, jehož označovali „Dumnovellaunos“ a jež zde zřejměrozhodoval,od­pověděl jakousi směsicí Velmi staré angličtiny,latiny ačehosi,co mohlo být řečtinou prohlásil,že udělali vše,co měli a nikdo,ani„Muammar Slepý“ nemůže čekat, že se přemístí ještě dál.
Marwinej opět vytáhl přívěšek kolem krku a po něm kus kamene,šedého ahrubě neotesaného,na němž bylo cosi primitivně vyryto zřejmě již v  šerémdávnověku.Kom­binované vlastnictví obou (přestože si Marwinej dal velkýpozor,aby nedržel oba najednou) na sedící mírně zapůsobila,přesto ale jejichhluboké opovržení stále odolávalo pevně a neotřesitelně.
Dumnovellaunos nakonec souhlasil,že ustoupí ještěo  kilometr,s  čímž Marwinej byl nucen souhlasit.Následně odkudsivystoupili muži s  dlouhými vousy a mnohem delšími slonovinovými rohy.Každáměla aspoň dva metry,byly ale mnohokrát zlámané a vyspravené,na mnoha místechděravé a poškrábané.Bylo vidět,že někteří s  nimi dodnes neumělimanipulovat,ikdyž s  nimi pracovali celé roky.
Marwinej se na starce úzkočně podíval a nasměroval k  uchuDumnovellaunose,jež seděl vedle něj,ironickou poznámku:
„Vy jste jim ukradli tohle?“.
„Dumnovellau­nos“,ač očividně zhnusen ,přemohl a seskřípáním zubů odpověděl:
„Samozřejmě že ne.Jednou tudy táhl Linnuin.Snad je ukradli oni,nebo je jen vzali těm,kdo je sami ukradli,ale to není podstatné.Podstatné je,žeje nyní máme my a tak nemůžeme riskovat.“.
To už ale starci své rohy a počali z  nich vyluzovat prapodivné zvuky.
Marwinej si vyžádal vysvětlení a „Dumnovellaunos“ mu stejnýmzpůsobem jako předtím odpověděl,že obyčejně doléhají k  ušímPolemonovým,kdežto když se upraví….…Víc nepromluvil,jen sledoval.
Zvuk rohů zvedal postupně celé závěje sněhu,až se ty pomalu,ale jistězformovali do tvaru postavy z  věčně se měnících konstelací sněhu.
Postava dlouhá,vysoká,bez jiných,jakýchkoliv rysů.Všichni přítomní se předukázem….…..nedalo se říct „pokřižovali“.Šloo  něco podobného, ruka obkreslila jakýsi ageometrický tvar,ale po němnásledoval zvuk nejstaršího jazyka světa,nejjednoduší mlaskavka,ihned povyslovení zastřeného jména,jež jsem si teprve,poletech,uvědomil­.Fahad.To,co se spojovalo s  tímto jménem,jsem tenkrátneznal a jsem nucen děkovat Bohu,že ne,jelikož v  opačném případě,nevím cobych udělal.
Ale nestalo se to,co očekávaly.Všichni se dívali s  hrůzou do tvářepostavy,jejíž oči (pokud to tak lze říci) byly upřeny na mě a propalovalihlubokou díru do duše,jež mělo to neštěstí,že byla má.Dodnes jsem senevzpamatoval a nevěřím,že bych kdy mohl.
Nasedl jsem na spřežení a ujížděl jsem nahodilým směrem.Mohl jsem pojítv  mrazu,ale to mě tehdy nenapadlo a navíc by to bylo mnohem lepší,nežzůstat tam.
Do hodiny jsem se vrátil do tábora.Ani jsem nepoděkoval Bohům za očividnýzázrak,zasedl jsem za stůl,kde mě nikdo kupodivu nepostrádal a pokračovalv  povinostech,na­prosto mechanicky,neboť jsem nechtěl a nemohl na nicmyslet.
Půl hodiny po mě se vrátil Marwinej.Nebylo na něm znát,že by mě bývalzahlédl,ale přece jen jsem se mu přece jen vyhýbal,jak to jen šlo.
V  noci,když už jsem spal,cítil jsem čísi dech na tváři.Neznatelnějsem pootevřel oko,zahlédl jsem „Hakima“,jak se nade mnousklání,zafáčovaný do posledního kousku kůže,své neprůhledné brýle trochuposundané.
Zírala na mě….…prázdnota.Ať jsem se snažil,i  přes mírnouoptickou indispozici noci,jak jsem se snažil,nedokázal jsem uvnitř záhybůkožených hadrů,jež tvrořili „Hakimovu“ mumifikaci najít byť jedinýtvar či obrys a z  hrůzou jsem si uvědomil,že díky světlu s  chodby,ježmírně prostupovalo pod dvěřmi poznávám skrze místo,kde by měli být oči,vzorhadru,jímž si ovazoval vrchol hlavy,„kvůli bolestem“.Uvědomil jsemsi,že neměl,co by ho bolelo.Předstíral jsem,že spím.Po minute nepozorovaněodešel.

Příštího rána mě vyhledal generál.Byl úplně jiný,než jak jsem ho znal.
Nebyl to už člověk,ale stroj,tak byl neodbytný a iracionálně racionální.
Vyžadoval prohledání celku 79,v  jehož blízkosti jsem ještě aninebyli.
A  navíc trval na tom,že bych „prohlídku“ měl veletjá.Marně jsem protestoval,marně skládal argumenty do výše Babylónskévěže,poslední věc,jež jsem si kdy na generálovi všiml ,než mě odvlekli,že se mukolem krku leskl řetěz z  čistého zlata,na jehož konci se skvěl přívěšek,ježjistě byl dárkem drzého alkoholika z  přístavu mého rodného města.
Za několik minut už jsem velel několika stovkám mužů,já,který jsemnedokázal poručit ani psovi a jehož v  mládí mlátili ve škole.Nevěděljsem,jak oslovovat podřízené a tak jsem raději mlčel.
Po zhruba hodině jsme nalezli cosi zamrzlého v  ledu.Nejprve jsem tochtěl odbýt jako kus ledovce,ale pak jsem si uvědomil,že v  ledu jsou vidětpřesné linie a symboly a brzy jsem rozeznal jakýsi obří kámen,vyřezaný dogroteskního tvaru,popsaný ještě grotesknějším písmem a zanechaný zde,by věčněmrznul a nikdy již nesloužil k  tomu,k  čemu sloužíval v  dobách svénejvětší slávy.Vše totiž naznačovalo,že jde o  oltář.Mí,řekněme si tonarovinu,ne příliš inteligentní podřízení to chtěli vyhodit do vzduchu jelikžojim to bránilo v  průchodu (neb byl opravdu obrovský,ne jako dům ale jakocelá ulice,a přesto si ho nikdo z  nás nepovšiml,až když jsem stáli těsněpřed ním,vojáci v  zadních řadách dokonce nechápali,proč nejdeme dál ahlasitě si stěžovali,protože věděli,že nejsem voják a oni můžou skoro všechno)ale já jim to nedovolil a nařidil projít naokolo.Nikdo z  toho nemělradost,ale poslechli,takoovou autoritou mě Generálovo pověření přece jen nadalo.
Šlo o  zacházku aspoň půl kilometru a s  každým metrem vzrůstalanenávist vojáků vůči jejich diletantskému veliteli.Věděl jsem to,jen jsem setiše modlil, aby nikoho nenapadlo se mě zbavit.Můj přímý podřízený,druhý velitelCarlos De Mantua,byl snad šedesátiletý muž.Nikdy jsem ho předtím neviděl a aninikdo z  vojáků,jichž jsem se odvážil zeptat,ho neznal.Mluvil málo,ale kdyžjsme došli ke kamenu,nebyl překvapen,skoro jakoby to čekal.
Když jsme odpočívali v  provizorním stanu,přišel ke mě.Bylo vidět,žesi dal moc velký pozor,aby ho nikdo nesledoval,ani neviděl.Nahnul se ke mě apodíval se mi zhluboka do očí.Pak se chraplavě zasmál a řekl:
„Jste normální.“.
Cítil jsem se dotčen.Můj pohled (alespoň si to myslím) byl asi komický,ale v  tu chvíli jsem se domníval,že vyzařoval příkaz okamžitého vysvětlení.
On se ale jen znovu usmál a pak si bez dovolení sedl.Pak řekl:
„Vy jste ho viděl,co?Všichni co zůstali,tedy jmenovitě já,tovíme.Gadey se ho chtěl zbavit,ale tehdy si ještě netroufl zradit.V  Americebylo holt moc lidí, kteří jsou Mu vděční-pokud lze absolutní kontrolu nazvat“vděčností„.
Jeho jediné štěstí,díky kterému se vetřel do každé společnosti,ať to bylKult Živých Rukou na Jihu,nebo Kult v  Insmouthu,bylo,že de Calvados mělsestru,a ta si vzala jeho praděda.
Ale nevážil si toho,chlastal,pro­fanoval,rouhal se,kradl a lhal dotváří Velmistrů a Starších.Od vzdáleného Králova synovce jsme něco takovéhonečekali.A  ještě míň,že se zaslíbí Fahadovi.Myslíme si,že Král ve Žlutém todávno ví,ale nepovažuje Marwineje ani za tak významného,aby ho,aspoňzatím,vystavil pohledu na Bledou Masku.“.
Vůbec jsem mu nerozuměl.Pak mě to ale napadlo.A  zeptal jsem se.
A  on mi řekl vše,co věděl o  Muammarovi Slepém,CísařiY‘ackeovi,jež seděl na Manhathenu,o  Aspovi jež vypálil DvanáctChrámů Indických,
Dangunu Dalmunovi a jeho předcích,jež stvořili svou Zem z  čistémarnotratnosti­,o  Eluzimu ze Sippary jež je žijící Vůli Devíti Králů ajejich Epitetonů a nakonec o  Polemonovi.
Rovněž popsal jakousi Dynastii Hade,„vznešený rod Monarchů VědArcheologických“.
Popravdě jsem většině z  toho nerozuměl,ale něco jiného jsem pochopil.
Tenhle muž byl ze staré gardy.Znal detailně to,o  čem se v  Komisiuž jen spekulovalo.Znal jistě obsah všech těch knih,zpálených na prezidentskýpříkaz a znal jistě i  důvody činnosti,která vedla ke Gadeyovu pádu ainternaci v  blázinci.
Zeptal jsem se,proč mi to všechno řekl,když ví,že ho můžu udat.
„To neuděláte.“ řekl on chladně a podíval se na měpohledem,jemuž nešlo odporovat a který mi zároveň vyjasnil „Ne,ty toopravdu neuděláš.“.
Pak se zhluboka nadechl a řekl mi,že nás vyslal směremk  Chrámu.A  postará se o  to,abychom se k  němu dostali,kdyžbude muset,donutí Trinovanti,aby nás tam zahnali útokem pomocí našichvlastních,ukra­dených zbraní.
Chtěl ještě něco říct,ale přehlušil ho zvuk hlasité exploze.
Nějáký voják vběhl do stanu a nahlásil,že jsme pod palbou.Vyběhl jsem vena uzřel jsem druhý lid,jež poctil Marwinej svou návštěvou,jak na nás střílejíz  našeho vlastního vojenského vybavení (sám jsem nikdy nepochopil,proč jsmeje na Jižní Pól brali).Nařídil jsem ústup (nic jiného ani nešlo,zbraně byly buďzanechány v  táboře,nepři­pravené,nebo nefunkční) a nikdo neřekl anislovo proti.Jen De Mantua si ulevil výrazně sprostým slovem.

Ústup byl překvapivě snadný a čím dále jsme postoupili,tím méně jsme bylynapadáni a útočníci se tím více počali stahovat,až nakonec zmizeli docela.
Před námi se rozkládala prázdná pláň,totožná s  jakoukoliv jinou nacelém Jižním Pólu.Ale z  mlhy počala pojednou vystupovat obří,kamennábudova, jež měla tvar čtyřcípé hvězdy.De Mantua,když to uviděl,se sesulk  zemi a po zevrubné prohlídce byl zjištěn infarkt.Nikdo se s  nímnechtěl tahat a tak jej ledabyle zaházeli sněhem a odešli.Měli namířenok  budově,která mohla sloužit jako alespoň částečný úkryt.Ani jsem senesnažil jim přikázat něco jiného-už jsem fakticky přestal být třebasi  loutkovým velitelem.Prochá­zeli jsme skrz sníh a led,mnoho nohou arukou se po cestě zlámalo a mnoho šrámů a jizev se přidalo k  svým starýmjmenovcům.Přek­vapení ze stavby, předznamenané předešlým nálezem,se ještěznásobilo pohledem na nejasnou siluetu,jak se pohybuje směrem k  nám.Za párminut byl jasně vidět muž neurčité národnosti v  červené róbě až nazem,s  holýma nohama a vousem a vlasy až na zem.Šel k  nám,vklidu anevypadalo,že by si nás byl všiml.
Došel až ke mě a upřeně se díval ne na mě,ale skrz mě.Pak teprve si měvšiml a byl možná trochu překvapený,když si spočítal v  duchu všechnypřítomné.
Pak řeklo,že jej budeme následovat.Několik mužů zaprotestovalo,ale nežstačili podruhé vydechnout,vytáhl muž ze záhybů pláště dlouhou břitvu azasloužil se,že oni,co neslouhlasili,už nebyli.Šel zpět směrem k  budově avojáci jej poslušeně následovali.Já jsme se přidal,ač je to nepochopitelné,zezvědavosti.
Kolem nás se v  dálce rýsovali do ledu zabořené lodě,některé moderní,jiné starší a některé doslova muzeální.Mysleli jsme,že k  budově dojdeme zachvíli ale trvalo to celou hodinu a s  každým metrem byla budova větší amonstróznější,až vzrostla do takové velikosti,jaké mívali domy předPotopou,v  době kdy Enoch chodil s  Bohem (a nemusel to být„vše“obsahující bůh Ukřižovaného či Abrahamových potomků) a jáv  ní poznal Velký Chrám v  Gahu,První,Pos­lední a Největšíz  Pěti Chrámů Světa,(jemuž,jak jsem se rovněž dozvěděl,slouží BojovníLámové Šedého Tibetu,tak nechvalně známý v  kruzích Tajných Státních Policiívytvralými popravami Čínských komunistů a sekretářů,kvůli nimž před pětilety,tajně požádala Čína západ o  pomoc,jež v  konci vedli k  smrtidvacíti legendárních agentů mezinárodních služeb),o  němž (a Ateistickémfanatismu jeho mnichů) se mi mimo jiné svěřil De Mantua a před nímž se mě zřejměsnažil varovat.
Schody,jež nyní vedly k  jednomu z  tisíce otvorů ve zdi byly snadpět set metrů dlouhé.Na jejich okrajích seděli staří mniši s  vousy takdlouhými,že spočívali na schodech v  obřích kotoučích a na místech dokoncebránil v  průchodu.Kdykoliv někdo k  takovému kotouči došel,stařec,jemužvous patřil zkřivil obličej,odplivl si a pak lehce,jako pírko,jej odsunulstranou, nelidskou silou a lehkostí a odhalil místo schodů tak rozpraskané azničené monstrózní vahou,že by stačilo málo a několik schodů najednou by serozpadlo úplně.Kdykoliv někdo prošel dál,odšťouchl (jediným prstem) kotoučtam,kde byl,aby jej po několika vteřinách odsunoval zase zpátky.
Někteří,jež seděli výš,měli vousy spuštěné a nechávali je vlát vedleschodů,
kde dosahovali až téměř k  zemi (což někde bylo snad čtyřicet metrů).
Konečně jsem došel i  já.
Vchod neměl dveře a když se do něj postavily dva lidé,třetí by neprošel.
Muž,jež nás sem nahnal tam na mě čekal.Když jsem vešel,opět vyšel donezkrotného mrazu.
Dál jsem šel za těmi několika vojáky,jež jsem ještě dokázal zahlédnout nakonci neuvěřitelně dlouhé,ale zároveň strašně úzké chodbě.Ve zdech bylazrcadla,jež místo osvětlovala jako za plného dne,což bylo s  podivem,když sevzal v  úvahy nízký počet a velkou vzdálenost mezi jednotlivými plochamiz  roztaveného písku.
Po nějáké době jsme došli do okrouhlé místnosti.Vojáci byly doslovanahnáni do středu mnichy (jak jsem se naučil muže v  róbách označovat)s  metr a půl dlouhými břitvami a několik méně chápavých členů armádníhotovosti „Komise“ přišlo o  ruku nebo nohu a přes jejichzoufalé výkřiky jim nikdo nepomohl,ani se o  to nepokusil.
Trvalo to minutu,dvě,ale přiznám se,že šlo o  jednu z  nejdelšíchminut mého života.
Po několika chvílích vstoupil do místnosti muž neurčitého věku.Byl oblečendo červené róby a neměl na tváři ani chlup,oholené obočí a vlasy.Nebylo to sicejednoznačné,ale člověk přesto tušil pod nadýchanými záhyby róby výraznoumuskulaturu,před níž by ustoupil i  zkušený kulturista.
Prošel kolem všech vojáků a každý,kdo se mu odvážil podívat do očí se brzyzhroutil na zem a počal vyluzovat politovánínutící zvuky.Došel i  ke mě,alejá stačil pohledem včas uhnout.Nečekal to a řekl něco,čemu jsem nerozuměl,ale comohlo být něco jako pochvala.
Z  vojáků postupně vyčlenil skupiny dvou až tří lidí,které odvedlipryč.Pak přešel ještě jednou a nechal odvézt dalších pět lidí,mě nevýjmaje.
Odvedli nás do širého sálu,plného kotoučů bíléhosvětla,sestupu­jících z  děr ve stropě.Nebyly jsme zde sami.U  stěnpobíhal šedesátiletý stařec,snad Portugalec.Když se jej nechápající voják zeptalna jméno,odpověděl něco v  Latině a utekl.
Kroužil kolem všech a jednomu něco řekl, (pokud jsem to správně přeložil):
„Jaké štěstí pro ty jež nedlí v  Arrahu.“ a pak někamzmizel.
Nikdo za námi nechodil,prostě nás ignorovali.Někteří vojáci ale se po časepočali chovat opravdu divně a po několika dnech či týdnech (neboť čas se zdenijak neprojevoval) uprostřed noci ti nejdivnější prostě vstali a odešli.
Spal jsem a viděl jsem to jen matně a dlouho jsem se zato proklínal.
V  příštích dnech jsme zůstali jen dva,já a jeden voják.A  jednouzmizel i  on.
Dlouhé hodiny jsem strávil nehnutě a přemítal-no,potom užo  ničem,jelikož jsem už prostě všechno promyslel.Pak mě ale napadlo,že jsemuž strašně dlouho nedostal hlad.Bylo to divné,vždyť přešlo už několik týdnů a jáani jednou nejedl.Počal mě jímat strach o  příčetnost a začal jsemnepříčetně prohlížet každou škvíru a otvor v  celé místnosti,v  bláhovénaději najít nějákou možnost útěku.Zhroutil jsem se na zem a zavzlykal jsem.
Po nějáké době jsem si uvědomil,že takováhle cela určitě bude mít dosttlusté ocelové dveře.A  pak mě napadlo že s  dostatečným rozběhem by tomožná ani nebolelo.Zašel jsem až k  malému,nepou­žitelnému oknu avyběhl jsem.A  už už jsem se blížil k  dveřím a už jsem čekal ránu aticho-a místo toho jsem proletěl nezamčenými dveřmi a nabil si ústní otvor.
Když jsem si vrátil čelist do původní polohy,rozhlédl jsem se.Nikde nikdo.
Prošel jsem několika chodbami-a zaslechl jsem kroky.
Skryl jsem se,jak mi strach a okolnosti dovolily a po nějáké chvíli kolemmě prošel mnich v  oranžové róbě,aniž by si mě nějak všiml.Ničím by senelišil od ostatních desítek,jež jsem před uvězněním uzřel,až na to,že to byljeden z  vojáků,kteří se mnou trávili čas na cele.Měl vlasy i  vousyřádně narostlé a nebýt v  mládí zlomenéhk nosu a příliš charakteristickéjizvy pod levým okem,ani bych ho nepoznal.Vedle něj-přísahám na vše co kdy byločlověku svaté-šel,s  týmž vousem a též róby,Prezidentův bratr.
Bůh ví jak jsem se dostal ven.Nikdo si mě nevšiml a já jsem se tajněobracel s  díky k  Archaickému Nodensovi,jak mě to tajně učil a stačilnaučit můj vychovatel v  dětském věku předtím,než ho můj otec oběsil,aby„zachránil mou duši“ (sice jsem si zakódoval„správnost“ Katolického učení,ale zde,za těchto okolností,vzpomnělna prastaré pravdy,mnohem jednodušší než učení Apoštolských) směrem k  zemipod mýma nohama,jež nebyla vidět již mnohá milénia.
Unikl jsem sice úmrtí roztříštěné lebky,ale přede mnou se nicméně počalarýsovat dlouhá smrt nevyvoleného polárníka.Nabral jsem dech křtěný břitvou avyšel jsem jí vstříc.
Něvím jestli mě má Nodens rád (jakkoliv by toho mohl být schopen),ale podvou kilometrech jsem našel opuštěné,zakrvácené spřežení,jež v  místě,kdebylo,evidentně nebylo v  době,kdy přišlo o  majitele.Nasedl jsem a opětse rozhodl věřit pánu věcí uvnitř Země snů a vyrazil jsem naslepo,do náručeStařeny s  Tisícem Cizích Hlav,či Ankoua,dávného a prastaršího jejíhokonkurenta.
Po míly se počali na bělostném sněhu zjevovat skrvny nejcenějšího purpuru
,jež může lidské tělo nabídnout.A  po nějáké době je počali doprovázetčlánky prstů a kusy končetin.Po dvou mílých jsem narazil na opuštěný tábors  plechu.Podle dlouhých,zlámaných slonovinových rohů zborcených červenoujsem poznal opovržlivější z  obou národů.Rozhlédl jsem se a o  kus dáleležel Marwinej.Měl rozdrásaný krk a uřezané dlaně.Na jeho prsou ležela ŽlutéZnamení,rozpálené v  polárních větrech do běla,propalující se hrudním košemmrtvého,u  něhož jsem po chvíli rozpoznal,že celé tělo bylo zevnitř sežehléna popel,ale jen tak,aby to nebylo nikde poznat.Popel jeho vnitřností se vznášelkolem a smíchával se se sněhem.O  kus dál ,vypadlá z  nataženédlaně,ležela miniaturní socha z  kamene,jímž druhde ohromoval spolu se svýmpřívěškem,na němž vyselo nyní už téměř roztavené Znamení.
Opustil jsem neštastníka,jež v  té době již určitě padal skrze věčnémračno Demhe a podle stop,jež po sobě zanechali mrtvý při příchodu,jsem nalezljeden z  táborů Komise.Vyžádal jsem si vodku,vypil dvě sklínky a sesul se naprvní použitelnou postel v  stanu vedoucího složky pro určený celek.
Vzbudil jsem se za čtyři dny v  jakési nemocnici.Doktor řekl,že měprávě opustila horečka.Zeptal jsem se na Generála Mircheczu.
Doktor se na mě nechápavě podíval a pak dodal,že o  někom takovémnikdy neslyšel.Řekl jsem,že to byl velitel Expedice na Jižní Pól.Doktor seusmál, poplácal mě po ramenu a řekl,že to vše byla halucinace.
Venku,přístavě­,u  kterého jsem bydlíval a který jsem před celouvěčností opustil,byl podzim a všude bylo listí z  blízkého parku,vznášejícíse a vytvářející nelidské tvary,jež mi v  jedné chvíli připoměli to,co mětak upřeně sledovalo v  Trinovantském táboře a zčásti jsem uvěřil,že to byljen sen a zčásti jsem tu myšlenku ihned zavrhl.
Nikdy jsem už nevstoupil do budovy Komise.Pouze jsem poštou poslal prosbuo  vyloučení z  aktivní i  pasivní služby a vynětí mého jména zesoupisu záloh.Nikdy jsem nedostal odpověď,ale to nevadilo,jelikož mi najednoupočala přicházet pravidelná měsíšní renta ve značené výši.
Jednou,minulý měsíc,mi to nedalo a zašel jsem do státní knihovny BíléhoDomu (k  níž pořád mám klíč) a i  přes neustále upozorňování ostrahyúdajně prázdné budovy na neexistenci čehokoliv podobného jsem se proplížil kolemhlídačů,kolem kterých by prošel i  přes jejich urputnou snahu i  slon avyhledal v  zaprášených policích,jež jsem znal ještě za plného světla nynídávno prakslých žárovek dokumentaci o  expedici a posádce stanice„Luidol Yhtil“.Byla zrušena roku 1936  po nevysvětlenémzmizení posledního jejího člena.Vrátil jsem knihu na místo,pohlédl jsemnaposledy na knihy,jež představovaly léta mého mládí a ponechal je jejich osudu.

(Nutno dodat,že Prezident,jež pojednou všude vystupoval jako jedinédítě,se postaral,aby police,jež tvrdily opak (o  tom a mnoha jiných věcech),
následovaly ve šlépějích Hrdiny z  Algoa Bay aBalistou,Gene­rála,jež jistě skončil,stejně jako Marwinej,v  lůněYhtilu,mezi Hyadesem a Aldebaranem,
vidíc z  veškeré hrůzy Carscosské pouze strnulý výraz Královy masky)

Po dvou letech,jelikož jsem již nemohl vystáti postavení nic netušícíhočlena stáda,o  jehož veškerém osudu rozhoduje někdo stádu absolutně cizí,vstoupil jsem do služeb Krále ve Žlutém,nejmoc­nějšího z  Devíti Králůa jeho Regenta zde na Zemi.A  jsem na to hrdý.