Nokturno.net / tvorba / dílko

Úmluva s  Ankouem

Bylo se stalo,že město toto počalo hořeti,ve války zápalu.A  stalo se rovněž,že Anchises,zmrzačen stářím,nebyl schopen jíti sám a musel být nesen synem svým.Ten syn se zoval Aeneas.
A  přesto pojednou počne starý princ kašlati a chrchlati z  dýmu a jeho syn,jež jej nese a nemůže mu jinak pomoci,již neví,co by učinil,by to,co dělal mělo vůbec smyslu a syn Capysův by dožil se bran městských.
Vší silou přeleze jeden s  druhým na zádech jednu ze zdí a svalí se na zem.
Jeho otec se svíji a chrčí,již jistě není dalek konci,Aeneas leží na zemi, neschopen vstát,tak přece to všechno nemělo smysl.
Když tu je slyšet zvuk káry.Staré dřevo skřípe a vrže,kola málem praskají, jak jsou již špatně usazená.Není prvně nikde vidět,ani v  předu,ani vzadu,ale to to ještě Aneneas nevidí.Až když se stane,že jeho otec přestane se svíjet, on na něj pohlédne,ale neuzří studeného mrtvého,jak čekal,nýbrž svého otce,starého a veskrze nepříjemného,jak nadává.A  poté slyší i  cosi dalšího.
Vřava není,nikde se nebojuje,nic nehoří,dým se oddálil a zbraně oněmněly, ikdyž jistě nepřestaly.
Ale to,co není slyšet,ani není.A  nyní je jen kára,dřevěná,plná přihrádek ze dřeva,některé jsou plny,jiné prázdny.Muž,jež řídí povoz,se blíží k  nim,ikdyž na ně ani jednou nepohlédne.
Muž v  černém sametu s  něčím,co vypadalo jako helma,ale nebyla to helma, neb to bylo ze dřeva,majác tvar čtyř stěn.Pobídl je a oba nasedli,Anchises i  jeho syn.
Aeneas si povšiml,že se ani nedokáže rozhodnout,zda vůz táhne dva černí koně,jeden starý a jeden mladý,či čtyři bílý bez stáří či věku.
„Kým jste?Máte bojovat za Tróju.“.
Muž konečně promluvil,tichým,c­hraplavým hlasem,nenavazujíc na slova předešlá:
„Ani bych vás nemohl vzít,ale měl jsem blízko práci a pak jsem uviděl vás.
Kdybych nevěděl,že si vás Ona mermomocí žádá….….…..“.
Aeneas by se zeptal kdo,kdyby to nebylo pod jeho důstojnost.Bylo jasno,že muž měl pravdu,alespoň tak dalece,jak mu mohl rozumět.
„Kdo jste?Mluvte!Víte s  kým….….…...!“.
„Syn Bohyně by měl umět ctít stáří.Kolik tisíciletí má,nakonec,vaše Matka?“.
„Jak….….…...vy se opovažujete!“ byl uražen Aeneas chladným a lhostejným tónem muže,bez jakékoliv pokory před členem výsostného rodu Dardanie?
„Ankou bylo jméno a mé a jednou opět bude.Ale nyní mi říkají stejně,jako Jí,ikdyž Já jsem byl odevždy,ona ne.To já jsem si vzal Alulima,prvního z  prvních.
Ale to už nikdo neví a tak se brzy stane,že na mě nadlouho zapomenou.“ promluvil sešlý muž.
Brzy dojeli k  jakémusi místu,kam dojet měli.Aeneas sesedl z  vozu jako první,uražen,chtíc odejít od tohoto nepříjemného a arogantního muže.
Než se k  němu Anchises stačil přidati,obrátil se k  němu Ankou a řekl:
„Dlužíte mi mnoho.Vás.A  já musím jít vyrovnány účty.Ale nespěchám.“ toto řekl a předal synu Themiste či Hieromneme hliněnou tabulku,jež měla změniti osud,na níž bylo vyryto deset čar.
„Toto předáte svému synu v  den vaší smrti.
Jednu z  pečetí prolomíte nyní a to samé učiní on,až se mu toho dostane.A  ať tak činí všichni ti,co po něm přijdou z  jeho krve.Pouze tak si zajistíte veškeré trvání Vašeho království,jež bylo nyní určeno,že povstane a že já si vzpomenu na to,co je po po právu moje.Jděte.“.
A  tak se stalo,že Anchises šel a on i  jeho syn žili na dvoře Latinově v  zemi, kde pak Aeneasův syn,Ascanius,zbu­doval Alba Longu,své království.
A  po smrti svého otce prolomil Aeneas druhou pečeť tabulky.
A  Ascanius třetí.
A  byl ještě čtverý a pátý a šestý a sedmý a osmý.
A  stalo se,že se jednoho dne procházel Tiberinus Silvius,devátý,jež seděl v  Alba Lonze,okolo svého paláce,když tu znovu jej počal pronásledovat muž, jež býval rádcem jeho předchůdce,ale jehož on vykázal pro jasné šílenství.
A  nyní tu byl opět a nesl tabulku a nutil jej,by si ji vzal.Jemu ale tato věc naháněla strach,neb kdysi navštívil svatyni na Jihu,kde seděl starý muž s  vlastními hvězdami na neby,jež nikdo jiný neviděl než on.
A  ten muž mu řekl,že si může vybrat:Buď bude jeho království ještě mnohá léta,nebo zahyne za let několil,ale život jeho bude dvojnásobný tím,co takto obětuje.Řekl,že toto rozhodnutí jaksi souvisí s  něčím,co patří k  jeho rodu neodmyslitelně a dávno,něčemu starému,pocházejíc od něčeho ještě staršího.
Po léta se dokázal šílenému rádci vyhýbat,ale nyní byl sám a bez stráží,jež by muže ztloukli a vyhodili před zeď.A  tak,jelikož neměl,komu by poručil muže ztlouci,či usmrtit,vzal si,v  zájmu pokoje tu proklatou věc z  hlíny.
Rádce odešel a tiše plakal.Snad i  skočil ze skály.To není podstatné.
Jak byl naštván,rozhodl se projít až k  Albule,by si mohl zaplavat.Po cestě zkoumal tabulku.Skvělo se na ní deset „pečetí“,po­praskaných a zničených.
Vlastně ne,pouze devět,jedna byla vcelku.Různě ji zkoušel prsty a nechtěně ji zničil.V  tu chvíli jako by mu spadl celý kameolom ze srdeční chlopně.
Svlékl šaty a vstoupil do řeky.Plaval zhruba půl hodiny,když uslyšel slabé praskání dřeva.Bylo čím dál hlasitější,ale nebylo jasno,odkud přichází.
Nakonec se vedle řeky zjevil povoz tažený dvěma,či čtyřmi koňmi,černými, či bílými.Vedl jej muž v  černém.Ani nepohlédl na krále a ten zjistil,že jej v  nohou bere křeč.
Poslední,co slyšel bylo hlasité šplouchnutí a pak se našel,když seděl na praskající pryčně a byl odvážen pryč,daleko,tam,kde je Tibera ještě stále Albulou a kde pořád ještě platí staré zákony a kam vozí pouze ar mevel braz.


Vysvětlivky:Ankou je Bretaňská mytologická postaa,zosobňující smrt.

Další četba:Ankou,Anatol le Braz