Nokturno.net / tvorba / dílko

Nepojmenováno # 8

Doctor Eberet Manitoba umíral sám.Neměl přátel,poslední příbuzný mu zemřel v  nějáké daleké zemi,protože se stal úradkem shora dobrovolníkem v  nějáké špinavé válce.V  nemocnici mu řekli,že bude žít asi tři měsíce a ani se nesnažili,aby se to dozvěděl šetrně.
Jednou,když se vrátil z  práce,kterou nesnášel a bez které by si nemohl vydělat na život,podíval se na stoh papíru,jež ležel už kdojíjak dlouho v  koutě jeho nečistého,malé­ho,špinavého,ne­vonícího bytu.A  dostal nápad.
Vzal si jeden papír a napsal větu.Pak druhou.A  třetí­.A  pak celou stránku.A  pak dvě.A  tři.A  de­set.A  do dvou týdnů napsal svou první knihu.A  pak druhou.
A  když umíral,a než zemřel,dopsal své největší dílo,svou desátou knihu.
A  nyní,ikdyž neměl jediného přítele,po stranách jeho postele postávali všechny příběhy,jež napsal a všechno,co kdy skrze jejich stránky prožil.
Tam byl mladý král Ishok,jež osvobodil svou zemi z  rukou Ashatů,a tam Iberne-Kuwl,muž,jež byl starým knězem v  věčně zasněžených a lidskou nohou nedosažitelných horách a jež se v  noci prochází po horách a provozuje dávné rituály,jež neznal ani Alulim,první z  králů,jež kráčel po zemi.A  tam,Soshi­,bůh nouze,o  jehož životě sepsal dvě knihy.A  poté uzřel i  hrdinu svého posledního románu,Reeveta,jež byl slepý a jehož všichni proto
nesnášeli a ten z  toho důvodu po celý život bloudil kolem kolejí,neb vlaky byly jediné,co znal a považoval jejich běsnění za řeč a sám se naučil jim stejně odpovídat.A  nakonec se zabil,když jej přejel vlak.Ale nikomu to nezazlíval.
A  tak,když zemřel,nepotřeboval už nikoho jiného.