Nokturno.net / tvorba / dílko

(vzato ze snu)

Byla zima,most byl zapadán sněhem.Když jsem odklidil co se dalo,ačkoliv to byla jen velmi malá část,usadil jsem se ve svém domě,neočekávaje,že někdo se bude přes most chtít vydat.Tu jsem ale zaslechl,jak se s praskáním někdo přibližoval.Vyhlédl jsem z okna a spatřil muže,jež byl přes velký mráz oblečen jen lehce a za nímž jeho kabát neposlušně vlál.
Vyšel jsem ven,požadujíc minci.On mě však neslyšel a šel dál-byl jsem nucen použít síly,abych ho zastavil.Ale i tak se pouze díval do prázdna,očima,které neviděly.Již jsem chtěl vyslat zprávu městské gardě,když tu muž promluvil:

„Plavil jsem se na palubě St.Cerano dva roky.Loď dlouhá,tmavé barvy ,na jejíž palubě byli desítky a desítky nikdy nedodaných zásilek.Kapitána nikdy nikdo neviděl,říkalo se o něm,že je šílencem,jiní o něm tvrdily,že je světcem.Já jsem celý život dlel pouze ve své komoře a tedy jsem to nemohl posoudit.Loď se neustále houpala,neboť se do ní z obou stran už po šedesát let z obou stran opírala bouře.Věřilo se,že Kapitín věří,že buď dosáhneme naším kurzem hranice bouře,nebo její vrchol a tak zkázu.Nikdo mu neodporoval,neboť znal Trest.

Já?Já jsem byl vždy držen v onom pokoji,neboť si tak žádaly jacísi lidé.Já jsem jich ale nedbal-až do chvíle,kdy jsem pocítil,že jsem na něj příliš velký.Povstal jsem,rozběhl se ke dveřím a vyrazil je.

Paluba byla nazelenalá od neustálého deště a všude byl cítit zápach hniloby.Vítr byl tak silný,že jsem se sotva udržel.Ikdybych se chtěl vrátit,nebylo to možné a pokoj navíc zaplavila voda a ta není pro člověka dobrá.

Šel jsem,pokud mi to lanový povolovalo.Tu mě někdo spatřil.Rozběhl se kě mě-zdali proto,aby mě zabil či zachránil už nevím,ale viděl jsem,jako jím před mýma očima vítr mrštil do vln,kde ihned zmizel.Já šel dál,ale dával jsem si mnohem větší pozor.

Po velice dlouhé době jsem konečně došel k velkému domu,kde se konala nějaká slavnost. Moc jsem z ní neviděl,neboť mě čísi ruce ihned vzaly.Vlekly mě tmou až do místa ,kde bylo všechno bílé a kde vítr nebyl slyšet.Uprostřed,ačkoliv zde nic nekončilo ani nezačínalo,bylo zde uprostřed,byl poklop.Před ním v hlubokém,plesnivém křesle seděl muž v šatech jakbysmech zetletých,jeho vous byl dlouhá léta nestříhán,hnilobou nazelenalý a slepený podivnou hmotou na mnohé shluky .V ústech měl něco jako lulku,byla ale černá a kůže jeho rtů k ní byla přilepená.Muž si mě prohlížel zpod strostlého obočí,stejně zaneřáděného,jako jeho vous,zelenýma očima,jež dávaly tušit,že v onom muži je zetlelé a shnilé úplně všechno.

Nevím co říkal,jeho hlas byl tichý,tak tichý že jsem ho neslyšel,ačkoliv mužové všech různých velikostí a věku kolem něho stojící mu rozuměli dostatečně,nebo to alespoň předstírali.Muž,který,jak jsem z náznaků poznal,byl Kapitán ještě pořád tiše mluvil,když ke mě přistoupil jeden vysoký hodnostář s dlouhým,špičatým vousem a prohlásil,že jsem odsouzen k Trestu.Důvod mi nesdělil a pochybuji,že ho někdo z nich znal či chtěl znát.Dva silní muži mě za neustálého tichého rozmlouvání kapitána,jež si z toho ničeho nepovšiml odvlekly k poklopu a nadzvedli jej.Pak mě stáhli s sebou dolů,kde mě svázali a na záda připevnili lano s hákem.Pak jsme prolezli úzkou chodbou k dalšímu,vzduchotěsnému poklopu a když jsme jím prošli,byli jsme pod vodou.Nad námi se čněl strašlivě zanořený spodek lodě,obrostlý korálem.Podél něj jsme plavali,až jsme dosáhli místa,kde se vykonával Trest- ploše na dně lodi s dlouhými oky,do nichž byli zavěšeny rezivějící a korálovité háky na zetlelých lanech,na nichž byli uvázány těla předešlých vinníků.Byla zelená,shnilá stejně jako kapitán,z jejich tváří a ruko bylo otrháno,či spíše odpadáno maso,neb v této hloubce nic nežilo a jejich tváře,pohlcené korálem a hnilobnými houbami měli zvláštní výraz,na nichž se zračil nepříčetný úsmev.Zde mě muž zavěsil a odplaval zpět do lodi,abych se stal stejnými,jako ti vůkol mě.Přesto však jsem se nedal a s pomocí malého nožíku,jež jsem měl u sebe a jež mi zapomněli vzít,jsem se rozvázal a vyplaval po dlouhé době napovrch,po cestě míje tělo lodi,jež,jak jsem poznal dle postupující plísně,se již desetiletí postupně potápělo.Vynořil jsem se napovrchu a poprvé jsem uzřel,že bouře se drží jen vůkol lodi,neustále po jejím boku.

Plaval jsem dále skrze plesnivá moře,než jsem dorazil k místu lidí a od té doby kráčím vpřed.“

Muž přestal mluvit a na jeho tváři byl opět onen nepřítomný,či snad vícevidoucí výraz.Já jsem však gardu nezavolal a místo toho jsem zvedl závoru,neboť muž splnil mé pravidlo a dal mi příběh hoden zapsání.