Nokturno.net / tvorba / dílko

K lidem,kteří přecházeli přes můj most patřil kdysi i Joseph Ewers,knihovník a folklorista v Sasích,jež,nemaje příběh ,který by se stal přímo jemu,vyprávěl tento příběh o své rodné vsi:

„U silnice malého městečka,Darfshund u řeky Lancern,se nachází stará značka-uhnilá a orezlá, téměř se rozpadající.Ukazuje místo,kde do roku 1826 stála malá,skoro plesnivá chalupa,která byla 6.11.1826 zbourána rozvášněným davem.Dle městských análů jej držela osoba jménen Henrieta Gascé,vdova po Emilu Gascém,farmářem v okolí Darfshundu a Layerwaldu.
Manželé se do vsi přistěhovali roku 1812,kdy odcestovali z Francie.Způsob a hlavně rychlost,s níž oba údajně opustili svou rodnou ves Marignac,situovanou na horském hřbetu u hranic Francie.Ve vsi tehdy žil místní blázen,Henri Garmonde,jehož žil dlouhá léta v lesích okolo Marignacu,ale jehož místní lidé zahnali daleko od svých domovů,kvůli případu,kdy byl ten muž nalezen sklánějící se nad mrtvým dítětem,jež se ztratilo ze vsi a jež mělo prokousnutý krk.

Garmond,který se dlouhou dobu znal s Gascéovými a jež jediné v Marignacu údajně navštěvoval, přišel do Darshundu roku 1810 a vystavěl si zde chalupu z různých zbytků.Trávil své dny žebráním a drobnými krádežemi.Roku 1812 se k němu přistěhovali oba manželé. Přesto,že oba manželé měli dostatečné úspory ,a tak si žili vcelku dobře,Garmond se choval tak,jako doposud.Vztah manželů k tomu muži nebyl ani nijak vřelý,kdykoliv jej potkali na vesnici,vždy se od něj odvrátili.Přesto je bylo možno slyšet,jak o nocích spolu šeptm hovoří v domě,ale mluvili tak tiše a nesrozumitelně,že nikdo nebyl schopen rozeznat, čem. Jednoho dne však,po jedné takové rozmluvě se počali manželé objevovat sami a Garmonda již také nikdo ve vsi nespatřil.Emil Gascé poté odkoupil od obce dům a nechal jej přepsat pod své vlastnictví.

Mons. Gascé byl nepříjemný starý muž,malého vzrůstu,který se vždy mračil.Bylo jej možno vidět,jak brzo po slunce západu chodí zamyšleně po vsi,odnikud nikam a jak se nakonec nechtěně vracel do svého nového domu.

Toto ovšem netrvalo dlouho-Mons. Gascé zemřel 3.3.1813,když předtím zakoupil malé políčko,jež,i s domem,připadlo po smrti jeho ženě.Ta najímala námezdné dělníky z okolních vsí a žila z malého výnosu z obilí.

Žila dlouhá léta sama,v tom starém,plesnivějícím domě ze zbytků ,nenavštěvujíc nikoho,nchodíc ani do kostela.

Roku 1825 se však stala věc,jež započala řetěz událostí,končící zbouráním neustále vyspravované chatrče.Jednomu z farmářů,Alfredu Georgovi,zemřela žena-a,hlavně díky manželově opilství a záletnictví,odkázala většinu majetku a skoro celé své pole svému bratru.

Alfrd,jež byl muž velice hrdý,zvyklý na vysoké postavení byl nyní prakticky žebrák. Zbývalo mu buď nastoupit jako pomocný lékař (jeho původní profese) k nějakému pluku na cestě do války,anebo se výhodně oženit.Ovšem ve vsi nebylo mnoho nezadaných dam-kromě dcer příliš mladých jak pro Alfreda,tak pro ženění-anebo několik stařičkých vdov bez většího majetku,z jejichž skromných pozůstalostí by se sotva zaplatil jejich brzký pohřeb.

Jediná osoba,která nebyla dosus přespříliš stará či mladá a která mohla svými penězi po sňatku napomoci jeho podnikání byla právě,jak si nemalou dávkou odporu uvědomil,Henrieta Gascé.

Zprvu se zdráhal,oddaloval nevyhnutelné,jak jen bylo možno,ale nic nemohlo zabránit tomu,aby se jednoho pošmurného večera teple neoblékl a nedošel až domě Mme Gascé. Stál před dveřmi,uprostřed nesekaného plevelu-celý aspekt domu ho odpuzoval-ať už křivá střecha,tvořená jedinou deskou,ležící na jednom konci o dobrý metr níž než na druhém- malá, hrubá okna se špatnými skly z nekvalitního písku,či všudypřítomné praskliny zarostlé plevelem-,přesto po několika dalších minutách sebral odvahu a zaklepal.

Dlouhou dobu mu bylo jedinou odpovědí ticho.Pak se zevnitř ozvalo zapraskání prken, které postupně směřovalo ke dveřím-ty se s poměrně velkou námahou otevřeli a v nich Alfred spatřil Mme Gascé-starou,vrásčitou,s velkou jizvou na tváři,oblečenu ve starých šatech.

Hlěděla na něj s výrazem opovržení a překvapené nenávisti,se svraštělým čelem a rty staženými v tak úzkou nit,že je nebylo možno téměř zpozorovat.

Opět chvíli stál a přemáhal se.Když ale vycítil,že Mme Gascé se právě chystá dveře znovu zavřít,promluvil:

„Drahá madame-již delší dobu mám na mysli jistou věc,vás se týkající,kterou bych s vámi rád prodiskutoval.“

Její oči zahalila mlha,odstoupila ode dveří a vpustila jej dovnitř.

V hale,ve které nyní stál,bylo mnoho starých beden a skříní,křivých a sbitých neuvěřitlným způsobem-na zemi nebyl koberec,jen stará,rozpraskaná a místy zpráchnivělá prkna-ovšem kupodivu zde nebyla žádná havěť.Přesto však se zde cítil velice stísněně,neboť jediné dveře,kromě těch,kterými vešel,se nacházeli v neuvěřitelné dálce na druhém konci haly.

Stařena šla kupředu,pomalým krome,až jej dovedla k jediným dveřím,vedoucí z této kobky.Zde,v jediném pokoji v domě se usadila do křesla,čekajíc.

Alfred,který se ještě nestačil vzpamatovat,nebyl téměř dotčen,když spatřil v místnosti hromady smetí-staré železné trubky,lahve s nažloutlými a načervenalými tekutinami a na nočním stolku několik mrtvých krys.Usadil se na křehké,rozviklané křeslo,které bylo pro něj poněkud malé a ,vzhlížeje k Mme Gascé,počal mluvit:

„Drahá madame-jak jistě víte,před časem jsem utrpěl těžkou ztrátu.Vy,která jste obdobnou ztrátu zažila sama mě jistě pochopíte,když prohlásím,že procházet životem v jeho podzimu o samotě není nejpříjemnější a tedy snad i uznáte,že dva ovdovělí lidé by si mohli za určitých okolností vystačit jako příjemná společnost-jedná se o náznak návratu mezi lidstvo,dav,člověka......“

Není nutno dále vyprávět,co všechno předkládal Alfred Mme Gascé toho večera.Bylo toho mnoho,přesto,že to ,co říkal,říkal velice rychle,nebot nastupující temnota venku jej děsila a on nechtěl v tomto podivně tvarovaném domě zůstat po tmě,a ani ne se svou možnou budoucí „vyvolenou“,neboť s přibívajícím šerem rostla i odpudivost a nenávist výrazu Mme Gascé-ovšem,zda-li to bylo skutečně šerem,nebo tím,co tato dáma vyslechla,se nedá přesně říci.

Když Alfred domluvil,jeho odpověí bylo zprvu dlouhé ticho.Teprve po chvíli jej překvapil a vyděsil hlas Mme Gascé,která metodicky,bez většího zájmu či procítění prohlásila:

„Přijďte zítra,pokud budte moci.Pak vám oznámím své rozhodnutí.“

S tímto se Alfred uklonil a odešel z domu.

Myslel,že ho nikdo neviděl,ale mýlil se-cestou z domu za ním šel jeho syn Alphonse.
Ten,znaje již dlouho otcovi úmysli,snažil se vypátrat,která z dam města se má stát jeho macechou.Jaké ale bylo jeho přkekvapení,když otce viděl zahnout k a vjít do domu Mme Gascé-„Staré můry“ Gascé!

Alphonse byl muž mladý a hrdý a než aby si jeho otec vzal cizačku,s podivnými zvyky ,který zřejmě nikdy nevkročila za celý svůj život v Německu do kostela-to by raději pomřel hlady. Přikradl se tedy k tomu poté,co jeho otec odešel,vzav kámen a vhodil jej sklem jediného pokoje,načež utekl.

Mme Gascé ho však viděla,aniž by se zvedla z křesla,nebo podívala k oknu.Když věděla,že mladý muž je daleko,zvedla se přece jen z křesla,došla k velké truhle opásané železem a z ní vytáhla hlubokou železnou nádobu tvaru polo-koule a malou,stříbrnou tyč.Poté vešla na dvorek a napumpovala do nádoby ze staré obecní pumpy trochu vody.Když se vrátila, položila trochu dříví na malou,cihlovou zídku v rohu místnosti,nad níž se ve zdi zděl kruhovitý otvor,zavřený železnou klapkou.Tuto klapku pomocí hole odstrčila a zahákla vně otvoru.Pak se jala zapálit na zídce dřevo a udělat pomocí kamnů malé ohniště,na něž pak položila nádobu s vodou.Kouř ,stoupající z nádoby,počal pomalu proplouvat otvorem ve zdi.

Ve chvíli počal její starý zrak zrcadlit postavu Mons. Georga,jak se vrací po tichu do domu.
Nyní stoupá po schodech,nyní vytahuje klíč a odemyká hlavní vchod.Vidí,jak za ním běží jeho syn.Setkají se v hale.Syn počne na otce křičet a lomit rukama-otec zrudne a počne se se synem hádat a nakonec se mu pokusí uštědřit pohlavek-ale syn je rychlejší.

Po celou tuto dobu ,co to vše zrak Mme Gascé uzřel,měli její ruce napráci rozmotávaním malého kousku provázku a jeho omotání kolem malé železné tyče.

Ve chvíli,kdy se syn ve vzteku ohnal po otci láhví,přivázala konec provázku za okraj nádoby a vhodila tyč do vody.

V ten moment se Mons. Alfred zastavil a vydral z hrdla přidušený výkřik-počal se držet kolem krku a evidentně se mu nedostávalo dechu-jeho kůža rudla a brzy se počala celá pálit, na jejím povrchu vyvstali puchýře a jeho červené,rozvařené oči spočinuly na jeho synovi,který jen příhlížel,jak otec z nadmutého hrdla vydává přidušené skřeky dvojí nepředstavitelné bolesti.Teprve po dobré čtvrt hodině bylo slyšet-jakýsi zvuk-nebylo to ovšem zlomení vazu,doprovázené křupnutím,ale jakýsi mělký,šplouchavý zvuk-nicméně po něm se zohavená mrtvola Alfrda Georga svalila na zem.

Alphonse,bez sebe hrůzou,vyběhl ven z domu a počal s šílenými skřeky běhat po městě. Policie dorazila do domu Georgů po hodině neúspěšného vysléchání mladíka,jež nebyl schopen říci jedinou srozumitelnou větu.Když je ale nakonec dovedl do domu k tělu svého otce, zbělal,spadl k zemi a počal z hrdla vydávat mlaskavé zvuky a napodobování koňského ržání-neboť krk Alfreda Georga byl promáčknut jako houba a jeho hlava ležela upadla vedle něj-z čehož se pak jeho syn zbláznil.

Konstábl,neschopen zjistit jakékoliv podrobnosti ,ani způsob,jakým by mohla být vražda vykonána,prohlásil za pachatele mlaého Georga a nechal jej převést do ústavu pro choromyslné,kde za dva roky zemřel.

Lidé v městě však pochytili,mezi jeho pomateným skučením,několik slov.“Gascé“-„Zabit“ a „čarodějka“.

To stačilo aby,v den oznámení Alphonovi smrti,se několik mladíků,posilněných v místních hostinci,nevydalo k domu Mme Gascé se sudem lihu a několika pochodněmi.Nalezli stařenu v jejím pokoji,jak tiše sedí v křesle.Dříve ,než se stačila vzpamatovat jí jeden z můžů prořízl hrdlo,další pak polil ji i pokoj lihem a třetí jej při útěku zapálil.

Zpráva o pžáru se rychle rozšířila,ale lidé z města nehasili požár v domě příliš rychle-snad v obavě,aby se jim nepodařilo zachránit obyvatelku.

Její pole po smrti Mme Gascé připadla obci-z domu pak zbyla jen hala a holé zdi-nikdo jej ale nechtěl koupit ani zadarmo a tak byl ,po roce chátrání,zbořen-v jeho zničení pomohla většina obyvatel města.

Kvůli pověrám pak připevnili k místu ceduli,s nápisem:

„Zde stálo do r. 1826 doupě čarodějnice“ „

Profesor Ewers pak dodal:

„Henrieta Ewersová nebyla nikdy,ani symbolicky pohřbena a když chtěli lidé roku 1828 vyhrabat ostatky jejího muže,pohřbeného na obecním hřbitově,našli téměř vyprázdněný hrob.