Nokturno.net / tvorba / dílko

Jiff Thames byl mladým mužem,který si byl zcela vědom jednoho z rysů tohoto druhu-byl horkokrevný –nepřemýšlel příliš předem o svých činech.To bylo původem událostí,jež mi jednoho dne vyprávěl.

Byl zrovna na návštěvě příbuzného v hornatém kraji Apaccio,když se rozhodl,že si udělá vyjížďku na lodi mezi zdejší ostrůvky.Plánoval to několik dní předem a když se tedy objevili na obzoru varovné mraky,odmítl se podřídit a vjel tvrdohlavě na moře.

Jediný muž,který se s ním odvážil vyplout ovšem s houstnoucími mraky počal projevovat větší a větší obavy a nakonec vyskočil z loďky a plaval ke břehu.

Jiff ovšem nechtěl za žádnou cenu ustoupit a tak vzal vesla a počal loďku řídit sám.Bohužel chvíli poté se moře tak rozbouřilo,že se loď převrátila and on skončil ve vodě-kde ztratil vědomí.

Následovala tma-dlouhá,všeobsahující,večná.

Když se probudil,ležel na břichu,na ploše písku,s tváří mírně skloněnou na stranu.Zvedl se. Nacházel se na pláží ostrůvku s velice bujnou vegetací.Stromy zvedaly své koruny do ohromných výšin a nechávali nitro ostrova v notném šeru.

Původně byl prý celkem vyděšen,ale když si vzpomněl,že na těchto ostrovech se venyskytuje žádná větší zvěř,ulevilo se mu a jelikož byl hladový,šel hledat nějakou osadu.

Šel vlhkým lesem plným divokého křoví a plazivých odrůd plevele-nikde však nebyl schopen nalézt jedinou stopu nedávné lidské činnosti.Teprve po delším pochodu narazil na ohořelou černou ruinu stavení-a blízko u ní další a další-až uprostřd bujné vegetace rozeznával pozůstatky někdejší vsi.

Obraz který se mu naskytl byl vskutku hrozivý-vnitru,pod prachem desetiletí se nacházela tu a tam ohořelá těla,či jejich zbytky a v dálce uzřel dokonce zbytek kostely,kde velký kamenný kříž bylo to jediné,co zůstalo neporušené-vedle zničeného člověka.

Zde však pokračuje on sám:

„Procházel jsem se tehdy,skácený hladem a žízní,umořný vlhkem,usadil jsem se vedle zbytků dveří kostela a málem bych usnul.Když tu mě z polospánku vyrušil vzdálený zvuk-a já poznal,že jde o hudbu.

Vstal jsem a běžel jsem slepě za ní,neboť ať už se jedná o společnost jakkoliv noblesní, určitě by nepohrdli nebohým téměř žebrákem,ztraceným v neznámé zemi a podělili se s ním o zbytky z jídla.

Dlouhou dobu jsem směr ,kterým hudba přichází jen tušil,teprve po nějaké chvíli jsem si byl jist,že jdu správným směrem a po zhruba čtvrthodině se mým očím nabídl pohled na vnějšek nějakého hradu.

Zblízka však ten vypadal všechno,jen ne noblesně.Byl,jako všechny stavby,velice ohořelý a na mnohých místech ve zdi měl velké trhliny,jímž by se dalo projít a mezi nimiž prorůstalo rostlinstvo,jež budovu mělo jednou zvrátit úplně.

Byl jsem příliš daleko hlavnímu vchodu-upřímně řečeno jsem žádný neviděl,a tak jsem se rozhodl,že alespoň nakouknu dovnitř prasklinou a pokusím se vmísit do davu vnitru.Udělal jsem z křoví,kde jsem se schovával pět kroků.Šestý jsem již učinil druhým směrem.

V prasklině ve zdi jsem totiž viděl toto:skupinu ohyzdně zohavených těl,zpálených, seškvařených a zpolámaných.Mnohde chyběli oči,ruce či čelisti,anebo to,co z nich zbývalo by bylo lepší nikdoy nespatřit.

Ale nezhlédl jsem tehdy přehlídku masového hrobu-právě naopak-neboť ani jediný mrtvý, kterého jsem viděl,se nebyl nehýbal.

Chci vám jen něco říct,před tím,než budu pokračovat.Viděl jsem lovce hlav a sesychání obličjů za živa-viděl jsem dokonce hostinu lidožroutů na Am Serka,ale to,co jsem uzřel,bylo tím vším a přesto mnohem mnohem horším.

U dlouhého stolu sedělo několik podivně zdeformovaných mrtvol ve zbytcích nádhrných šatů-zřejmě rodina hradního pána.Na stole prostřeném jediným ubrusem,nasáklým krví a špínou,se skvěly utrhané kusy masa nevábného ,ba přímo hnilobného vzhledu.Nicméně mrtvý,kteří již neměli co ztratit,se neustále natahovali po těchto kusech a rvali si je mzi čelisti a ti,kteříž je neměli přímo do krku.Mezi společností zvláště vynikal jeden,který byl zřejmě dvěmi lidmi, spečenými při požáru k sobě masem-seděli na jedné velké židli a házely do svých čelistí po jedné ruce plná sousta.

V dálce jsem zahlédl několik mrtvých hudebníků,bez hlav a rukou,jak hrají pro potěšení sebe i těch milých lidí okolo.


Na stůl byli neustále házeny nové a nové kusy masa mrtvými v modrých uniformách-hávech vojska ostrova,jež měli na zádech téměř vybledle původně bílým písmem napsáno :“ISS“-a věděl jsem,díky vzpomínce na mapu laguny,že jediné místo obdobného názvu byla Isla San Samael,v níž jsem původně díky její odlehlé poloze viděl zajímavou destinaci,ale poté,co mě na něj nikdo nebyl ochoten dovézt,jsem se jeho návštevy vzdal.(A nyní,ptáte se..........?

A nyní jsem poznal,jak musí vypadat peklo.)

Nicméně vojáci neustále brali cosi ze země a trhali to na kusy,které pak házely na stůl.To,co trhali vydávalo hrozný nářek i chvíli poté,co bylo natrháno.Při blížším pohledu jsem zjistil pravý důvod mého zhnusení-neboť po okolí se neustále promenádovali mrtvoly zpálených a zdeformovaných zvířat,spálených,škvařených a opadaných,jež za sebou vlekla velké množství „mláďat“-a dle toho,co jsem tehdy viděl zrodit na onom dvorku jsem poznal,že ta zvířata byla chována,aby dávala „maso“ svých „mladých“-věcí nepodobných ničemu,co jsem kdy viděl,z obrovskými pysky,nadulými víčky a očima barvy moče,splintající,zrozené již zčásti zhnilé. Tyto menší povětšinou drábové sebrali a rozhtrhali,bez sebemenšího protestu jejich rodičů.

Pravá hrůza však nastala,když jsem spatřil „děti“.Šlo o připodobnění oněch praseších a kuřecích „mláďat“,se VZDÁLENOU podobností lidské postavě,které se pohybovali podivnými přískoky .Vidět,jak si tyto hrají s kameny a kostkami a kostmi lidí i zvířat bylo příliš,ale nebylo to vrcholem-ten nastal když dvojitý strávník nedostával své porce příliš rychle.Tu se otočil jedním tělem po jednom z „dětí“,vzal ho,dal jej na stůl a tam je bez milosti roztrhal a sežral.Z absence jakýchkoliv protestů i od pozůstatků žen jsem pochopil,že i děti jsou zde CHOVÁNI jako nouzové krmivo.

Nevím,jak dlouho jsem zde stál a sledoval jsem orgie hnusu,když tu se ke mě jeden z drábů otočil a běžel za mnou.

Stačil doběhnout téměř až ke mě a dotknout se mého ramene,když jsme se dal na zběsilý útěk.Ale několikrát jsem upadl a po nekrátké chvíli mě dráb dohnal a už na mě kladl své dlaně,aby mi urval ruce a nohy,když tu jsem se po něm ohnal tlustou větví.Doslova jsem mu PROJEL hrudním košem a jeho tělo se pak skácelo k zemi-přesto jsem neustále cítil,jak me z hromady kostí pozorují oční bulvy barvy rozkladu.

Vydal jsem se ke břehu,ubezpčen křehkostí těch tvorů.Po dlouhém hledání se mi podařilo najít jednu sekeru vcelku a počal jsem s dlouhým a nikdy nekonečícím úkolem stavby voru. Ten jsem dokončil po čtrnácti dnech a nocích,kdy jsem,věda o své zranitelnosti,nenaspal déle než čtyři a půl hodiny.

Vypadá to,že se po drábovi nikdo nesháněl.Sice jsem narazil na dalšího z těch tvorů,zeleného od hnisu jak okusuje mech z kořenů stromů,ale nijak si mě nevšímal a pokračoval v jídle a já jsem tedy šel dále.Nevím proč,ale druhý den jsem stavbu voru přesunul,neuváženě více do vnitrozemí,do sousedství toho mrtvého pojídače mechu.Zpočátku jsem sám nevěděl,oč usiluji, ale časem jsem pochopil,že se s ním pokouším navázat kontakt.Nejprve jsem mu předhazoval kousky mechu natrhané z jiných stroml,než z těch,u kterých právě byl,zabalené do kuličky.
Původně si jich nevšímal,teprve pak,když jsem s nimi počal hízet malé kamínky,pohlédl dolů a strčil si jich několik,i s kameny,do úst.

Tak to trvalo asi pět dní,zatímco jsem pracoval na voru,sledoval jsem mrtvého a on mě,po čase, počal potajmu sledovat také-ovšem ne s ustavičeným zájmem,ale s překvapením neustále znovu objeveného.

Jednou v noci,když jsem na chvíli usnul mě probudilo zaklepání na rameno.Nade mnou stál můj mrtvý,který po mě rozházel různé malé větévky-zřejmě v domění,že mi tak pomůže-a odešel,zapomenuv na všechno.

Konečně byl vor hotov-a já,ačkoliv jsem byl zcela fyzicky i psychicky vyčerpán,jsem přece jen z pocitu nutnosti do voru vpravil několik větví mého mrtvého.Dvě noci předtím mě totiž napadl šílený nápad-zvít si jej s sebou.Pochopil jsem však záhy,že zde ,kde jej nikdo,ani masožravý mrtvý,zřejmě neruší,by se mu hnilo lépe,než rozdupanému na kusy davem rozvášněným proslovy nějakého biskupa z jihu.

Vsadil jsem vor na vodu a rozhlédl se.Teprve daleko na moři jsem si povšiml,že za mnou jde můj mrtvý.Kráčel pomalu,bez rozmyslu,až počal tiše vcházet do moře a ,dříve,než jsem stačil cokoliv prohlásti,byl pod hladinou.Voda v těch místech člověka stáhne a nepustí,pokud se nepokusí sám vyplavat-natož pak někdo,kdo je neschopen čehokoliv skutečného.

Plul jsem několik dní,slunce pálilo přímo nekřesťansky a já sejen v duchu s mým mrtvým, jediným možná skutečným přítelem od dob mého dětství.

Nakonec,když mi již mé skrovné zásoby přestali stačit,jsem byl vyplaven u břehů Apaccia. Navštívil jsem známého,jež mě považoval za mrtvého a zapůjčil jsem si od něj šaty a menší obnos.Noc jsem strávil v malém hotelu u moře.Můj pokoj byl v přízemí,přímo směrem k moři-nevím,zda-li to tak chtěl osud,ale je to možné.

Když jsem již tvrdě spal,počal jsem si uvědomovat,že na mou tvář neustále něco KAPE. Otvřel jsem oči a nade mnou stál můj mrtvý,zcela promočený-zřejmě celou cestu šel po dně laguny.

Já,nevěda co dělat,jsem přez něj prohodil plášť a postříkal jsem jej několika voňavkami,abych přebil jeho hnilobný zápach-al bez většího úspěchu.

Byla ještě tma a to mi vnuklo nápad.Vyvedl jsem jej ven a u přístavu jsem si vyhlédl párek pochybných mužů-jeden starý,skoro slepý muž s dřevem místo nohy a druhého malého, prohnaného mužškého krysího sevření s úzkým černým knírem- a zaplatil jim několik zlaťáků,aby přepravili jednoho muže,trpícího leprou,do středu laguny a tam ho se závažím na noho vhodili do vody.Zprvu se zdráhali,ale když jsem vytáhl svůj poslední zlaťák,souhlasili.

Dovedl jsem Jej na malou loďku,kterou ti dva mezitím pozoruhodně rychle přepravili (což ve mě vzbuzuj podezření,že obdobné služby nabízeli více než často) a tam jsem za ním zamával. Ti,kteréž jsem platil,mi však odmítli dát ruku,neboť viděli,že jsem se dotýkal „chrobného“.

Vyjeli na moře,do prostřed laguny a,přesto,že jsem poodešel,jsem se neubránil pocitu,že bych se měl ohlédnout.Učinil jsem tak a zrovna jsem spatřil,jak mrtvého házejí do vody a jak je jeho obličej prosebně namířen mým směrem.Na chvíli jsem stál přimražen,ale když jsem se vzapamtoval,už dávno doznávali kruhy na vodě.Odešel jsem.

A,jelikož jsem neslyšel o mrtvém,který by přišel z moře do žádného severního či jižního přístavu v kraji Apaccio,mohu jen doufat že mě mlj mrtvý správně pochopil a nebo,že znovu odešel a zapomněl na předešlé,aby na mě čekal u svého stromu.

Jak jsem se později dozvěděl,ostrov Isla San Samel shořel,když věž,vystavěný prý pouze k tomu účelu místním šíleným hrabětem,svedla elektrický proud po vsích a do hradu a zplsobila rozsáhlý požár,pří němž všichni obyvatelé ostrova zahynuli.

Ničí mě svědomí.Mnohokráte jsem se již chtěl vrátit.“ Byla poslední slova,která za sebe zavolal,když přecházel můj most.