Nokturno.net / tvorba / dílko

The man of bugs

S dr. Meritem jsem se setkal ještě mnohokráte,ovšem z příběhů,jež mi občas vyprávěl jsem vybral již pouze tento,doufám,že mi můj zesnulý přítel odpustí:

„Jsem lékařem,zastávajícícm toto povolání poněkud časně.Na studia jsem si ale nemusel, narozdíl od mnohých vydělávat,neboť jedním z mých příbuzných byl velectěný Dr. Augustus Thornton,známý entymolog a znalek brouků.Vydržoval mě na studiích,neboť zřejmě cítil jistou odpovědnost za smrt mé matky.Nicméně tato podpora nevycházela v žádném případě z vyznání nějaké příbuznecké náklonosti,ale čistě z důvodu zvýšení prestiže jeho rodiného jména.

Ihne dpo studiích jsem odjel na malou praxi Profesora Garreta,dvanáct mil od domova mého strýce.Dostával jsem od něj dopisy asi dvakrát měsíčně a vždy jsem na každý zdvořile odpověděl.Pojednou se však zdálo že strýc,vždy v jádru jadrný člověk,počíná s každým dalším dopisem zastávat nižší a nižší etiku a jeho poslední dopisy byly vyslovně sprosté.Poté přstal psát úplně.Já ,jelikož jsem o něj neměl valného zájmu,jsem tomu něvěnoval přílišnou pozornost.

Ale-zhruba za měsíc jsm se rozhodl si vyjet do města.Jn jsem vystoupil z kočárů,uzřel jsem před sebou se lopotit Garnsona,jednoho ze sluhů mého strýc,jak se potácí do nejšpinavější putyky.Já,jelikož jsem jej měl za člověka spořádaného,jsem pojal podezření,ve světle strýcových dopisů a vletěl jsem důstojně emzi skřípajícími a zrezivělými dveřmi lokálu.

Garnson seděl u malého,ošuntělého stolu potaženého postříkaným,vybledlým a místy rozčepýřeným ubrusem velice temně zelené barvy ,který zde zřejmě platil za bar.Muž za ním vytahoval z malé chladící komory několik lahví levného pití a podával je Garnsonovi výměnou za špinavý peníz.Ten jen jak láhev uchopil,počal z ní nenasytně sát,ale když ji prázdnou odložil,výraz zklamání na jeho obličeji byl patrný.Dle příznaků jsem rozpoznal,že takto pij poprvé.Silou jsem jej odtrhl od další lahve a zvedl,možná příliš okatě,neboť několik špinavých tuláků v hadrech se zvedalo na výraz nesouhlasu.Nicméně se mi podařilo Garnsona vytáhnout bez odporu na ulici.

Zde,v mnohem lepším světle než vnitru putyky,mě poznal.Počal sebou třást a zřejmě byl velice nerad,že jsem jej takto zastihl.

Zeptal jsem se jej důrazně,co zde dělá a proč není ve strýcově domě.Po té otázce se otřásl a dodal tiše:

„Jsem tady,abych se do pánova domu mohl vrátit.“

Po několika otázkách nakonec přiznal,že se přišel přiopít ,na kuráž,aby si troufl vrátit se do domu.

„Proboha proč?“ zeptal jsem se.

On se na mě jen podíval skelnýma očima pak pronesl:

„Kvůli strýci mladého pána.“

Odpověď,ktrou bych nečekal.

„Tedy-bojíš se jej snad?“

„Ano,převelice pane.My nemáme to štěstí,že jsme s ním spřízněni.“

„Štestí?“

„Ano,pane,mnohokráte nás uprostřed noci vytáhl a bezdůvodně zmlátil,řka,že kdyby vás měl po ruce,učinil by totéž,a pak nám vyhrožoval,že nás zabije,protože prý narozdíl od vás nejsme větvěmi téhož stromu.“

„Kdo je to „my“?“

„Služebnictvo,pane.“

„Jakže,i........?“


„Ano,pane,i dámy-služky,pokojské,kuchařky,všechny,pokud tam vůbec ještě zbyli.Teď už má jenom mě a starého Anselma a taky si to na nás pořádně vynahrazuje.“

„Proč jste proti němu nezakročili?“

„Proč,pane?Jsme jen dělníci,kočí,uklízeči,co mám dělat proti doktoru a členu rytířškých řádů Jejího Veličenstva?“

Přemítal jsem chvíli.

„Děje se to dlouho?“

„Ne,pane,asi tak dva měsíce,od té doby co........“ tu se zarazil.Musel jsem jej penízem donutit,aby pokračoval.

„Od té doby,co Pánovi přišla ta zásilka z Kurdistánu.Vyhlížel ji dobrého půl roku.Vzácný brouk,říkal,velice cenný exemplář.“

„Nechápu-proč strýc tak počal řádit,stalo se snad něco jeho brouku?“ řekl jsem,věda,jak moc si můj strýc zakládal na své sbírce.

„Nikdo z nás ho neviděl,měl a má ho ve veliké krabici.Seděl s ní vždycky stranou a celé noci se do ní potají díval-často hodně do rána.Jednou v noci ,zrovna,když jsme se uložili ke spánku, vzbudil nás výkřik z pánovi ložnice.Vešlijsme tam,já a Anselm a nalezli jsme pána na zemi,s velkou ranou na ruce,jak křečovitě svírá krabici s broukem a zuřivě na ni hledí. Chtěli jsme mu pomoci,ale vyhodil nás a šel zas spát.Doufali jsm,že ho to ráno přejde,ale nepřešlo- napoka,stalo se to mnohem horším-každého dne je to horším.“ dodal Garnson.

Já jsem stál jako vyjevený.Jitě,můj strýc byl lakotný a sobecký,ale že by byl takovým bláznem se mi nechtělo věřit-přece jen byl to bratr mé drahé matky.Rozhodl jsem se tedy,že se do domu,který ležel na druhém konci města,vydám spolu s Garnsonem.

K malému,dvoupatrovému a stísněnému stavění s černou střechou jsme dojeli zrhuba za čtvrt hodiny.Zahrada byla na první pohled zanedbána a dům sám vzhlížel žalostně.

Vešli jsme do domu hlavní branou.Všudee ve vstupní hale byli roztřískané vázy,roztrhané papíry a zničené obrazy.Dle zvuků zápasu se nám podařilo najít mého strýce v malém kumbálu,kde kopal na zemi lžícího starého muže-to byl Anselm,nejstarší sluha v domě.

S velkým úsilím se mi podařilo odtrhnout od muže na zemi mého zuřivého strýce,ten se však otočil na mě a počal se po mě ohánět rukama,řka,že jsem jej přišel oloupit o majetek. Teprve po minutě s uklidnil a uraženě odešel z pokoje.Přistoupili jsme k muži na podlaze.Byl mrtev-četné rány a zlomeniny ukazovali,že musel umírat velice dlouho.

Garnson padl k zemi ve výčitkách,že zde starce zanechal samotného.Já jsem na celou scénu hleděl bez sebemenší důvery.Může být ten Anselm,který mě učil čísti,hrával si se mnou vzadu v zahradě,který vždy činil první poslední,co viděl na strýcových očích,ležet zde,ukopaný svým vlastním pánem,jemuž dělal v dětství společníka a ochránc,za pokyn strýcova otce Gustava?

S náhlým návalem zuřivosti jsem se vyřítil z pokoje a počal jsem strýce hledat.Nalezl jsem jej ve svém pokoji,jak na kolenou chová šedou krabici a dívá se do jejích útrob.Muž,který právě zavraždil svého nejstaršího přítele si před mnou prohlížel brouky.Vzal jsem z nočního stolu svícen a vyrazil jsem mu krabici z ruky-ta s mohutným žuhnutím spadla na zem a plně se otevřela.Byla prázdná,nebylo v ní zhola nic.

Pohleděl jsem na strýce.Jeho tvář byla zuřivá,nenávistná,ale více než hrůza jeho výrazu mě děsilo jakým bizarním způsobm svrašťuje strýc čelo-napínajíc svaly do obludných rozměrů,takže mu na čele sedělo vystouplá boule.

Tu jsem zahlédl jeho ruku.Pomalu a tiše se natahovala k nočnímu stolu,směrem k revolveru. Nenávist se ve mě vzedmula a dříve,než mohl i mě zabít,udeřil jsem jej do čela svícnem,přesně do míst,kde se nacházela ta hnusná boule.

Strýc padl k zemi,s krví po celém obličeji.Když jsem se trochu uklidnil,zjistil jsem,že jsem mu rozřízl hranou svícnu bouli a že se jedná o dutý výstupek,v němž něco bylo zavrtáno.Pojdnou se to počalo hýbat a strýcovi začali ze rtů kanout srdceryvné výkřiky a sténání,bolest,která se mu děla musela být nepředstavitelná.Po několika vteřinách jsem poznal,že ta věc opět mizí v dutinách strýcovi lebky.

Byl jsem tehdy vskutku šílený,ale cosi mě napadlo.Neváhal jsem a běžel jsem k nejbližší skříni,z níž jsem vytáhl dlouhé kleště.Ty jsem pak vsunul do otvoru ve strýcově čele a ono prchající cosi jsem uchopil.Strýc se počal znovu zmítat a čím víc jsem věc vytahoval,tím více zřejmě trpěl,až se mi nakonec podařilo ji vytáhnout zcela-tehdy vydal poslední skřek a stichl.

Pohlédl jsem na něj.Jednoznačně byl mrtev.Otvor v jeho čele sahal snad do půlky jeho lebky. Rovněž jsem si nyní poprvé všiml výrazného poranění na levé ruce,zčásti zhojeného.

Pomalu,s velkou bázní jsem se otočil abych se podíval,co jsem vlastně vytáhl.Byl to brouk, obdobný chrobákovi-byl neskonale nádherný,se zářivě zlatavou barvou,spletenou s zářící fialovou a zelenou do mnohých vzorů obdobných šlehajícícm plamenům.Kusadla,která nebyla nyní vidět,jsem nakonec uzřel,když se mi je brouk pokusil zatnout do pěsti.Pustil jsem ho k zemi a zašlápl podpatkem své boty.

Soudní lékař slhedal to,co v mnoha obdobným případech-srdeční selhání-neboť jak jinak odůvodnit provrtání lebky z prostředku směrem VEN?

Pohřeb se konal za dva týdny,se zavřenou a zajištěnou rakví.

Na dopise,který přišel spolu šedou krabicí byla nalezena tato zpáteční adresa:

Jezero Van.“