Nokturno.net / tvorba / dílko

K mému sluchu dochází mnoho zpráv-díky tomu,že jedině díky mně může každý vstoupit do města St. Amaranth.Stane se tedy občas,že místo příběhu či snu dám za vděk nějakou zprávou,pokud je dostatečně zajímavá.

Tuto mi vyprávěl Heinz Grücht,z okolí Veldermaru.

(Sestaveno ze svědectví místního lidu:)

V okolí jeho domoviny se po smrti reverenda Edgara počala scházet malá skupinka mladých kolem jeho hrobu,zarostlého za pozoruhodně krátkou dobu mechem.Tito lidé poslouchali celá léta proslovy reverenda Edgara-o světě,o Bohu,ale hlavně o Přírodě,kterou snad reverend uctíval více než Boha,ačkoliv by si to sám sobě nikdy nepřiznal-ale teprve když jeho postavu zahalila gloriola smrti a večného spánku-když se konečně stal Arnold Edgar jedním se svou milovanou přírodou-teprve tehdy pochopili význam jeho kázání.

Nejosvícenější z nich,mladý Gunther Swerfl,počal s nimi jednoho dne o nich hovořit,hloubat nad jejich pravdami do té míry,že,dle Gunthera, bylo nutné stát přímo vedle hrobu jejich mistra,aby se jich mohlo plně docenit.

Zde se tedy tito mladé lidé scházeli,zpočátku nepravidelně,občas,jak kdo mohl,ale posléze stál častěji a pravidelněji a bezpodmíněná účast byla požadována ode všech-takže když jednou mladý Ewe Swarz nemohl přijít včas,neboť pomáhal otci na poli,nedostalo se mu slechu a když přišel,nikdo s ním ani mezi sebou nemluvil,do té doby,než by ten odešel.Zkusil to ještě jednou,zapřísahal je,prosil je,upomínal je,ale když zde strávili celou obvyklou dobu tím,že hleděli opovržlivě do země,zatímco mladý Swarz opodál pobíhal a lomil rukama,tu se Swerfl náhle pozvednul ze země a společnost se rozešla,aniž by si vyměnila jediné slovo-zanechajíc Swarze,aby stál sám u čerstvého hrobu.

Někteří městští lidé byli chováním těch mladíků mírně pohoršeni,ale po nějaké době na ně takřka úplně zapomněli. Uplynulo pět let.

Mezitím Swerfelův otec Oskar zemřel a zanechal mu malé políčko a menší kus lesa.Zhruba měsíc po otcově skonu Swerfel pole prodal a nastěhoval se na svůj lesní pozemek do provizorní boudy.Přesto,že nikdy nevycházel do města a nutrácel evidentně za nic,co by patřilo přímo jemu,bylo zjištěno,že z malého důchodu,který mu byl po otcově smrti ustanoven jako výplata finanční části dědictví (neboť měl ještě bratra Olaffa),vybíral dvakrát, třikrát do měsíce,takže nikdy mu na účtu nezůstalo více,než pár krejcarů.

Ve vsi jej prakticky neviděli-když se ukázal,chodíval v noci,v šatech z lnu,opřený ,přes svůj mladý věk,o tlustou dřevěnou hůl,jak chodí mezi stromy.Když s ním někdo chtěl promluvit,plivl na něj.Několikrát ho za to zmlátili,ale on ani nemlkl,jen se vždy pak zvedl a odešel nazpět do lesa.

Nutno podotknout,že ani jeden ze skupiny asi 12-ti mladých lidí,které kolem sebe Swerfel shromáždil,se od určitého data neukázali ve svém domově-již do té doby se většina z nich ukázala vždy po dlouhé době,jen na chvíli a stejně rychl zmizela,ovšem narozdíl od toho,co se všeobecně předpokládalo se nikdy nic cenného neztratilo.Ovšem poté se už doma nikdy neukázali:
Joachim Bürger,Franz Werfel,Edgar Adalbertis,Ulrich Sände a další.

Smaozřejmě chvíli trvalo,než si to lidé ve vsi odvážili přiznat a ještě o něco déle,než se počali aktivně zabývat tím,aby se alespoň někdo ze ztracených nalezl.Policejní komisař Wolfman přijel do vsi 3.7. a po vzevrubném výslechu všech rodičů se počalo 1.8. s pročesáváním okolí.

Trvalo ovšem týden,než přišla nějaká definitivní zpráva-8.8. dostal komiař Wolfman zvláštní zprávu od policista E. Ulfmana-vedoucího skupiny na sever od vsi.Raport se zmiňoval o jakési nikde nezapsané mechem porosté ruině uprostřed lesů.9.8. se přemístil oddíl E.Alfreda a W.Strausse,spolu s předvojem Adalberta Wolfmana,který dorazil v brzkých ranních hodinách 10.8.

Budova byla velmi neforemná,naprosto celá obrostlá mechem,střecha byla zborcená,celkový tvar válcový,výška asi osm metrů.Zprvu nebylo možno nalézt vchod,tak byl zarostlý mechem a travou.Několik mužů jej musilo čistit nožíky,aby se jím vůbec dalo bez úhony na šatstvu projít.

Když byla tato práce hotova,vehnal se dovnitř komisař Wolfman,spolu se svými veliteli Alfredem a Straussem.Po chvíli se ale Alfred vrátil s požadavkem na tři svítilny-neboť i veškerá okna byla zarostlá mechem a v nitru byla naprostá tma.

Poté,co se jim tohoto dostalo,se počali rozhlížet.V hlášení stálo,že se ocitli ve velice nízké kamenné místnosti kruhového tvaru,tak nízké,že se skoro dotýkali hlavou stropu,komisař Wolfman si dokonce musel sundat klobouk.

Místnost byla velice rozsáhlá a zaobírala celé přízemí,jinak se zde kromě kamenů a mechu nic nenacházelo-a teprve na třetí pokus Alfred náhle objevil tenký kovový žebřík,umístěný v rohu místnosti,kde na něj prozatím ještě nedopadlo světlo ani jedné lucerny.

Žebřík vedl nahoru,zřejmě do dalšího patra.Potíž byla jednak v tom,že byl zrezivělý a původem již z velmi slabého materiálu-druhá věc pak byla,že otvor,kterým zřejmě procházel byl zcela nerozeznatelný ,neboť se,jako vše,utápěl v nepřirozené záplavě mechu.Opět bylo nutné prosekat si otvor.

Několik policistů vypovědělo,že v moměntě,kdy odřzávali mech z otvoru ve stropě,pocítili jakési těžko rozpoznatelné chvění,připomínající agönií nějakého malého zvířete.Jeden z mužů měl kuráž slézt dolů-neboť všichni byli poněkuď vyjukaní-a říci to komisaři,ale velitel Strauss uhodil koženou rukavicí a vyslal jej nazpět.

Komisař Wolfman,jež byl člověkěm nad míru netrpělivým,je poté všechny seslal dolů a vylezl po žebříku osobně-žebřík se s ním málem utrhl,tak byl měkký a zrezivělý.Strauss a Alfred čekali,s jistými obavami,ale bez řečí, hned pod žebříkem,na povel,aby se pustili za svým velitelem.Ten ale nepřišel.Seshora byla slyšet jen nezřetelné,vzdálené,podrážděné syčení a po chvíli bylo možno slyšet téměř zženštilí jekot-vycházející-k obecnému údivu,od komisaře Wolfmana,člověka robustní postavy a téměř bezbřehé pýchy a autority.

Po chvíli se komisař zřítil otvorem k zemi a při pádu si zlomil vaz.Když se kolem něho jeho podřízení shlukly,našli muže předčasně zestárlého,s tváří stáhlou děsem a dolním rtem krvácejícím-zřejmě jej strachy prokousl,když se pokoušel nekřičet.

Tou dobou se někteří policisté rozestavěli vůkol žebříku-který se již notně kýval,visící na jediném vlásku.Všichni hleděli vzhůru s děsem,ale nikdo neměl odvahu se odvážit na téměř urvaný žebřík vyšplhat.

Tu se zhora ozval zvuk-táhlé,otrávené halekání,jako pocházející od něčho,co jsme předčasně vzbudili z dlouhého spánku-a také šustění,zvuk listí a vytrhávaných kořenů.

V tom momentu se cosi mihlo nad otvorem,seskočilo to dolů a hnalo se to ven.To,co stačili letmo zahlédnout,všechny vůkol paralizovalo,nikdo neměl sílu proti té věci pozvednout ruku-jen jediný policista,který byl mírně nahluchlý a moc neviděl,se odvážil zvednout pistoli a vystřelit.Postava v dáli,na pokraji lesa se skácela.

Všichni stáli nečině,většina kolem komisařovi mrtvoly,několik se jich mačkalo ve vchodu,takže si otřeli mech o uniformu a na dlouho ji zničili. Ale tehdy to nikomu z nich nevadilo.

Trvalo notnou chvíli,než se několik policistou,vedených tím nahluchlým,vydalo mezi stromy.Tam,uprostřed rašeliniště nalezli zbytk,v němž poznali Ulricha Sändela-o mnoho let strašího,s dlouhými,masytými výrůstky podobné kořenům trčící z paží a nohou ,urvané,a prýštící nazelenalou tekutinou.

Když jej jeho otec posadil,vypověděl mu krátce to,co jeden z pološílených policistů vůkol zapsal a přidal do zapečetěné složky k protokolu.

(U.Sändel):“Swerfl říkal,že musíme znovu splynout s přírodou.Všechny nás posadil do kruhu a dal nám sníst nějaké prášky-a pak-všichni spali,ale mě jste vzbudili.Oni-oni vypadají mnohem hůř,nebuďte je,pro boží.......“

Zde zemřel.

Rodiče se sešli o dva měsíce později,snaže se věž v noci potají zapálit,ale byla příliš provlhlá-a tak prý věž stojí v okolí dodnes.

Rozhodně se mi nechce cestovat tím směrem,kde leží Valdemar-neboť se bojím,že by to mohla být pravda.