Nokturno.net / tvorba / dílko

Byl již podzim,dávno po období sklizně,když do St. Amaranth přijel starý sedlák na voze s koněm,vezoucí zeleninu do malých obchodů.Znal jsem jej mnoho let,byl to přítel mého otce. Ale vždy předtím jezdil se synem.Zeptal jsem se jej,kde je.Jeho tvář stáhla křeč.

„Nemám syna.“ pravil po chvíli zdlouhavého ticha.

„Ale-byl přece tak zdráv.Zabil se snad při potyčce.“

„Ne,BYL ZABIT,když sklízel z pole.“

„Zabit?Myslíte snad že se zemřel při nehodě?“

Muž seděl chvíli ve tmě.Pak dodal:

„Byl zabit.Toť vše.“

Posunken mi dal najevo,že chce projet.Já jej však odmítal pustit,dokud mi celou věc neodvypráví,neboť já a jeho syn jsme byli velkými přáteli.

Muž dlouze nasál vzduch.

„Nuže-dobrá.Víte jistě,že naše pole se nachází za širou samotou,kde se přes širé pláně,kde roste pouze tráva,prohání širé větry a kde zeleň mizí až za obzorem.Je to velice tiché místo, místo,kde je vše tiché a kde vás přepadá věčně spánek.

Naše rodina žije v malém domě z hlíny s křivou střechou a po dvě staletí obděláváme pole,patřící rodině z De la Peur-jejichž zástupce přijede na pole jednou ročně s velkým vozem,aby naložili obilí.

Náš život je zdlouhavý a nudný,přesto je to jediný,který známe.Byli jsme s ním spokojeni po celá staletí.Jenže Armand,můj jediný syn,strávil několik let na škole ve městě a tak si navykl příliš přemýšlet a myslet příliš rychle.Mnohá léta se mě snažil přesvědčit ,že s pomocí většího stroje by jsme mohli vydělat .Já ale takové věci nikdy neměl rád,jsou moc velké a hlučné, takže ruší celkovou atmosféru našich plání.Bohužel jednoho rána jsem byl ve své střední posteli probuzen ržáním mnoha koní a zvukem rozrývané země.Když jsem vystoupil, uzřel jsem jednoho z obchodníků z města,který kočíroval olbřímí vůz s pěti statnými koni a za sebou na řetězu táhl obrovskou železnou věc kruhového tvaru.Od syna,který se opíral o dveře do domu a všemu tomu přihlížel s mírně hloupým úsměvem jsem zjistil,v den jeho plnoletosti,že celá léta šetřil a že stroj pořídil sám.Ačkoliv jsem byl,nebo bych byl,možná rozlícen,úvaha,že syn věnoval celá léta odříkání,aby pomohl rodině mě na místě zbavila síly mu vynadat.Místo toho jsem příhlížel,jak mu obchodník svůj stroj předvádí a jak mu vysvětluje do nejmenších podrobností jak jej ovládat.

Po nějaké době obchodník odjel,poté,co pomohl synovi vypřáhnout jeho koně a zapřáhnout naše.Poté jsem se i já ke stroji odvážil přiblížit.Jeho povrch byl hebký,velejemný,přesto však tvrdý a zřejmě by se jeho povrch nerozedřel ani mnohým rytím v zemi.Syn byl štasten jak malé děcko a neustále běhal jak kolem stroje,tak ke mě,aby mi o něm řekl nějakou nepotřebnou informaci,kterou jsem na místě zapomněl.Konečně jsem se ale,jako praktický člověk,zeptal na palivo.Stroj údajně spotřeboval asi pět snop obilí na tři kilometry.

Zdálo se mi to moc,ale jen jsem to vyslovil,syn počal uraženě vypočítávat,kolik snob za ty tři kilometry stroj seseče a sváže a já jsem se nechtěl hádat,tak jsem jej nechal.

Nebyl jsem s ním,když se to stalo.Kosil jsem zrovna plevel kolem domu,když jsem uslyšel vzdálené rachocení právě spuštěného stroje.Hluk byl věru nesnesitelný a obilí se při něm třáslo jako za vichřice.Klasy uprostřed se ale pojednou začaly sklánět opačným směrem-čím dál rychleji a čím dál větší množství. V jednu chvíli byl hluk najednou desetinásobný.Nebyl jsem si jistý, ale zdálo se,že se vychází přímo z obilí.Nemohl jsem si to ale ověřit,neboť se zdroj neustále vzdaloval,až se pojednou překryl se zvukem stroje.

Tehdy se země otřásla-a nad mým polím se vznesl obrak prachu.Když jsem se vrátil na nohy, doběhl jsem k tomu místu a uprostřed ruin sečného stroje jsem nalezl zuhelnaťělé,ohořelé zbytky skoro bez tvaru,které se na dotek drolily na černý prach.

Prodal jsem dům a koupil si menší políčko o třicet kilometrů na jih,blíž menšímu městu,kde vím,že zde nespí nic,co bych mohl probudit.“

S těmito slovy muž svěsil hlavu v přemýšlení a já jej propustil.