Nokturno.net / tvorba / dílko

Mezi mými známými se vyjímá Dr. Faustus Merit,z Jutlandu,kterého jsem poznal ,když přijížděl s jistou misií do St. Amaranthu jako doprovod.Byl to muž vskutku mladých let, brilantních způsobů a ostrého jazyka.Krátké černé vlasy,spolu s černým oblekem který po většinu času nosil,z něj dělali muže pohledného,ikdyž ne velice krásného.

Podrobnosti našeho seznámení nejsou důležitými-vzpomínám si jen,že mě tou dobou sužoval jakýsi neduh a když jsem se dověděl,jakou má ten muž profesi,požádal jsem jej o radu,řka,že jest normálně jen jediná věc,vyjma peněz,kterou bych od něho mohl převzít.On se zasmál a ukázal na provaz,který ležel v koutě místnosti,obdobn oběšencově smyčce.Byl bych s věru urazil,ale než jsem se stačil pohnout z místa muž již držel provaz a přiškrcoval jím mou levou ruku,jež jak si nyní uvědomuji bylo onou části těla ne zcela v pořádku.

Od těch dob jsme byli velice úzkými přáteli.Když příště,asi za čtyři měsíce,znovu zavítal do našeho města,přivítal mě takto:

„Drahý strážce mostu,mnoho jsem se natrápil od té doby co jsme se viděli naposledy,že jsem ti nezaplatil mýto po tvém způsobu-došel jsem k závěru zdělit ti jednu příhodu,která se mi udála,když jsem sloužil jako lékař při misii v Karzu-ském údolí.Jde o zarostlý kraj při pobřeží na severu černého kontinentu.

Jednou ,bylo to uprostřed jara,přišli do fary dva lidé,velice vystrašní.Byli to domorodci, Kwa-Zu,náčelník malé vsi sotva míli od naší fary,dále ve vnitrozemí a Un-Nibanga,Velký Stařec (tedy ranhojič a zaklínač) v téže vsi.Ptali se,zda bychom nepomohli přestěhovat jejich ves o dvě míle na jih.Farář ,Llewyn Carson,se jich udiveně zeptal,proč by něco podobného chtěli učinit,když byla hned vedle jejich vesnice řeka.

Chvíli váhali.Nakonec se slova chopil Un-Nibanga.

„Řeka znamená smrt.“ řekl .

Snažili jsme se z nich dostat více,ale oni odmítali.

„V domě vašeho boha nedopřáváte sluchu jiným bohům,jak tedy můžete vyslechnout zprávu jednoho z nich,byť jen z lidských úst?“

Farář,jež byl dobrým človekěm a jemuž narozdíl od většiny jeho „druhu“ nechyběla tolerance se dotkl mého ramene a vyvedl mě za domorodci,kteří mezitím stáli u zadní části kostela, blízko místo,kde počínal prales.

„Děje se toto.“ Řekl náčelník. „U levého ramene řeky Oocolan kdysi stávala velice, velice stará modla.Byla vyřezána z kamene a zobrazovala postavu velikosti slona,oproti nečemu,podobnému opici.Měla šest dlouhých rukou bez dlaní a její hlava byla kolmá,bez očí.

Nepostavil ji nikdo z našeho lidu,ale byla nalezena napolo zborcená v blátě,když náš lid přišel do těchto míst,když vyschla řeka Dang.Předkové zde nenalezli žádné osídlení,jen několik shnilých kvádrů kamene skoro rozedraného mechem,nad nímiž se nakupili obrovské kořeny a větve stromů a desítky rostlin a keřů.Nebylo možno z nich mnohé rozeznat,ale některé,když se odkryli,prý připomínali tváře.O jejich vzevření se říká pouze toto-„A spatřili tváře velice staré a rozbili jejich obrazy“-neboť se říkalo,že pohled na ně nebylo možno snést.Po boku mnohých těchto tváří stály opice,neskonale menší,které se ale nepodobali ani gorilám,ani žádným jiným opicích kdy spatřeným.

Jako posledné byla nalezena ona modla,v místech,kam se vydávali jen nejzkušenější lovci,kvůli množství dravé zvěře.Muž,který ji objevil,jistý Tzangi,prý od ní odstoupil, neboť prý byla tak šeredná.Snažil se pak rozbít její tvář kamenem,ale neodvážil se jej hodit.
Ruka,kterou se předtím kamene neuctivě dotknul mu posléze uhnila.

Od té doby jsme se rozhodli kolem modli obcházet,ale rovněž ji prokazovat úctu a respekt.
Bylo tomu tak mnohá léta,ale před rokem dva bílí muži s lidmi od řeky Kwawai modlu odnesli,aby ji mohli prodat.

Před půl rokem jsme nalezli prvního mrtvého.Měl překousnuté celé tělo,ale nejhorší byl výraz jeho tváře.Nebyl to výraz bolesti ani utrpení-ale čistého děsu.Ne však děsu ze zvířete,které mu to muselo udělat,ale děsu,který byl mnohm silnější,než pomíjivý strach masa a kostí.Od toho dne zahynulo dvacet lidí.Mnozí z naší vsi již utekli a nemáme již sílu sami ji přestěhovat-a ti kteří utekli za nic na světě se nevrátí.

My ale věříme,že vás ochrání váš bůh-protože,jestli mu obětujete na tolika místech,jak se tvrdí,musí být velice silným duchem.“

Farář byl tou dobou velice bledý- zda-li proto,že jeho Pán byl srovnáván s Duchy černého kontinentu,nebo kvůli tomu,co vyslechl,nevím a nechci vědět.Nicméně já,jako mladý a tvrdohlavý muž jsem ihned na místě navrhl,že ono zvíře,které žije v okolí jejich řeky,je příliš nebezpečným pro všchny vúkol a navrhl jsem,že ho ulovíme.

Domorodci téměř zbělali,starému učenci se podlomila kolena a náčelník jej musel přidržovat,aby nespadl.

„Ne,ne.ne.Vy nemůžete.......vy nesmíte............!“ volal starý muž v mocných vzdeších.

Prohlédl jsem ho,když se trochu uklidnil a upadl v bezvědomí a konstatoval jsem nervové zhroucení.Dal jsem náčelníkovi pro muže nějaké prášky a několik statných mládenců z ary je dorpovodilo do jejich vesnice.

Mezitím jsme se dali s farářem Carsonem do řeči.

„Velice nepříjemná věc,není pravda,pane?Tolik mladých dětí,ještě nepokřtěných,běhá po této zemi.Bylo by hříchem nechat je takové bestii,ať už jakéhokoliv původu.Máte moji plnou podporu,Fauste a doufám v brzké výsledky.“

Já jsem jej ujistil o svých lovckých zkušenostech a hned ráno jsem vybral z mužů,kteřá vypomáhali na fař či přišli jako dobrovolníci,jak z bělochů tak z černochů,ty nejschopnější a ty,o jejichž upřímnosti při líčení jejich loveckých zkušeností jsem neměl důvod pochybovat a o den později jsme se vydali k řece Oocolan,se všemi zásobami,které jsme k lovu potřebovali.

Nevěděli jsme sice o jaké zvíře jde,ale věděl jsem,že vyptávat se domorodců ze vsi by nemělo smyslu a ani nikdo z černochů z naší fary o něm nevěděl.Rozhodli jsme se tedy sledovat stopy.Vbrzku jsm zjistili,že stopujeme čtyřnohé zvíře černé vlny-nejspíše kočkovitou šelmu,dle několika stop.

Rozestavěl jsem tedy několik nejzkušenějších mužů po proudu řeky v nejbližším okolí vesnice a sám jsem se vydal o něco dále.

Byla vlahá,skoro nepříjmná noc.Zatímco muži byli na hlídce ,trávil jsem čas krátkou partičkou karet s Gerisem,mým asistentem,když mě zdálky upoutal tlumený výkřik,následovaný několika výstřeli.

Křik se přibližoval velice pomalu a já brzy poznal,že směrem od nejvzdálenější hlídky,kterou jsem ustavil a tedy nevyhnutelně mým směrem.Muži,kteří byli okolo mě se buď rozeběhli vpřed,a v tom případě jsem o nich již nikdy neslyšel,tak dozadu a v tom případě jsem ještě o některých z nich uslyšel.

Když se konečně,neboť jsem tušil,že to jednou musí přijít,přede mnou rozhostilo ticho, uzřel jsem v dáli,jak se pohybuje jakýsi stín.Nebyl jsem schopn určit,zda-li jde o kočkovitou šelmu,nebo o primáta.

To,co přede mně pomalu přistoupilo,nevyvrátilo ani jednu doměnku a naskytlo mé mysli obraz světa,v němž ještě nebyl tvar živočisných druhů definitivně ustálen.

Šlo o obrovskou,černou bestii,výšky dvou a půl statného muže,šířky nejméně čtyř.Zadní nohy a většina těla,přes své proporce,dosažené svalovým,než nějakou vrstvou podkožního tuku, byli ne nepodobny nohám tygra či pantera a přední tlapy,přestože se podobaly zadním byli mírně odlišné díky zárodkům ohebnějších kloubů a jež se podobali gorilým tlapám,kladeným se stejnou pomalostí .Hlava byla velice groteskní.Šlo o něco,co by se mohlo jednou vyvinout v opici.Ale přesto,že vyhlížela velice štaře,nevykazovalo její stáří žádný z příznaků původní nedokonalosti a rozumové zaostalosti-právě naopak,její výraz,přestože neskonale plochý a hrubý ve všech rysech vývoje,byl uspokojený,klidný a vyzařovala z něj i jakási archetypální moudrost.

Nejprve,když jsem viděl,jak pomalými kroky se zvíře pohybuje,jsem se pozastavil nad tím,jak je možné,že by je někdo viděl a nebyl schopen mu utéct,ale pak jsem si povšiml,že celkový výraz toho tvora nehovořil vůbec o nějakých zlovolných úmyslech.

Zvíře pomalu došlo ke mě.Zastavilo se nade mnou a pak-se předklonilo a pohlédlo mi přímo do očí,svýma mnohem většíma ,černě šedavýma očima,zakalenýma širým věkem a v jejich odlesku jsem spatřil cosi,jako rozlehlou pláň,kde vše byla velice jednoduché a dané-a já poznal,že se mnou mluví-mluví s mou duší ,jež se rozpomíná,mluví o širých stepích, mě známých,o širých pralesích a vrcholcích zasněžených hor-a pak i o hlubinách řek a korytách oceánů,v době,kdy se v nich plavily obři podobní korálu........

Klesl jsem k zemi s pocitem,jež musel zakusit každý,kdo zvířeti pohlédl do tváře,než byl usmrcen.Poznal jsem a věděl jsem již,nebo lépe řečeno jsem si VZPOMNĚL,ty pláně,v nichž dlel život v dobách než povstaly ty krajiny a údolí,kde se usadili naši předci a založili první města.

Čekal jsem-celou dobu jsem poznával hloubku svého poznání a čekal,že to skončí a já budu osvobozn v náručí milosrdné smrti.Ale nic takového se nestalo.Když jsem zvedl oči,zvíře kráčelo dále a po několika vteřinách mi zmizelo z dohledu.

Po nějaké době jsem se zvedl a jako v omámení jsem procházel stromovím,než jsem dospěl k vesnici.Již zdálky jsem viděl,že hořela a před bránou jsem poznal faráře Carsona,klečícího na zemi v slzách.

Byl bych se k němu připojil,ale znal jsem,narozdíl od něj,význam scény před mnou.Šlo o trest a pokání za mou troufalost,když jsem se pokoušel ulovit zvíře,které se prohánělo pláněmi Pangey,jež stále dodržovalo své dávné povinosti.“