Nokturno.net / tvorba / dílko

Tale of the Parish:

V létě 18xx přišel do St- Amaranth muž středních let,v dlouhém černém šatu.Duchovní z města St. Clerone,jež byl na cestě do místního kláštera,nejpřísnějšího v zemi,aby zde učinil pokání.

„Jaký je tvůj hřích,knězi?“ zněla má otázka.

„Velký-neboť jsem zatratil mnoho duší.“

„Není to snad jen v moci boží?“

„Ach ano,v moci zeleného boha modrých očí!“ zasténal on.

Otevřel jsem mu dveře svého domku a posadil jsem jej ke stolu,řka,že mě velice zaujala jeho řeč a že jej nemíním do města vpustit,pokud mi neodvypráví celý příběh.

„Věru-co mi zbývá-nakonec,navždy odejdu ze světla,do podzemních slují,rozdírajíce svá záda do krve trním,tedy proč bych vám to neřekl,když vás,ani žádného člověka,vyjma nemilosrdných bratří inkvizitorů, již nikdy neuvidím?

„Byl jsem ,dříve,než jsem vstoupil dočasně do služeb duchovenstva v St. Clerone,kam jsem vstoupil po dlouhém a namáhavém pochodu skrze přítmí pralesů a rozlehlé plochy močálů, pořezán větvemu,v šatech ponížených do formy pouhých hadrů-přestože kdysi byly tak drahé a honosné-unaven k smrti,v níž jsem celou dobu doufal,ale jež sama nepřicházela a již já sám jsem si nedovolil přivolat skokem z propasit či zabořením se do tekutého písku.Po onom dlouhém,takřka nekonečném pochodu jsem uprostřed stromoví,ve chvíli kdy jsem sám byl nucen sednout,díky naprostému tělesnému vyčerpání-ač se mé mysli příšilo poskytovat svému tělu jakékoliv pohodlý a věru rád bych se byl utrmácel až k potupné smrti na vřesovišti,kde by mé kosti ohlodali diví šakali-jsem zahlédl matné světlo.Zhroutil jsem se zděšením,neboť ono světlo mělo zelený nádech.Muž,který světlo,ve formě lucerny držel,se ke mě pomalu blížil s klackem v ruce,neboť si zřejmě myslel,že zde zaslechl nějakou divou zvěř-a věru nebyl dalek pravdě,neboť jak tělesně tak duševně jsem byl tím a ještě mnohem nižším.

Muž,oblečen v prostý šat,s dlouhým rezavým vousem,předstoupil přede mě a dlouhou dobu mě pozoroval.Pak mě vzal za ruku a odvlekl mě do domu místního faráře,kde,žel,jsem strávil několik pohodlných dní,vykoupených snad jen návaly úporné horečky.

Když jsem tomu čestnému muži,k jehož stavu jsem se kdysi rouhavě počítal,vypověděl,že jsme sdíleli kdysi stejnou profesi,podíval se na mě nevěřícným pohledem a hleděl dále,neboť považoval má slova za ovoce delíria.Když jsem však dostatečně pookřál,abych mu poodhlalil svou vlastnost teologických problémů a debatních témat,hořce zbytečných,tu se pozastavil a počal mi věřit.Zeptal se mě,proč jsem v tak zbědovaném stavu,já však nedokázal nic říci,jen jsem prosil,aby mě nasměroval k nejbližšímu sebe-trýznitelskému klášteru,neboť mám na bedrech nezměrný hřích.

„To je tak velký,že ani nemůžete vyčkat nabití sil po vaší jistě vážné nehodě?“

Pohlédl jsem na něj a pravil:

„Je tak vážný,že jsem se do tohoto stavu přivedl sám,bez cizí pomoci.“

Pak se mezi námi rozhostilo ticho.Ráno mi ukázal cestu a já ined vyrazil.Brzy jsem dorazil k St.Clerone,jež je velkým oválným městem s nezměrnými hradbami.Strážce obří brány,nesoucí na prsou znamení Inkvizitora Víry,se mě optal,proč přicházím.

„Pykat za své hříchy.“ odvětil jsem.

„Zde se pyká za nejstřednější hříchy,jež překonat není téměř v lidských silách.Vstupte tedy, nešťastníče“ řekl,otvíraje bránu a dodal „a zvěte,že zde za vaše zločiny,ať jsou jakékoliv,vás nečeká žádný trest lidské spravedlnosti,pouze ten,jež na sebe uvalíte sám,z moci všeodpouštějící církve!“.

Když jsem vstupoval,nemohl jsem se ubránit pocitu,že se za mnou zavírají brány Disu.

Pomalu,krokem zatracence jsem prošel městem,v němž nebylo než sstráží v brněných s mušketami a peřím ,lesknoucím se na přilbách,a došel jsem ke klášteru.Ten byl jen hrubou budovou z neopracovaných kamenů.Zde jsem navštívil představeného a požádal jej o pokání. Ten však na mě udivěně hleděl ze svého dřevěného trůnu,s černým vousem do výšky hrudi a pláštěm přes hlavu a po chvíli ticha řekl hromovým hlasem:

„Jak mám znát pokání,jež ti udělit,když jsi mi neráčil zdělit svůj hřích?!“

„Jest tím nejhorším,pane!“ odvětil jsem,skláněje hlavu k zemi.

„Což může znamenat mnoho věcí.Největším hříchem bylo ukřižování syna a zlořečení JEMU, vskutku nemůžeš být tak nafoukaným a osobovat si hřích stejné,ba větší váhy?!“

„Kdybych si jen mohl být jist,že nemohu!“ odvětil jsem,a proud slz skanul na mé tváři.

To představeného zarazilo.Hleděl na mě,jak před ním klečím na zemi,jen hrubě udusané hlíně a přemýšlel.Pak řekl:

„Podstoupíš se Třem Trestům,do nichž tě zasvětí Bratr Orest.Ale pod tou podmínkou,že po třech dnech mi sdělíš svůj hřích ve zpovědi!“

Ležíc na zemi,byl bych zlíbal jeho bosé,staré nohy ,kdyby mě nevyzvedli dva zahalení Bratři a neodvedli k Bratru Orestovi,do jeho síně mučidel-a vskutku jich zde bylo mnoho-a nezapočala se ihned má muka.Kdybych je měl popsat,popsal bych pouze několil stran těmi nejsprostšími urážkami lidské důstnojnosit,odehrávající se v kobkách,kam snad Oko poží nedohlédne.Já však již dlel v hlubších,kde na mě hledělo Oko jiné-A vskutku jsem je vždy,když jsem usínal,znaven utrpením,viděl ještě dlouhou dobu ve svém snu,jak se mi vpaluje do mysli,nehybně a naprosto neměnné-zelenné oko tvaru pyramidy.
Po třech dnech jsem předstoupil před představeného,sotva jsem mohl chodit a po několikerém jeho nabádání jsem se mu vyzpovídal.Naslouchal mé zpovědi zpočátku klidně,ale po chvíli se stále větším sebezapřením.Když mě vyslechl,nařídil mi ukončit pokání,sepsal dopis a vyslal mě do St. Amarathu,kde jedině můžu doufat v pokání přiměřené svému hříchu.

A vidím,že na vačí tváři se zračí pochyby o povaze mého hříchu.Věru,chcete zatížit svou duši tak,jak jsem učinit já a vyslechnout mé vyprávění?“

Mlčky jsem přikývl.

Muž nabral zhluboka dech a pokračoval:

„Tedy,dříve než jsem došel k onomu čestnému muži v lesích,jsem byl duchovním malé výsky u řeky Janel,Ange Un Wai.Zde jsem sloužil třináct let,přebíraje službu po mém otci,
ctihodnému Egbertovi.Ten nechal ještě za svého života vystavět fialovou věž,jejíž účel mi však nebyl nikdy znám.Domníval jsem se,že jde o pouhý monument boží velikosti,jež byl vskutku úchvatné ve své ojedinělosti i šíři.Dokonce jsem u její paty sloužil několik mší.

V létě minulého roku ke mě přišel do kostela jistý muž-Benjamin Harish,jež měl usedlost daleko v lese,u paty Věže.Stál tam,jako tělo bez duše.Pak ke mě přistoupil a hlasem plným nářku se domáhal mé pomoci.Nevěděl jsem,o co jde,ale nechal jsem se jím dovést k jeho domu. Tam byla zhasnuta všechna světla a zatáhnuty všechny záclony,přestože byl již večer. V celém domě nebyl nikdo,ačkoliv Harish měl mnoho dětí a žila s ním jeho stará matka.

Šli jsme temnou,neosvěcenou chodbou do malé místnosti v rohu domu.Tam,při světle svíček seděl Harishův otec Arion,jeho dlouhé vousy mu ležely v klínu,jeho oči šmátraly po podlaze.Když viděl,že jsem přišel,projel mu tváří výraz znechucení.

Mezitím Harish ukázal na postel v rohu a sám se odvrátil hrůzou.Ja přistoupil a učinil jsem totéž-neboť na loži ležel Harishův čtyřletý nejmladší syn Aaron-byl blědý a bezkrevný tam,kde to jen bylo možné-neboť téměř celé tělo pokrývaly výmoly,vyrážející z kůže,v tvaru se podobaly mohyle-byly hustě fialové,a pórovité,podobné houbě,ale přesto pevné.Když jsem se jedné dotkl,způsobil jsem chlapci hroznou bolest.Děd i otec mě oba dva zarazili.

Otočil jsem se,abych nemusel vidět,k otci a chtěl jsem zvědět,kdy se to chlapci stalo.

„Dnes ráno.Nevrátil se před objedem a tak jsem jej šel hledat-a našel jsem ho v kčoví pár metrů od domu-děsivě se svíjel.Žena chtěla zavolat doktora,ale když jsem to odmítl,vzala ostatní děti a i s mou matkou odjeli k její sestře.“

Tu jsem ho zastavil:

„Vy jste odmítl přizvat lékaře?“

„Ano.“

„Probůh proč?!“

„Ono-ono to není-to nejsou bradavice ani výmoly,ty já poznám.Je to po několika hodinách tvrdé jako kamení a pak se to rozpadne a narostou za to dvě nové-je to strašně bolestivé.“

„A proč jste nezavolal lékaře?!“ zvolal jsem znovu,pohoršen.

„Protože-„ řekl Harish,ale pak se zastavil,neboť chlapec se počal svíjet.Projížděla jím zřejmě ukrutná bolest a opravdu několik z výmolu se sesypalo.V posteli byla notná řádka toho fialového prachu,jak jsem si stačil všimnout.Harish přistoupil opatrně k posteli a vzal trochu prášku.Pak mi ukázal ruku,v níž jej držel.Prsty počaly pomalu černat a nabyly mrtvolného pohledu,až je musel Harish bolestive rozevřít,a všechen prach ztěžka spadl na zem a brzy se nechal zavát do škvír v podlaze.Jeho ruka postupně nabyla opět živého dojmu.

„Proto ten prach neodklízíme.Je asi moc těžký,aby se dostal sám do vzduchu.“ pokračoval.

„Dobrá,a co tedy chcete po MĚ?“

„Aby jste ho vyléčil.“

„Jsem snad svatý,abych uměl dělat zázraky?“

Tu se ozval chraplavým hlasem Arion Harish:

„O tom,zda jste svatý mám věru vlastní názor,ale ohledně těch zázraků-sám jsem vašeho otce nějaké činit viděl.“

„Mého otce?“

„Ano.Bylo to před čtyřiceti lety.Já jsem se procházel po lese a snědl jsem něco malin.Tu mě zabrala ukrutná bolest a-zkrátka,stalo se mi to,co Aaronovi.Tehdy ke mě přišel váš otec,položil na mě ruce,něco řekl a do rána ty věci uhnily a bolest přestala.“

Tu stařec vytáh košily a ukázal mi řadu oválných,namodralých skrvn na břichu.

„Vím,že je to z té vaší Věže.Prach z ní se musel dostat na ty maliny,ostatně nerostly daleko-musel na ně spadnout z té obrovské výšky.“

(Věž měla tvar kužele a trčela ze země pod úhlem 40-ti stupňů)

Nevěřícně jsem na něj zíral.

„Ale-co chcete po mě?“

„Aby jste použil to samé čarodějné umění,aby jste vyléčil mého vnuka!“

„ „Čarodějné“?Tvrdíte snad,že můj otec........“

„Ano,byl to čarodějník,já jsem kdysi slyšel zvuky,které z Věže vycházely.Já vím, nebo aspoň tuším,neboť vědět bych to nechtěl,co se děje uvnitř.Tak tedy DĚLEJTE!“

Hleděl jsem na něj v pochybách a celý jsem se třásl.

„J-je mi líto,ale.......“ řekl jsem a pak jsem utekl z domu.Nikdo mě ale nepronásledoval a jediné,co jsem slyšel,byl starcův vzlykot.

Došel jsem ke kostelu,zcela vyčerpán a zmaten.Následně,nevím z jakého impulsu,jsem vešel do otcova pokoje,otevřel jeho starou truhlu a v jejím nitru našel klíč.Ten a pár dalších věcí z vnitřku jsem vzal a vydal jsem se,s lampou,směrem k Věži.Vskutku,až do té doby,co jsem přišel blíž jsem nevěděl,že to věž vskutku JE!Dveře do ní byly tak zanesené prachem,že byli rozeznatelné jen z největší blízkosti.Najít klíčovou dirku a profouknout ji od prachu bylo takřka nemožné.Přesto se to nakonec podařilo a já jsem s třesoucí se rukou pomalu otočil klíčem v zámku.Dveře se pomalu vsunuly dovnitř a já vstoupil.Uvnitř byla naprostá tma,ale všude jsem vrážel a bořil se do fialového prášku.Věděl jsem,jaký učinek má na lidské tělo a tak jsem počal běžet,ale jednak byla cesta nepravidelná a po tmě těžko průchozí a navíc bylo již stějně pozdě,neboť jsem cítil ochabující účinky prášku a cítil jsem,jak se svaly v mých nohou scvrkávají a stávají se téměř mrtvými.V poslední chvíli před naprostým zhroucením jsem však z prachu vystoupil a po několika vteřinách,jež jsem v bolesti strávil na zemi,jsem se mohl opět postavit-má chodidla byla opět v pořádku.Rozhlédl jsem se kolem sebe.Cítil jsem kolem sebe (neboť jsem stále téměž neviděl,vyjma podivného šera,jehož původ jsem nedokázal určit) oválný prostor.Jediné,co jsem zde viděl,byly dva zářivé,nefritové body. Odněkuď jsem zaslechl volání,jež prohlásilo,že jsem se konečně navrátil.

Když jsem nechápal,věděl jsem:“Byl jsi zde dříve,než ses zrodil-to,co je v tobě tvým otcem zde dlelo nesčetná léta.“

Bylo ticho.Nic se nepohnulo.Prošel jsem místnost kolem dokola.Nic tu nebylo.

Znovu jsem věděl:“Květ Xcenorphorgi Stratis,spolu s práškem vzbuzuje hnis,místo rozpadu.“

Povstal jsem a ohlédl se do tmy za sebe.Při představě bolesti,jež mě při cestě práškem čekala jsem zaváhal.Pak jsem si všiml,že některá z věcí,kterou jsem vzal je úzká láhev.Nápad-nabral jsem prášek a rozběhl jsem se s plnou silou.Když jsem dorazil na druhou stranu a vysunul dveře,bolest byla kratší a méně intentzivní-přesto jsem málem upustil láhev.Stačil jsem ji ale zachytit a vydal jsem se zpátky ke kostelu.Počínalo svítat.Spěchal jsem do Harishova domu- ale zvěděl jsem,že Aaron již zemřel.Popadla mě hrozná melancholie.Možná jsem již tehdy pochopil,co jsem učinil,ale nepřipustil jsem si to.

Přeslo několik měsíců,aniž by se cokoliv stalo.Láhev s práškem stála v rohu mého pokoje na nejhořejší polici.Na jaře se ke mě ale doneslo,že jeden z Aaronových přátel trpěl stejným způsobem jako on.Vzal jsem tedy odvahu ,láhev a vydal jsem se do lesů.Zde jsem našel požadovaný květ a-nechápu jak,ale instinktivně jsem rozdrtil jeho květ a šťávu z nich kápl do lahve.

V domě nemocného mě přijali s údivem.Nevěřili sice odporným řečem,jež o mě šířil Arion Harish,přesto však měli před mou osobou jakousi posvátnou hrůzu,kterou mi předtím nikdy „neprokazovali“ .

Vyžádal jsem si cestu k nemocnému-vypadal naprosto stejně jako Aaron.Vytáhl jsem láhev a polil jsem jeden z výmolů.Chlapec vykřikl hroznou bolestí a výmol zčernal,zmrsknul se a odpadl.Žádný noví se místo něj neobjevil.

Tak to pokračovalo celou noc-a věru nevím proč,ale výkřiky toho chlapce mě neustále POHÁNĚLY do další práce,než by mě od ní odpuzovaly.

Ráno byl hoch zdráv-vyčerpán,pln strachu,ale zdráv.Rodiče mě obrařili díky a prohlásili mě za svatého.Sám jsem se jejich chválení nebránil,ale jen jsem pokynul hlavou.

Přesto,nebo právě kvůli tomuto úspěchu mě začal starý Arion nenávidět ještě víc.

„Když MOHL zachránit toho druhého chlapce,proč nezachránil mého vnuka?!“ říkával.
Nemohl jsem říct,že jsem „to“ tehdy ještě nevěděl a tak jsem radši neříkal nic.

Přešlo několik týdnů,kdy se na mě lidé dívali tajně,úkosem,ale ne s nenávistí,pouze se strachem a bázní a tu jsem se dozvěděl o novém „případu“. Muž měl namodralou kůži a celý se třásl.Když jsem se jej zeptal,co se mu stalo,odpověděl,že se po cestě domů napil vody ze strouže kus za mou farností.

„Ale tam žádná strouha není.“

„Po deštích byla.“ řekl on.

Požádal jsem jej,aby mi řekl,kterým směrem ta strouha je.On se namáhavě zvedl a nejistě se podíval z okna,načež ukázal jedním směrem.Směrem Věže.Voda z dešťů musela vzít s sebou i něco z prášku.

Vyzkoušel jsem na muži přípravek,který mi od posledně zbyl,ale nepomohl.Když se jeho stav zhoršil,rozběhl jsem se plnou rychlostí k Věži.Otevřel jsem dveře a proběhl jsem práškem-bolest jsem téměř neucítil.

Nevím,co jsem hledal.Věděl jsem ,že v místnosti na konci cesty nic není.A věděl jsem také,že látka obsažená v moči zvířat je rozpouští prach z Věže.Ovšem to druhé jsem věděl teprve tehdy a nikdy předtím-nikdy jsem to nezkoušel,nikdy jsem se nad tím nezamýšlel.Přesto jsem věděl.

Nemeškajíc,vyběhl jsem ven a podal jsem lék.Pacient byl již v takovém stavu,že ani neprotestoval.

Všichni ve vsi mi počali bezmezně důvěřovat.A někteří staří,když jsem kolem nich procházel si poněkud nahlas „šeptali“:

„Nezdá se ti,že se teď víc podobá starému Egbertovi,než kdy předtím?“

„To bude věkem.Každý z nich tím v jeho věku projde.“

Opravdu jsem si matně vybavil tu historku,která se o „podobě čtyřiceti dvou let“ v naší rodině vypráví.Nikdy jsem ji nebral moc vážně,ale konec konců jsem neměl moc důvodu tomu nevěřit. Konec konců,můj otec a strýc byli prakticky stejného vzevzření a to nebyli dvojčata, jak jsem zvěděl teprve nedávno.

Lidé z celého okolí mě přicházeli navštěvovat.Nazývali mě světcem a někteří tvrdili,že se dočkám povýšení mezi svaté již za svého života- dva prokázané zázraky tak blízko po sobě!

S každým dnem,kdy mě lidé navštěvovali a opěvovali stoupala nejen moje povznešenost,ale překvapivě i mé vědomosti.Věděl jsem,jak se léčí bahení zimnice,uplavice,různé druhy neštovic a jedna nemoc o které nikdo v okolí nikdy neslyšel a jež jsem nalezl popsanou v jednom obskurním lékařském plátku jako nemoc stepí.

Začal jsem tedy léčit.Léčil jsem denně a některé mé „zákroky“ se opravdu podobali zázrakům.Dokonce se odě mě nechali ošetřovat i někteří velmoži z okolí.

A důvěra lidí ve mě čím dál více stoupala.Napadlo mě si ji ověřit a tak jsem nechal svolat všechny obyvatele vesnice v pustém kruhu uprostřed lesů,na široké mýtině dva kilometry od vesnice.Přišli všichni.Kromě rodiny Harishů.Počal jsem se cítit jako skutečný světec.Počal jsem na tom místě ihned mít kázání.Ale slova,která jsem pronášel,přesto,že byla,dle výrazů posluchačů úchvatná,nepocházela z žádného teologického pojednání.Mluvil jsem o přírodě,o „slibech měsíce“ a slunci,jež „odhalí vše falešné“.O kamenech,jež,když se seřadí,aniž by se nějak spojili,jsou účinější hradbou než opevnění Říma.O stopách,jež zanechávají šakali v písku a jež vedou k mrtvolám svatých mužů.A oni všichni poslouchali,celé hodiny a pak, rozjařen,jsem jim poručil šílenou věc-aby tehdy,uprostřed noci šli „hledat kamení“.Ani jeden se neohradil a všichni se rozešli.Po hodině přinesli dostatečné množství kamene-ačkoliv jsem se bá sám sebe zeptat k čemu dostatečné.Nechal jsem je je rozestavět do dvojic od sebe různě vzdálených,jež tvořily jakousi vlnící se stezku,jež vedla od řeky k Mé Věži (neboť tak jsem o ní počal smýšlet) .Když vše skončilo,vylezl jsem na nejvyšší kámen a zavolal na ně jistá slova. Pak jsem jim řekl,že mají posypat svůj práh pískem,jež budou držet v rukou při modlitbě-a poté,že uslyší „hlas Pána krbu,jež chrání pohodu a hojnost“.Všichni přikyvovali.

Já se odebral do Věže-celou cestu jsem šel VEDLE cesty z kamení,neboť jsem věděl,že jít skrze ní by nemuselo být dobré.Nevím odkud.

Došel jsem do věže a tam v kruhové místnosti jsem seděl,usmívaje se a nakonec jsem usnul.

Ráno si všichni ve vesnici povídali o věcech jež viděli a slyšeli,když posypali práh pískem-o tváři s velkýma očima,jež na ně jakoby hleděla z ohnišť a o slovech,která pronášela-někteří se dopustili četných hříchů-jiní mnoha smilstev.Nikdo tím však nebyl zatížen a každý z nich byl nevídaně plný síly.To VŠE jsem věděl.Co jsem nevěděl bylo,co se děje v domě Harishů.Myslel jsem na starce a neurčitě se mi rýsovala nějaká slova.Věděl jsem,že se mi dostane něčeho neskutečného,nějaké velké,poslední vědomosti,jež dlí v samých zdích Věže.

Když se ale ten,jehož jsem do domu Harishů vyslal,vrátil,byl celý bledý.V domě byli všichni mrtvý.Všude byla krev.Zabil je-Arion Harish!Stařec,skoro nad hrobem,našel ve svých kostech sílů usmrtit svého čtyřiceti letého syna i jeho syny ve věku nevjvětší síly.Zabil ale i ty,jež byli mnohem slabší-svou snachu,svou vnučku.Jeho manželka zřejmě zemřela již před několika dny ve spánku-její tělo však nikdo neodnesl.Arion tvrdil,že je zabil,aby nezatratili své duše ,když by se účastnili mé mše.To mě rozbouřilo.Nařídil jsem ho svízat a přinést do věže.

Několik statných mužů jej přineslo až ke věži,kde jsem na ně čekal.Hleděli na mě rozpačitě- nevěděli o vnitřku věže.Otevřel jsem dveře a donutil je běžet skrze chodby.Když doběhly, kroutili se několik minut bolestí.Já byl ale netknut a při světle dvou pochodní,jež jsem vzal s sebou jsem poručil Ariona zvednout.Hleděl mi popudlivě do tváře.

„Ať chcete,co chcete,smyjete můj hřích,neboť když někoho zavraždí někdo jako vy.....!

Víc neřekl-přeřízl jsem mu hrdlo.Jeho krev mi skrápěla ruce a já cítil jakési teplo a má duša se rozechvěla tóny harf.Cítil jsem jakéso vibrování,jako by něco neuvěřitelného,nepopsatelného, splývalo s mojí duší a dopřávalo jí naplnění,které hledalo už několik staletí-v těle otce,děda i praděda.

Toto vědění mě vytrhlo ze slasti do-necitelnosti.V jedné chvíli jsem vskutku byl svým otcem,svým dědem a tím,jehož jsem nikdy nepoznal a hleděl jsem kolem sebe,zpomínajíce na přípravy započaté na místě budoucí stavby před sto padesáti lety......

Výkřik,spíše zachroptění,plné lidského zoufalství mě přivedlo zpět na zem.Viděl jsem starce,svíjejícího se v bolestech a mou ruku zborcenou jeho krví.Mladíci,když viděli,že jsem ztratil svou pevnost se pojednou začali bát a rozutekli se.Já zde seděl,neschopen slova,hledíc na oči umírajícího,jež mě navdžy proklínal.Ale pak jsem místo jeho očí zahlédl oči jiné. Vypadaly jako vytesané z kamene,z nefritu a zářily pronikavým světlem.Otočil jsem se-byli za mnou na zdi,zářící.Mé vlastní vědomí na mě volalo-přísliby,jež nelze vyslovit.Volao mě v posledním,mohutném vzmachu.Ale dříve,než stačily pohltit mou duši,pohlédl jsem na již mrtvého muže a odepřel jsem sebe sama,otočíce hlavu směrem k důkazu mého činu.Zář očí pohasla.Pochodně byli sfouknuty.Povstal jsem –tu jsem kolem sebe zaslechl praskání-Věž se počala pomalu,ale jistě rozpadat,všude padal prášek a prosakovala zde cosi lepkavého,jako krev z přeříznuté žíly.Otočil jsem se a vyběhl jsem ven.Nyní byla má odolnost pryč. Kařdý KROK mi působil nepopsatelnou bolest-já ale běžel dál,až jsem konečně dosáhl východu a denního světla-a svalil jsem se na zem,vedle Věže,z níž než jsem se vůbec dokázal zvednout zbyla jen horda prachu.

Nyní jsem prve pochopil-já,a můj otec a jeho otec a jeho otec-jsme se zasvětily Božstvu,jež není Bohem Slitovným,ale Bohem starším než naše věc,jemuž zde lidé podávali obětiny v černých doměch z nepálených cihel,uprostřed písků rozsáhlé pouště,jež sahaly do závratných výšin a z nichž se linul černý kouř páleného tuku a v jejichž oknech svítila jistá světla,která.........

Ne!Odmítl jsem vědět.Sebral jsem zbytky sil a vydal se nazdařbůh do lesa a zbytek-zbytek jsem vám již řekl.“

Chvíli jsem seděl mlčky.

„A co ten prach?“ zeptal jsem se.

„Ještě tam je,v ohromné hroudě.Ale nikdo už v okolí nežije.“ Řekl ten muž a rukou mi pokynul,abych už konečně otevřel závoru,což jsem vzápětí učinil,vspouštějíce jej do jeho živého hrobu.