Nokturno.net / tvorba / dílko

Říká se,že lidská psýcha je věcí posvátnou-a že jako cokoliv posvátného ji může něco znesvětit.Ve starých pojednáních se mluví o vizích,jež potkaly člověka k tomuto úkazu nijak neuzpůsobeného.Většinou jde o nepodstatné či vele podstatné věci.Nevím však,kam zařadit příběh,který se mi dostal od jednoho rodiného přítele ze St. Ross,kdy na podzim přecházel přes můj most.

„Věru,mohl bych ti něco říci.“ zvolal,když došel k mým dveřím a já bych jej ani jinak nepoznal-tak byli jeho líce propadlé,jeho čelo zvrásněné a jeho celá tvář pobledlá.Oči nabraly žlutavé,nezdravé barvy.

Posadil jsem se a čekal.

„Jednomu mému dobrému známému patřila loď-San Grando se jmenovala-na které se vydával na dlouhé obchodní cesty,po nichž se ale vždy v pořádku navrátil.Jednou,bude tomu už rok,se to nestalo.Já jsem jej vyčkával dlouho a s těžkým srdcem,byl jsem ale nucen po čase uznat,že již zřejmě není.Věru dlouho jsem pátral po osudu lodi,ale nezjistil jsem zhola nic.

Dlouhou dobu jsem byl z těchto věcí velice frustrován,až jednou ze mě záhadným způsobem toto opadlo a já jsem si musel znaven lehnout.Mé vědomí ale nepohltila tma,jako vždy-VIDĚL jsem něco,nevím věru co,spíše tmu než nic.Nicméně jsem věděl že ji vidím a čekal jsem chvíli s napětím.Po chvíli jsem počal slyšet slabé šumění.Někde kolem mne zakrákal pták.Velice dlouho jsem viděl pouze tuto tmu a slyšel tyto zvuky.Přál jsem si něco zřít , přesto se mi nedařilo přivolat k sobě vizi.Neustával jsem však-napínal jsem svou vůli čím dál víc, dokud jsem konečně nepočal vidět dva šedavé půlměsíce,které se díky mé velké námaze nakonec rozšířily-před sebou jsem viděl malou,dřevěnou místnost.Kdesi jsem viděl nohy postele a v dálce pootevřené dveře.Nic se zdánlivě nehnulo-teprve po nějaké době jsem si byl vědom neustálého slabého houpavého pohybu-to a to málo co jsem dokázal zpozorovat z vybavení pokoje mi napovědělo,že se zřejmě nacházím na lodi.

Přešlo několik minut, během nichž se nic nestalo-věru zvláštní okolnost,ve snu řekl jsem si.Tou dobou jsem ale počal mírně pochybovat,zda vůbec sním.Ale jelikož jsem si naprosto jasně vzpomínal na to jak jsem ulehl,když jsem konečně přestal myslet na osud chudáka Lewlyna......v momentu,kdy mi myslí prolétlo jeho jméno jsem ucítil něco jako menší blesk.Šlo o chvění,které jsem jasně chápal a vnímal,přestože se dělo MIMO mě.

Po chvilkovém váhání jsem znovu pomyslel na Lewlyna a jeho loď.Tentokrát kolem mne-neboť jinak se to vyjádřit nedá-přímo projela vlna,která hrozně připomínala nával pocitu. Ale ihned jak jsem jej ucítil,odvrátil jsem od něj svou pozornost,neboť šlo o věc těžkou a rmoutící.Šlo o nějaký zármutek,dlouhý,ale postupně mizící.

Znovu jsem pomyslel-znovu se „ozval“ pocit,tentokrát mnohem silnější-uzřel jsem loď. Byla to San Grando.

Několikrát jsem „pokus“ opakoval,než se přede mnou objevil obraz lodě,plující na klidných vodách.Bylo klidná,velice klidná-ačkoliv mi cosi napovídalo,že není zcela v pořádku-byla omlácená,plachty měla promočené a bylo i ne zrovna zblízka jednoznačně neudržovaná.U koše se houpalo cosi nezřetelného v síti,kterou jsem nedokázal ani po opakovaných pokusech rozpoznat.

Nevěděl jsem věru,co si mám myslet-tu jakoby se temnota kolem mne znova rozprostírala a já musel vynaložit celou vůli,abych své snové oči nezavřel.Hleděli do pokoje-a já zjistil,že můj pohledje mírně skloněný.Uzřel jsem stůl,na němž byli rozházené papíry,některé spadávaly na zem a mnoho jich tam již zřejmě spadlo.

V tu chvíli odkudsi zavál svěží vítr.Necítil jsem jej ale plně,ale jako při nachlazení jsem musel vdechovat s velkou silou,abych ji vůbec rozeznal.Ona vůně mě ale neskonale osvěžila.Při jednom silnějším nádechu se mi podařilo vydechnout ústy-a poté je trochu rozhýbat. Trvalo věru chvíli,ale od tohoto pohybu nebylo daleko tomu,že jsem mírně dokázal otáčet hlavou.Viděl jsem,že ležím na posteli a na sobě mám tmavě modrý kabát a kalhoty stejné barvy.Nohy mi vysely z postele.

Čím více jsem pohyboval hlavou,tím více jsem dokázal hýbat krkem a následně rameny.I vůně ke mě doléhala silněji,přesto,že ne zcela volně.Místnost,v níž jsem seděl byla věru vskutku zanedbaná-a já jsem si dal za to ji poklidit.Po dvacíti minutách úsilí jsem pozvedl ruce a díky jejich ,ikdyž nemotorné pomoci jsem rozproudil i krev v nohách.

Pomalu jsem se sunul ke kraji postele,z něhož jsem však přesto spadl.

Nebudu zde líčit dobu,jež musela uběhnout,než jsem se dokázal znovu postavit,ale uvedu pouze,že poprvé jsem si tehdy uvědomil,že nic jsem doteď vlastně necítil-pádu bych si ani nevšiml,kdybych ho sám neviděl.

Toto mě rozhodilo.Chvíli jsem zde stál,přemítaje,zda opravdu sním,či jsem snad měl výpadek paměti a dostal jsem se na palubu lodě,anichž bych o tom v oné chvíli věděl.Pak jsem si ale vzpomněl an svou vizi San Granda a ihned jsem druhou možnost rezolutně zavrhl.Prohlásil jsem tento sen az důsledek přepjetí nervů,jež jsem v poslední době zažíval.

Nyní jsem se pohyboval vcelku pravidelně.Počal jsem tedy chodit po pokoji a začal jej poklízet.Sebral jsem papíry,přisunul židle,postavil na stůl spadané věci-svíčku,koženýměšec a brk a ustlal jsem postel-v níž jsem si všiml zvláštní rudé skrvy na místě,kde jsem předtím seděl.Nevěnoval jsem tomu ale více pozornosti,než muži s třema očima z jiného mého snu a vydal jsem se k pootevřeným dveřím.Vedly do schodiště,směřující zřejmě na horní palubu.Musím přiznat,že ta cesta mi opět činila nemalé potíže,neboť se mi ,zřejmě od pádu,hůře užívala levá noha-necítil jsem to ve smyslu bolesti,ale jen jako když člověk tahá nějaký předmět,který se neustále o něco zadrhává.

Vyšel jsem na plaubu-vzduch byl čistýa věru osvěžující.Rozhlédl jsem se-a spatřil jsem,ke svému překvapení nejen mě důvěrně známou palubu San Granda,ale dokonce paluba v tom stavu,jež jsem zahlédl ve své vizi.Tedy sním,řekl jsem si a usmál se.Došel jsem k okraji paluby a vzhlížel jsem na moře.Bylo klidné,přesto jsem nikde v okolí nespatřil žádnou zem.

V ten moment se mi připoměla ona věc visící u koše.Otočil jsem se ke stožáru a pomalu jsem zvedal hlavu.Těsně pod košem vyselo cosi zeleného,kapajícího,zamotané do sítě,omotané i kolem koše.Napínal jsem zrak,seč jsem mohl-ale nedokázal jsem rozeznat nic,než šedavě modrou látku,obdobnou té,jež jsem měl na sobě.Vylezl jsem tedy na stožár,který byl vcelku nízký a počal jsem věc rozmotávat-ale než jsem ji rozmotal úplně,což se stalo spíše díky fyzice,než mému konečnému úsilí,poznal jsem,co to je a téměř odskočil,když to kolem mě padalo na palubu.Dole jsem se k věci přiblížil jen pomalu,s nechutí.neboť to bylo lidské tělo, shnilé a znetvořené lany téměř k nepoznání.Téměř-neboť prsteny na jediné nepoškozené ruce (tu drohou provazy téměř amputovaly,takže visela opravdu jen na vlásku,spíše oblečení než kůže) a tenký zbytek černého kníru mi napověděli že to je Gervaise,první důstojník a jediný společník mého přítele Lewlyna na palubě jeho lodi.

Znobu ono jméno-a znovu onen pocit,umocnění mrtvolou u mých nohou-vytanula mi na mysli, velmi pomalu,šátravě,jako kdyby se mi někdo v hlavě přebíral nožem,vize temné místnosti,kajuty z níž jsem s potížemi odešel.Přichází ke mě Gervaise a nese malý, plátěný měšec,z něhož vytahuje malou,zelenou rostlinu oválného tvaru a podává mi ji.Já si ji vsunuji po úst a jím-hořkost,která přesahuje všechny smysly mě zaplavuje a já cítím uvolněné skrze hořkost-osvobození skrz hoře-když tu shlížím ke Gervaisovi.Něco řve,trhá si vlasy a běhá po pokoji.Upustí měšec.Také si vzal-a zřejmě zešílel.Nakonec vyběhne po schodech na palubu.Já jej chci následovat,ale když tu mým tělem projede strašná bolest.Hořkost,horká a nesnesitelná, zaplavuje mé hrdlo ,načež v několika vlnách zvracím,srazen,na posteli-a nalézám se v kaluži krve.Mé síly pomalu slábnou,údy ochabují a já zavírám oči-načež jsem.......

Byl jsem na palubě.Mám mozkem,jež jsem zcela neovládal,prolétla šílená myšlenka-a já se tak rychle,jak jen to bylo možno ubíral palubou do své kajuty,kde jsem objevil zrcadlo,jehož jsem si zde předtím stačil všimnout.

Tvář,jež na mě z jeho hlubin zhlížela byla tvář mého přítele Lewlyna.

V tu chvíli se jeho oči zavřeli a já se probudil v svém domě.“

Nic jsem neříkal,seděl jsem a čekal jsem,neboť jsem věděl,že něco musí následovat.

„Před třemi měsíci loď nalezli.Na palubě našli polorozpadlé tělo ovinuté sítí a v kajutě kapitána člověka,jež padl k zemi před zrcadlem,ačkoliv v posteli ztratil tolik krve,že dle lékařů k němu ani nemohl dojít.“

Poslouchal jsem jej a pak jsem jeho příběh zapsal,on si vzal kabát a odešel do města,proč,to ani nevím.