Nokturno.net / tvorba / dílko

Z dopisu přítele:

„Stalo se to v okrese Dweyght,na severu Jutlandu.V okolí Hengheistského lesa se občas procházel starý muž,kterému přezdívali Adolf Mare.Byl to starý vandrák,jež byl mírný blázen a jehož zranili ve válce-na každé ruce měl jen dva prsty.Navíc se mu zřejmě kdysi stal nějaký ošklivý úraz,neboť vždy nosil kolem úst červený šátek.

Lidé po čase zjistili,ne bez úžasu,že muž byl mezi dětmi ze vsi převelice oblíben.Často si s nimi hrával u lesa,házel s nimi kamínky a zapojoval se do všemožných jiných her,které si dětská mysl vyvzpomněla a za které by se každý slušný dospělý musel stydět.Nicméně Adolf si s dětmi hrál zcela bez výčitek svědomí ohledně morálky či společenského postavení.Občas si nějaké nvychované dítě počalo utahovat z toho,že má jen osm prstů (což zřejmě zjistilo posloucháním doma pod stolem,neboť rozhodně neumělo samo počítat), vždy posmutněl a odešel stranou,kde počal fňukat-a bylo nutno mnoho úsilí od ostatních dětí,aby se zase vzpřímil a pokračoval ve hře.

Jak vidno z těchto jeho činností,byla duše Adolfa Mare-a naprosto dětská, jeho mysl naopak přetékající znalostmi,které nikterak nedával najevo,ale pouze občas utrousil-například latinské jméno nějakého květu,ale hlavně jeho vlastnosti,když jej ukazoval dětem,nebo původ nějakého neobvyklého kamínku,kterého si povšiml při hře.

Dospělí tyto věci tolerovali,neboť tento muž byl indisponován jak psychicky tak fyzicky a nemohl být tedy nikdy skutečně nebezpečným,zvláště vůči hordě více než tuctu rozjařených dětí.

To se však brzy změnilo.

Jednoho dne,když jedna z matek chystala na stůl oběd-kapustu s jakousi omáčkou,když si povšimla,že její malý Wilém není ve svém pokoji.Několikráte se jej snažila přivolat,ale nedosáhla ničeho,ani,když vešla do jeho prázdného pokoje.Otec spal na pohovce.Poté,co byl drsně vzbuzen si oblékl kabát a šel chlapce hledat.Jaké ale bylo jeho překvapení,když narazil na několik otců v obdobné situaci.

Když se pak zjistilo,že Adolfa ve vsi již několik hodin nikdo neviděl,rozhodli se muži,že projdou lesem.Zde,dl některých stop,hlavně rozházených kamínků a větví,nalezli stopu,která je dovedla k podivnému domu.

Byl vystavěn z podomácky vyrobených cihel-vedle se nacházela jakási železná výheň,jejíž účel nebyl nikomu z přítomných jasný.Jen jeden z mužů ve stavení poznal Adolfův dům-neboť sem mu jednou ,ve službě,donesl poštu,když jej nezastihl v hostinci.

Nejstarší z mužů,Herr Fritz,zaklepal na dveře.

Ticho.

Znovu zakepal.

Ticho.

Zabušil téměř šíleně-pořád nic.

V návalu vzteku se pak Herr Fritz zapřel a jediným výskokem vyrazil podomácku dělané dveře.

Muži vstoupili.

Zařízení domu bylo prosté a dle některých stop bylo možno poznat,ž téměř vše buď použité,nebo po domácku vyrobené.

Když si Herr Fritz zrovna ráčil prohlížet neobvyklé tvarovanou fajfku,když tu zaslechli v dáli jakési troubení.Šlo o zvuk rozechvívající dům v kolísavých vybracích stoupajících a klesajících tónů.Šlo o zvuk tak podivný,že někteří přítomní se na místě pokřižovali.

Muži se ,po chvilkovém zaváhání,vydali za zvukem a brzy sestoupili po úském schodišti do mělkého sklepa,nacházejícího se v přírodní užlabině.

Zde nalezli své děti,jak sedí v kruhu kolem Adolfa,který ,divně se pohybuje,držel v rukou podivný,skleněný instrument a hrál na něj ústy.Otočil se tu však více a spatřil rodiče.V tu chvíli si jich povšimly i děti,které chvíle neměli oči pro nic,kromě Adolfa.

Ten se mezitím sunul pomalu ke zdi,tisknouce si ruce na obličej.Jeho šátek ležel na zemi několik kroků od nohou Herr Fritze.Přes to,že si obličej zakryl,bylo všem přítomným jasné,proč.

Místo jedněch úst měl troje,rozevírající se a pulsující,z nichž jen jedny vypadali téměř lidsky,další dvě byly otvory pijavice.Muž se tiskl stále blíž ke stěně-a tu se kabátem dotkl syna Wiléme Fritze.

Ten na místě stuhl.Sehnul se a pomalu zdvihl Adolfův šátek a uchopil jej pevně do dlaní.

Adolf,který neustále ustupoval,učinil na děti posunek,aby od něj odešli,neboť ty se počali ometat kolem něj.Fritz ale neviděl posunek varující,ale chňapající-to ho rozlítilo do nepříčetnosti.Vyrazil vpřed,srazil Adolfa kolem a třískl mu hlavou o zeď a následně mu omotal jeho šátek kolem krku a počal jej škrtit.

Adolf se zmítal,nadzvedával a počal ze svých třech úst vydávat mlaskavé zvuky a chropětí,které střídavě vycházelo postupně ze všech-ohlížel se po dětech,zda jsou v pořádku-to Fritze rozzuřilo dokonale,tak,že přitlačil že,když se muži vyvalili oči z důlků,uslyšel křupnutí,po němž se muž, chorobně zohaven smrtí,svalil na zem.

Muži,jež do té doby stáli opodál se teprve nyní odvážili přiblížit .Někteří pak ovedli děti,zatímco pomalu zaházeli Adolfovo tělo plytkou vrstvou hlíny.

Když pak odcházeli, Fritz si všiml Adolfovi natažené ruky,trčící z hlíny-té,kteoru vztahoval,aby odehnal děti do bezpečí.Kopl do ní a zlomil v ní všechny kosti a odešel,nechaje tělo napospas hlodavcům.“