Nokturno.net / tvorba / dílko

„Na severu od Velké říše povstala z  její části říšedalší.Nazývala se Vahad a nebylo města na světě,které by mělo tak nádhernépaláce,tak velká města,tak obrovskou armádu a tak nepřeberné bohatství,neb najejích pláních,na poloostrově Chalderijském(ihned za Trabzonem,kde vystupoval atvořil zvláštní útvar,srdce uprostřed Černého Moře),jež se zoval Porysthoreniskýpodle slavného díla filozofa a spisovatele dávných dob Hassa,,bylo tolikozlatých dolů,že bys to za jeden rok nespočítal a zde nebylo chudých,byly jenbohatí a nejbohatší,neboť i  nejprostší sedlák měl usedlost větší nežleckteré paláce a dvory namyšlených králů Europy,neb zde bylo dostatek pozemkůpro všechny,protože zem nebyla přelidněna a byly zde mnohé pustiny,na nichž semohlo budovat.
A  budovalo se mnohé-chrámy a paláce,hrady a zámky,pevnosti a pagody,
jistý Vezír pro Severní Kraje si nechal za svým hradem vystavět celoupyramidu.A  bylo samozřejmé,že dvůr Sultána z  Milosti Prorokovy budenejhonosnější z  celého toho honosného kraje.A  stalo se,že palác králeměl pojednou dvě sfingy,zcela odlišné oné z  Aegyptu,jež se zde objevilyzcela nečekaně,bez varování,ještě v  dobách,kdy se lidu i  zemi vedlošpatně a mnohá území již brali nazpět Janičáři Velké Říše.
A  od toho dne byla země požehnána.A  její sultán,milostivý adobrotivý Abdul Mulam Quti byl sám požehnán životem,jehož celí dnové byly dva advakrát dva krát dva krát dva krát (dva a půl krát dva) a jeho dny na trůnuBlahoslaveného Vahadu,v  svatém městě Aq,bylo čtyčicet a mínus jeden let.
A  po mnohé roky žil lid Aqu i  celého Vahadu v  nejhlubšíradosti,až do té doby,kdy bylo se stalo,že Abdul Mulam Quti odšed do zahradRáje.To se stalo v  roce velkého smutku,jež křesťané zovou rokemjedenáctistým osmdesátým.
A  tak bylo dáno,že smaragdová koruna Vahadu se skvěla na hlavěprvorozeného,Dja­fara,prince Vahadského a správce Krajů Ehed a Mekhetkherpo dlouhé roky milovaného,a že před něj předstoupilo šest a šest desítek tuctůmužů v  zbrani,jež do posledního bránily své město před vstupem ProklétéhoSultána Velké Říše Muhiho,kvůli němuž se onen blahoslavený sultán prvotní,ježseděl ve Vahadu,rozhodl odloučit od Velké Říše,ač byl jedním z  jejíchmocných a významných,neb nedovedl již snášet zlo,jež šířil Muhi v  skýchdržavách,jež byly nezměrné.
A  stalo se že tělo Velkého Sultána spočinulo ve velké kobcev  Ahudaqumadalu,jež byla tak honosná,že samo slunce se sem zdráhalovkročit.
A  mnoho bylo uděláno,aby památka Velkého Budovatele Velkého Vahaduzůstala živa.A  skrze všechno to,co jeho otec udělal,musel nyní sedět Djafarna jeho stolci v  stínu jeho slávy.
A  dva dny poté,co nastoupil na otcovský stolec po veškerých oslavácha procesích,stihl hlavní město hlad.A  mnoho utrpení bylo v  Aqu,jakéhotu dosud nikdy nebylo.A  všichni hleděli k  hrobu VelkéhoSultána,obráceni zády k  Djafarovu trůnu.
A  mnoho toho udělali kněží a svatí mužové,ale nic se nestalo,hladstále procházel ulicemi Aqu,slepý a hluchý k  utrpení lidí a hladovějící pojejich životech.
A  tak to šlo po další dva měsíce,kdy země chřadla a nikdo neznal lék.
I  přišel,když zrovna spal,k  Djafarovu loži starý muž a posadilse na jeho postel.Tu se Sultán probudil a uzřel starého muže,jež sedí na jehoposteli a zděsil se jeho zkažených a křivých zubů a vlasů,pomálu rostlých,aletak bílých,že nejbělejší sních Alpských kopců byl proti nim špinavou černí ulicstižených morem.A  již chtěl Djafar volat stráže,když tu muž pozvedl starou,svraštělou dlaň ke svým ústum a naznačil nutnost ticha.Pak ukázal na svázáda,jež onen kus hadru,jež nosil na sobě,zvlášťe nekryla.A  na ní bylonapsáno mnoho a Djafar přečetl sotva polovinu,když se zhrozil a vyhnal strace zesvých komnat.A  stařec odešel.
Za deset dní však přišel znovu.A  znovu donutil pohledem Djafaru krčtení a znovu se Djafar zhrozil,i  proto,že poznal,že onen muž jeslepý.I  vyhnal ho znovu a dlouho se nic nedělo.
Zjevil se až o  rok později a poté znovu a znovu,takže taktto celkemzjevil po jedenáctkrát a vždy donutil Djafara číst a vždy se ten zhrozil avyhnal jej.
A  stalo se,že naposledy zde byl stařec,kterého žádný strážný nevidělpřicházet či docházet a který vždy přišel,i  skrze dveře s  tisícemzámků.
A  naposledy četl Djafar to,co četl vždy a pod tím,v  místech kdeobyčejně končíval jeho zrak s  prací bylo vepsáno,že toto jest jeho poslednípříležitostí.A Djafar odmítl a starce opět vyhnal a šel spát.
Druhý den ráno Vahad padl a záhy počali lidé na něj zapomínat,až se stalo,že již nikdo nedovedl říct,kde ležel on,či jeho město Aq a i  já počínámzapomínat a již nyní pochybuji nad těmito řádky,o  jež se mi stále vícezdají spíše příběhem z  dvoru Chalífy,než tím,co se stalo za dob děda méhoděda.
Proto toto poselství uzavřu v  domě,kde jsem žil,ačkoliv si na to jižnepamatuji a ponechám jej tomu,kdo bude schopen věřit těmto slovům.
Yiram al-Habadu,syn Qutbalův.“

Tento manuskript byl nalezen expedicí sira Algernona Hadea v  pyramiděna dně Černého moře,nedaleko Tureckých hranic.