Nokturno.net / tvorba / dílko

The Most Wisest Hideousness

Prologue

Na jedné z  bezpočtu Zemí se zrodilo roku 100  po narození Mesiášez  Jrušalaimu království Leordes. Zrodilo se z  provincie té druhé„Říše“ Degeo Mari Thapes,z  jihu.

Tato „říše“ byla říši iluzorní,která sama byla tehdy již malou zemičkou vně Říše obdobného názvu,ale jiného rodu (toho,jež založil Ariobithynes První (409 BC-389  BC) ,když ze slavného toho města Degeo vyhnal Posanthose (420–409 BC) ,jež pak založil tu zemi jediné tvrze). A  poněvadž malé země vždy touží být velkými (a velké ještě většími),počalise pánové z  rodu Archiothova (876–859 BC) poohlížet po okolí.
Leordes založil na malém ostrově,jediném v  dosahu„Říše“,Ario­madones III. Philadelphos ( v  roce18  po kristu,když dobyl Yaxuth,hlavní město té ostrovní Kleitokracie,jejížjméno si žádný starý kartograf nedovolil zaznamenati.Ihned se v  té zemipočali činit různé změny,kdy staré způsoby lidu,který vyhnal ze svých hranicnejeden vladař už od dob králů,jež žili ve stanech,byli pošlapávány azakazovány.Ze všeho nejdříve byla lidu tomu zakázána pod trestem smrti jeho víra(stejně jako držení znaků a symbolů té víry) a všichni jeho kněží a mágové bylipochytáni,poza­víráni,mučeni a postupně popravováni,neb je chtěli jejichnoví „pánové“ ztrestat za odporné zrůdnosti,k  nimž se timužové hrdě hlásili.Nezůstala jediná stará škola,jež by byla měla byť jedinéhoučitele,jediný ze starých chrámů,v  nichž by byť jen jediný mnich opakovalty denní modlitby,jež se zde ozývali po celé věky.
Nakonec se počaly,z  čirého,a možnáoprávněného,po­dezření,vyvraž­ďovat celé ulice,a na jejich místě sestavěli nové,s  novými domy podle říšského vzoru,jež vyhlíželi zcelanádherně,pokud člověk pozoroval pouze je,ale když je člověk uzřelv  kontextu jejich okolí,pochopil,jak směšně a fraškovitě vyhlížejív  porovnání s  těmito domy,jejichž stáří se vymykalo i těm nejstarším obdobím lidské společnosti a jež mohli překonat v  archaičnostipouze domy bájného Hormizdova města,o  němž mluví zavrhovaný historik Euryklides z Ythiasu,jež podle než byly vytesany přímo ze skal a byli takobrovské,že pod jednou „střechou“ mohlo žít i několik tisíc lidí.

Mezi sutinami starých domů však jeden ze Starých žil.On ze všech věděl,jaknepodstatné jsou nálezy armád Degea Mari,nad nimiž se tolikrát v  naprostéhrůze pozastavovali ti nic neznamenající chodící mrtví,jež byli vojáky (a tedyměli a museli zemřít,jinak by jejich bytí nemělo smyslu (jistě,mnoho by jichpřežilo,ale na tuto naději neměl žádný z  nich právo)),ale také věděl,co sestane,až naleznou Nejsvětější Oltář,kdež spočívalo tělo Spasitele z  Monolithu,prvního velkého mága Yaxuthu a kde se konaly nejsvětější z  obřadů.A  jistě by v  hrůze chrám zničily a znesvětily a možná byi  zničily tělo Spasitelovo,načež by povolali všechny své armády a nakonecby přizvali i  své sousedy,jež by,v  svém ignoranství,u­zavřelispolek,jež by poté kompletně vyhladil lid Yaxuthu i  všech jiných měst, a s ním všechna jeho tajemství.A  jelikož byla jen cesta konce,rozhodl seon,jako jediný k  zomu oprávněný,volný kněz a mág,že to bude i  konec okupujících,kdež chrám zůstane neporušen pod zemí,čekajíc,až se naplní čas ajeho podstata se splní.

A  tak,jedné chladné noci mohli v  noci sloužící vojáci v Yaxuthu spatřit,jak na blízký kopec vystupuje postava starého,shrbenéhomuže,nesoucí kamenné desky.Jednoho napadlo jej zatknout za provozování nezákonných rituálů,ale byl již moc znaven hodováním ze zákoně kradených zásob Yaxuthského lidu předešlého dne a tak si řekl,že projednou se nic nestane.

Muž stál na vrcholu,položil kamenné desky před sebe na zem a pak rozepjalpaže a ti cizinci,co jej sledovali,si mysleli že bude vyvolávat jakéhosinižšího daemona,avšak ti lidé z Yaxuthu znali Svaté Zákony a jejichu snesení a počali se tedy loučit se vším,jež znali a i  se svou starou,dávno mrtvou zemí.

Muž v  ten moment,když se již vojáci chtěli odvrátit,vydal strašlivým skřekem tuto krev zastavující větu:„Yaghnai Yadith Nagara'i Qa-a Adomam.“.A  celá nebesa pak ozářila nebývalá záře,jež nikdo nepamatoval za žádného dne.
Měsíc zbledl a zbělel před její všedosažitelnos­tí.A  právě tehdy a tam,před tváří měsíce,když světlo mírně pokleslo,uzřeli ti ,jež nebyli oslepeni s  hrůzou obří tvar bez jakéhokoliv tvaru,temnou jako noc,jež přerušila a bez debaty obrovskou.

Co horšího,brzy si lidé uvědomili,že se blíží k  zemi,ale až tehdy,když počal hyzdit pozemské nebe pochopili,že se blíží přímo k  nim . Vojáci a úředníci se dali na rychlý,bezpod­mínečný úprk,kdož mohl,odplul na poloprázdných lodích-a vyplouvali na moře,zanechávajíc na březích ženy a děti,většinou své vlastní,s  krví svých bratrů,jež odervali od lodi několika ranami mečem,na rukou.Kdyby jediný z  nich znal dávnou historii země,jistě by nalezl nejednu paralelu s Yothoi,konti­nentem,jež se potopil ještě před povstáním Hyperborey.

Zatím lidé Yaxuthu a všech měst toho ostrova vystupovali ze svých domů a počali provolávat jim zakázané litanie,nejhla­sitěji však před tváří krále„malého“ Degea,jež vyšel ze svého ukradeného paláce (v  němž po staletí sídlili králové Yaxuthu,než je dávní mágové všechny nevybili),když odněj všichni sluhové utekli v  poloslepé panice.Zůstal zcela sám a rezignovaný ke všem strastem i  důstojenstvím světa.Jen tak stál a s jakousi až dětskou zvědavostí sledoval,co se bude dít.

Záře nakonec plně ustoupila,jen jakýsi její chabý pozůstatek se držel na čím dál tím větším,nepravi­delném anti-tvaru,jež by uvrhl Pythagora do horečky bláznivého blouznění,kdyby jej jen na okamžik spatřil.S  každou přešlou vteřinou byl větším a větším,až daleko převýšil slunce a měísc a stal se středem oblohy.
A  tehdy sestoupil v  zem a smetl vše,co bylo v  tom ostrově,živé i neživé a potopil,či roztříštil všechny ty lodě,jež vypluli,hledajíc svou spásu ve zradě.
Rána,s níž narazil do země,byla rak rychlá a tak plná síly,že roztříštila i  daleký přístav Oan v  dvoje části,navdžy oddělené obří propastí,dlouhou několik kilometrů a sahající až na dno moře.

O  mnoho let později na pustý ostrov znovu počali proudit lidé,hlavně z  Degea,až byl ostrov nakonec v  roce 100  od zrození Yešuy prohlášen Královstvím Leordes,v  rodu toho samého,jež zde nalezlo  8  desetiletí dříve svůj konec,spolu se všemi a se vším.Nyní,když byl onen prastarý lid navždy pryč,dějiny ostrova se odvíjely tak,jako u  všech zemí v  dejinách Země: krví,mečem a zradou.Když pak ostrov získali arabové,rod Zala zde nechal zbudovat svatostánek,svou Velkou Mešitu,což bylo něco,čehož se nikdo,z  jakéhosi vrozeného strachu ze země,jež nebyla nikdy skutečně jejich, nikdy neodvážil ani před zkázou Yaxuthu,ani po ní.

I

Když byl roku 1320  svržen,z­ajat,oslepen,vy­kleštěn a ohlušen Zalaský Emír Imam III. ibn Abdullah Zala,žádný z  vládcův  okolí,ani šílený Leon IX. z  Degea,ani marnotratný Iskandar XIV.z  Ighuli,jeho vzdálený bratranec a krvelačný nepřítel Ismail VII.z  Taje,ani krvesmilník,křižák a bratrovrah Philiph VIII. z  Falla Dal Saebry nepociťovali žádnou lítost,natož překvapení.Vždyť na takové věci muselbýt koneckonců každý připravený- vždyť sám Philiph,stár pouze třináct let,spoluse svým otcem Louim II. roku 1297  stáhli za živa svého děda/otce,HugheseIII.,Kníže Cosimo de Algoda y Tesoge z  Eustachu nechal vybít všechny mužev  celém hlavním městě,jen aby se zbavil nezvedeného syna, Philiphz  Oronu pojídal při svých hostinách jen maso svých zajatých nepřátel a příbuzných a o  chabích zprávách,přichá­zejících z  dalekého východu,ohledně zrůdností devětadevadesátého Chalífy z  Alby pomlčme raději úplně.
Navíc,starý Imam blokoval svou flotilou přístup k  Oanu,smaragdu všech přístavů,nijak nezhyzděného onou nezměrnou ranou,jež jím procházela.
Když pak Imam s  nevýslovnou bolestí konečně zemřel,dosedl Ahmad,toho jména pátý,všichni mysleli,že věci půjdou tak, jak chodily vždy.Tu ale Zalaští horníci nalezli v  nízkých,desítky metrů pod zemí ležících dolech jakousi podivně černou tekutinu.Byla tuhá,lepkavá a neměla porovnání s  ničím,co dokázala doposud vyprodukovat alchymie.

Je pravdou,že prvně se jí počali lidé obávat a považovali ji za něco nečistého.Když se však zjistilo,že,pokud se přiloží na téměř jakoukoliv ránu,ihned ji zhojí,počalo se s  těžbou ve velkém a nikdo si už nedělal starostis  vágními dojmy.Marně varovali staří učenci,že kolem tekutiny počali cítit jakousi divnou presenci,a když jej chtěli zapálit,vyšlehl několik desítek metrůdo vzduchu a odporně zohyzdila několik starých kněží z  Velké Mešity.Byla toprávě tato událost,jež přinutila Imáma z  Velké Mešity aby přesvědčilemíra,aby těžení oné kapaliny zakázal zákonem,zatímco on jej zakázal náboženským zákazem.Několik lidí těžbu sice dále provozovalo,byli však odhaleni a osobně odsouzeni Imámem k smrti ročtvrcením.Emír ovšem popravu zastavil,jelikož jiprohlásil za nezákonou a nakonec i  za zinscenovanou.

Všichni podezřelí byli osvobozeni,dokonce se účastnili procesu protiImámovi,(jež Emír zinscenoval,aby si pro svůj rod zajistil titul Imáma Zalského,což mohl učinit jen,kdyby se zbavil druhého ,zákonného Imáma, jelikožs  ním by neměl žádnou skutečnou moc) a poté,co byl on odsouzen k  smrtise všichni stali členny Emírova dvora.Jednou je dokonce údajně kdosi zahlédl,jakuprostřed noci,bez stráží a vojáků,sestupují společně s  emírem k  dolům a nikdo je neviděl se navrátit až k  časnému ránu.Postupně se podobné zprávy počaly množit,mnokohrát emíra zahlédli i  v společnosti hledaných i  odsouzených lupičů a vrahů,kteří šli jak z  vlastní vůle,tak spoutáni v  řetězech.Kolem roku 1350  byla už Ahmadova pověst tak nevalná a jeho prvorozený syn,budoucí Rashid I. ,vycítil svou chvíli a jedné noci svéhootce sledoval se skupinou hrdlořezů a vrátil se brzy k  ránu, celýbledý,zestárlý o  mnoho let,a s  výrazem hrůzy na jeho tváři,běžné až do jeho smrti o  třicet let později ,ani ve chvílích největší radosti,nezmizel.
Na smrtelné posteli,v  smysl tupýcích horečkách ,nakonec cosi mumlalo  svém otci a o „tunelu,jež nikdy nekončí“.Když byly ukončeny všechny procedůry a emír měl být pohřben,ale jeho tělo se zázračně ztratiloz  hradu, nejopevěnnějšího místa celé Zaly.Rashid ihned nechal prohledatcelou zemi, nikoliv proto,že by se staral o  pozůstatky svého otce,ale bálse o  svůj život, a těch,kteří nezpozorováni prošli kolem sedmi setstrážných vně a tří set strážných vnitru hradu a zase odešli s  tak neobvyklým břemenem.
Všechny tyto události vedly posléze k  tomu,že všechny doly byli ihnedzasypány a Ahmadovi vystavěna pamětní stéla tím,jemuž dal život a jež mu jehovzal.

Nezávislost ostrova skončila roku 1530  smrtí Rashida IV.,po níž bylhrad předán guvernérovy Jejího Veličenstva z  Armay,jež zde sídlí dodnes.

II

V  padesátých letech pocítilo Království Armay nedostatekropy,pramenící hlavně s  propuknutím „studené války“ mezi níma Federací Rolandových ostrovů,největšího dodavatele ropy v  Oceánii.Tehdybyla vláda schopna chytit se jakékoliv naděje a když se dozvědělyo  historické epizodě z  její jisté malé ostrovní provincie a do tří dnů již sir Alberd Spanda Kalay stál na břehu Zaly.Ohlížel se,ale nic neviděl.Nežpoložil na zem nohu,odplivl si a každý, kdo by jej pozoroval jen zdáli by poznal,že jeho pohrdání je staré nesčetné věky a jež byla hlubší,než nejnižší grotto Acheronu.Měl na sobě hedvábný oblek a kravatu s  diamantem,v  ús­tech cigaretu,vyňatou ze stříbrného pouzdra prsty ,z  nichž ani jeden nepostrádal prsten s  velevzácným kamenem.Pohyboval se s  mrštností kočky,ale s  jistou rezervou,jako byse připravoval při pouhém tušení kontaktu s  něčím „nečistým“ihned uskočit.

Došel do nejbližšího hostince a vynutil si,aby mu byl přidělen nejlepší pokoj naprosto zdarma.Mezi místními úředníky si vybral jednoho účetního,kterýovládal Řečtinu natolik,aby bigotní nacionalista Kalay nepociťoval potřebu jejzpráskat.Ten večer se ale rozhodl nikam nechodit,zašel do pokoje, otevřel biblya počal,potisícá­té,pročítat „knihu knih“,v  jejíž doslovnou pravdu věřil bezbřeže a neomezeně.Když dočetl,kam až považoval zavhodné,knihu zavřel a uložil se k  tvrdému,šedému spánku beze snů.
Příští ráno,přesně ve čtyři vstal,pomodlil se a vyhnal z  postele svého tlumočníka,směrem k  sídlu Guvernéra.

Guvernér,místní muž,Muhammad Ali Abu-l Musa al-Beyazid,byl podsaditější muž s  dlouhými,pro­šedivělými vousy,jež neovládal téměř ani slovo řecky. Přesto,když mu začal vykládat své požadavky,zbledl ještě než mu je mohl úředník přetlumočit.Sesunul se na zem a počal cosi nesmyslně blekotat.Kalay bylale přísně fanatický člověk a tak vytáhl pistoly a,aby se„vzpamatoval“, po muži vystřelil.Guvernér se pomalu zvedl a vykoktal něco, co úředník přetlumočil jako „Jak chete“„….…...na vlastní odpovědnost“ a„….….…nebudu se zodpovídatu  trůnů….…..“.Pak úředníkovi řekl něco, co onnepřeložil,ani poté,co ho k  tomu chtěl Kalay přinutit kopanci.Řekl jen,žeto je příliš složité na vysvětlení,ale že ho tam dovede.

Ve vesnici Kalay najal několik místních lidí ,jež měli vypomáhat připřípadných pracech-přece nebudou platit z  rozpočtu peníze za práci, jež bymohli vykonat zdejší „zaostalí“ poddaní a zadarmo,jens  revolverem u  spánku.Skupin­ka,kterou dal dohromady s úředníkovou pomocí,byla poměrně početná.Vetřel se do ní i  jeden bezruký a jeden slabomyslný,jež chtěli mermomocí jít pomáhat.

K  místu,jež jim Kalay neurčil,ale jež jeden po druhém brzy rozpoznávali,se šlo skrze jakousi „ulici“ kopců,jež se na každéstraně zvedaly do výšky několika metrů a jež v  sobě skrývaly hotový labyrinth postraních cest,z  nichž některé dokázaly rozpoznat jen opravdovíodrodilci.
Než ale prošli onou,(po většinou) střední,hlavní cestou,většinaz  nich utekla právě v  těch těžko rozpoznatelných odbočkách a prohlubních.Když byli nakonec v  místě,jež bylo lemované přesným kruhem prastarých,
desetimetrových stromů a vně jehož na všech stranách byla vegetace neudržovaných staletí, vnitru však mrtvá,šedá země,rozdrobená v  neméně šedavý prach,jež pomalu ale jistě mizel do malého otvoru,jež zbyl z  toho,z  něhož se za krvavého Emíra vytěžovala,zjistil pověřenec královny z Armay,že se,poprvé v  životě bojí-odmítl tuto„myšlenku“ a jal se modliti k  Bohu.

Teprve když člověk přišel blíž,rozpoznal,že to vše v  jeho nejbližším okolí,co předtím pokládal za geologickou hříčku,má své přesné opodstatnění uvnitř obřího kráteru,jehož rysy,i  přes pečlivé zavátí,až s  hrůznoujasností vystupovali ze země a připomínali jisté teorie,že se v  Zem vryl před staletími meteor právě v  tomto místě-teorie,jež se držely celá létav  ústrané a o  nichž při vědeckých diskuzích a debatách nepadla ani tanejvágnější zmínka,možná proto,co se dělo v  příštích letechv  nejbližším okolí-o  čemž zanechal písemné svědectví hlavně nelidský„lékař“ Aryobannes z Kyrymy,známý vědomým mrzačením pacientůma používáním jich pro vyzkoušení svých „léků“ a jiných podivnýchl átek.
Když se Kalay,který se celou cestu díval před sebe na úředníka,aby muzabránil v  útěku (jímž by Kalaye prakticky uvěznil vně labyrintukopců,z  něhož nevyšel už mnohý cizinec,jež se místním znelíbil),oto­čil,spatřil,že jediní,kdo zůstali byl bezruky a jeden,ježneviděl víc jak na metr.
Slabomyslný se kupodivu ztratil.Kalay­,vida,že nebude zbytí,se otočil,spolu s  úředníkem a již se chtěl vydat zpátky do vesnice,když tu ho kdosisrazil na zem.Zvedl hlavu a zjistil,že to byl jednoruký.Dřív,než se ale dokázal vzpamatovat,tak jej ten,vydatně užívající svého pahýlu,zatlačil až k  otvoruv  zemi,do kterého,bez jakékoliv pomoci,(skoroslepý seděl na zemi a kolebavěopouštěl bdění a úředník běžel jako o  život opačným směrem) spadl.

Letěl skrz nepředstavitelnou tmu,kde nezazněl jediný zvuk a přitomneustále přivolával svého boha,jež samozřejmě nepřišel.Padal celou věčnost,celátisíciletí,celé věky. Obracel se na všechny strany,až naprosto ztratil pojemo  tom ,jestli padá hlavou nahoru,nebo dolů,ale v  jednom momentě mu jakýsi slabý odlesk čehosi v  dálce vrátil aspoň to.Nedloho potom pod seboupočol rozpoznávat nehybnou,černou masu,jež se stále přibližovala závratnou rychlostí.Zrovna stačil odříkat otčenáš,když narazil.

Nepřistál na tvrdé skále,jak si myslel,ale zaryl se do čehosi lepkavého-ale zázrakem se dokázal na poslední chvíli zachytit jakéhosi podzemního výhonku.Ve chvíli,kdy narazil si však málem urval ruku.Zařval a mnohonásobná ozvěna nesla jeho poselství do rozměrů bez konce.
Když už si myslel,že bolestí omdlí,tak náhle přestala.Ruka byla opět zcelav  pořádku,dokonce ji ani neměl namoženou.

S  námahou se pomalu vytáhl z  nitra té látky,která mu málemvlezla i  do očí a jež čím dál víc těžkla čím dál víc jej táhla dolů.Když seplně vyprostil,
oslepilo ho na moment „ostré“ světlo,přicházejícíz  relativní blízky.Když si jeho oči trochu přivykly,uzřel jakousivyvíšeninu v „moři“ té lepkavosti,z  níž také pocházelo onocelkem chabé,ale zde nevídanné světlo-byla asi pět metrů vysoká a široká asijako větší místnost.Na jejím vrcholu se nacházel kamenný sloup,do něhož bylivyryty znaky,jež se nejvíce podobali písmu Akkadu či ztraceného Iramu.Před kamenem stál jednoruký muž,vedle něj seděl a podřimoval skoroslepý-a na samémkonci plošiny stál slabomyslný. Chcíli na něj všichni koukali.Slabomyslný pakvytáhl nůž,který podal spícímu skoroslepému,před nímž se uklonil ažk  zemi.Ten,v  mo­mentě,kdy se studená ocel dotkla jehoruky,ožil,vzal nůž a slepě sekl po tváři slabomyslného,v  níž se objevilahluboká,krvácející rýha,jež jeho tvář přímo mistrovsky odlidšťovala.Tím to aleneskončilo-slabomyslný poklekl před skoroslepého a ten počal v  jehoobličeji cosi dělat.Až když mě skorosplepý ruce přímo svraštělé z  krve,ježpo nich tekla v  proudech,poznal Kalay,ač to nicotné světlo to téměřneumožňovalo,že ten slepý tomu „věřícímu“ počal nožemodřezávat,kus po kuse,obličej.Když byl skoroslepý hotov,
slabomyslný si obličej opatrně serval ,pak přišel až na samý kraj plošinya vhodil jej do zčernalých „vod“.Když klesal ten kus kůže,ježještě před chvílí byl lidskou tváří do vody,procházely jejími otvory pro oči aústa litry té temné kapaliny,až ji,těsně před koncem.naprosto zdeformovaly.

Kalay tam jen tak „stál“ a mermomocí se držel dřeviny,kdyžtu zaregistroval,
že se vody daly do mnohem rychlejšího pohybu a po chvíli ten pohyb počínalmít čím dál tím pevnější rysy,až se nakonec zvedla obří vlna.
Kalay,když to zpozoroval,si nechtěně připoměl to,co kdysi slyšel předčítatz  Knihy Eidolonů na dvoře předešlé Královny ,ještě tehdy,když neměl hlavníslovo a nemohl toho neznaboha neoficiálně odstranit.„
“Jsou ti,co mají ne jedno tělo a nejeden tvar a poté jsou ti,ježnevlastní ani jednoz  toho….….….….….„-dále si v  tuchvíli nevzpomněl.V  ten moment se hladina zvedla natolik,že to,co povstalo,připo­mínalo jakési hrubě načrtnuté tělo.

Když hladina stoupala,musela se ta temná vodnatelnost rozmnožitz  jiných částí té téměř nekonečné jeskyně a počala brzy stavět na odivzačernalé dno,v  němž se udržel z  kapaliny jen povlak,převracenýneustálým pohybem.
A  právě,když “voda" zmizela zpod jeho nohou,uzřel zdroj onohozáblesku,
jež mu předtím navrátil smysl orientace.Šlo o  korunu,užívanouv  13. tém století v  Zale/Leordu ke korunovaci Emírů z  rodual-Zala,o  níž se nám dochoval pouze vágní popis,podle něhož ji údajně neukoval žádný pozemský kovář,ani zlatník,jelikož její ornamenty by nedokázalvyrýt žádný zdravý muž a jež byla naposledy užita při korunování Imama III. ajež zmizela i  s jeho mrtvolou z  královského paláce,po čemž Ahmad V.již užíval jinou.Byla nasazená na zšedlé kostře,jež se musela zachovat jen díky konzervačním schopnostem oné látky.Jak se ale otočila,myslel si Kalay,ževiděl,jak sama od sebe zvedla paži a,rozevírajíc čelist,se cosi snažila říciskrz němá ústa.
Již tehdy přestal skutečně chápat,co se před ním dělo,ale aby nemuselvidět ,co v  tu chvíli nemohl snést,podíval se před sebe na napodobeninuanatomického těla,jež přestalo růst a jež se tyčilo snad deset metrů nad ním , s„postojem“,jakoby naznačujícím,že na něco čekalo.

A  právě ona groteskní parodie mu připomněla zbytek SedmnáctýchListů,jež do té chvíli milostivě zůstal skryt:

„….…Tito se nazývají Agnothai a jejich Nejvyšší pakTekutý Bůh, Wathaggua, Nejvyšší Bezformovanos­t,Nejmoudřejší odpornost,jehož jeden pozná podle sbírky tváří a jiných částí tělesných svýchpředešlých živitelů,jež může uzřít,když ten povstane.“

Upřel svůj zrak do výšin a na místě,kde by onen „tvar“ mělmít hlavu uzřel mnoho roztroušených kusů něčeho,podobných látce-tehdy se všechnyty „kusy“ pohnuly a Kalay poznal celou myriádu zlověstně pokřivených úsměvů na desítkách lidských tvářích,jež se k  němu pozvolnapočali přibližovat-poznal,že všechna ta stará vyprávění o  nečistotě tétehdy těžené látky.Chtěl se nějak vyškrábat nahoru,ale ze dna se zvedlo několiklepkavých ,vymodelovaných „rukou“ a počalo jej stahovat dolů-vzápětí poznal,co mu tak tekutina,jež jej obklopovala připomínala-ropu.
Jelikož už teď nevěřil v  obsah „knihy knih“,uchytil seco nejpevněji a počal hlavou mlátit do skály-daleko od dosahu„tekutiny“.Mlátil se silou toho,jež se snaží uniknout DantovuInfernu-a skutečně,jeho Bůh se alespoň nyní, poprvé v  dejinách světa odsvého věřícího neodvrátil a těsně před tím,než byl serván,vystříklo na kamenechskály něco,co by v  jasnějším světle mělo světlě růžové zabarvení.Látka si jej přece jen nakonec stáhla k  sobě,to ale již bylo mrtvé tělo a smrt nelze uzdravit nijak,ani „vodou“ z  hvězd.