Nokturno.net / tvorba / dílko

The guardian of the spinhx

Jsou lidé citlivý na zvuky tiché a velmi tiché.Ale jsou i  lidé,kteříslyší to,co nikdo jiný.Ti se zavírají do blázinců.V  Rimmorse byl jedenmladý muž,jež celý život slyšel tiché,melodické bití.Jeho Doktor se jej snažilléčit všemi způsoby,jež znal,ale on pořád slyšel.A  tak,po dohoděs  jeho otcem,jej nechali v  noci převést do oblastního blázincev  Rmmr.(Nutno dodat že žádný pacient,jež kdy skončil v  Rmmr,se nikdyneuzdravil).Tam je přivázali k  posteli a počali se činit,aby jej léčili conejvíce a aby se náhodou neuzdravil.

------------------------------------------

Znovu zněla melodie tisíců a statisíců,když vítr rozevál hory písečné,tyjež utvořili se jen krátký okamžik předem,by navždy zmizeli po jediné chvíli.
V  těchto místech by každý ztratil krok,krom jednoho,jež má ale svouvlastní poušť,daleko na sever,na jih,východ i  západ ze všech míst.
Když těmito místy projížděli v  dávných dobách apoštolovéFahadovi,byla to událost,jíž nebylo rovno a nikdy by se nestala,nebýt toho,žeDewen pozvedl zbraně své i  modlitby svých kněží proti nim a oni nemuseliobjíždět egyptské armády mnohomílovími oklikami.

V  domě z  cihel nikdy nespálených seděl obří,sluncem osmahlý muža čekal na ně,ačkoliv nemohl vědět že přijedou,od počátků světa.Vždy pak vyšelven,zastavil je a učinil znamení Inosu.Když jej neopětovali,mohli jet dál,alekdyž v  něm,díky tradícím předávaných tajně za pouštních úplňků z  otcena syna,spatřily svého druha ve víře a opětovali znak pozdravení znakem slepéhooka,zvedl se písek a byl je ihned pohltil,dusíc jejich žalostné výkřiky hnedz  prvopočátku.Vždy Sancheriba pak zapíchalo v  místech,kde kdysi mívalsrdce,než mu jej kněz Amonův byl vyrval kopím do běla rozžhaveným,by mohl konatsvou službu.

Seděl jednou v  stínu sfingy v  svém domě,jež v  dobách kliduležel,jako mocný Iram,pohřbený v  hlubinném srdci písečném.Slyšel venkujakýs zvuk.
Vyšel skrze písek a uzřel,že nějáký směšně oděný muž prochází kolemsfingy.Držel něco v  ruce.Sancherib se k  němu přiblížil a stojíc zajeho zády se připravil k  rozmachu,jímž dokázal rozpůlit rozlícenéhobýka.Onen se však otočil a vrhl k  jeho tváři podivný pohled,jaký nikdypředtím neuzřel,snad jen na dvoře Serketově.To,co držel v  rukou bylamapa,zestárlá staletími,téměř se rozpadající,jež držela snad jen silouvůle.Přesto,že ji užel jen zběžně,ihned ji poznal.Byla to mapa k  Eamě,ježbyla,není a nebude.
Sancherib pamatoval,z  pís­ní,jež se nesly nocí,v  dobách,kdyBakenptah mohl o  Thébách jen snít,na zkazky,jimž se nikdy nesnažilporozumět,
přestože se mohl ptát uvnitř Inosu,když ještě stále stál vně říšeTaharkovi a ti,kdo zde vzývali sny,ty sny,jež se zdáli na vzdálených Lunách,vněhlubokých roklí a jeskyň,kam nikdy,od počátku všeho,nikdy nepronikl anipaprsek,zrozený v  útrobách mocné hvězdy,jež v  svém nekonečném spánkuvře a hoří tisícerou nenávisti k  sobě samé a k  tomu,jež ji donutilbýt.
Ale to by byla zrada a on,jež usmrcoval krále ve jménu pravdy by nikdyneholdoval těm odporným zrádcům,těm vzývačům snů pouště,jež se klaněly nikolivArchonům,nýbrž větru,vanoucímu skrze bezbřehé pláně dávno mrtvých oáz.Pohlédl namuže,v  jehož očích se značilo poznání nesčetných věků a nechal jejodejít.Uzřel ho zde ještě jednou,on jej však nepoznával a jeho oči byly stejněprázdné,jako všech ostatních,jež Sancherib kdy spatřil.
Znovu jej nechal jít,neb Gerald Funhorte musel jít vstříc svému osudu,ježse nemusel nutně shofovat s  osudem zbytku světa.Jen tak mohl jednou stát vestínu pyramidy a číst v  mapě Eamy.

Eama.Slyšel o  ní tolik,ale nikdy se nezeptal,ikdyž mohl,jaká jepravda,jež dlí v  kamenech jejích domů (jestli nějaké vůbec má),odkud snadkdysi přišel a kde se měl,podle dávných,poloza­pomenutých řečí své matky,čikohosi podobného,i  zro­dit.Nikdy by se ale nezeptal,nikdy by taktonezradil.Proto byl jednou rád,když,po staletích, konečně opominuly lidé Inosštíopatrnost,pře­depsanou v  Takelotově Spise, a vyznali se JednookéSfinze nahlas,jejím plným jménem-Onserfenu Maymum Seberfeknere Inteyf.Mohl tedypovolat veškerou lhostejnost pouště a rozmetat to bezbožné město,i  s jejímistametrovými zdmi.Prošel poté skrze všechny domy a přesvědčil se o  každésmrti osobně.Když konečně došel k  jejich nečestnému králi,Takelotuv  pořadí Stému,jeho srdce,v  jakési neznámé dálce,radostně zaplesalo.
Rozhodl se tuto radost nijak nekalit,vzal z  jeho nesvatého chrámuJednookou Sfingu a odnesl ji do svého domu.

Byla tam pořád,i  nyní kdy,po sedmi stech věčnostích opouštěl svéstanoviště,hledajíc to místo,jež nikdy nesměl spatřit.Čekala,až ji někdo znovuosloví,ale jemu to bylo jedno.Vydal se pěšky,boso,po věčně rozpálenémpísku,k  místu­,v  němž tlouklo jeho srdce,by je konečně utišil.
Sfinga se jej sice snažila volat zpět,ale on se neohlížel a žádný hlas jejjiž nemohl pohnout,neb,než vyšel,vzal dva dlouhé kusy mistrně opracovanéhoželeza a jimi se navždy uzavřel v  nikdy nekončící ticho,veden jen chvěnímjeho vlastního srdce,toho,jež ještě téhož dne přestalo být.

------------------------------------------
Toho dne se stalo něco,co by nikdo nečekal,neb v  Rmmr,městě,kdebeznaděj je životním krédem,a nepodstatnost nejsvětější myšlenkou,se pacientPsychiatrické léčebny posadil,uzdra­ven.A  do konce svým dnů bylojediné srdce,jež slyšel být, jeho vlastní a možná,občas,ne­pravidelnýšramot těch,jež zlomil Rmmrským psychiatrům.Jejich výraz,když,jako prvníz  prvních,vstupní branou přišel a odešel,když poprvé přišlio  pacienta,o  svou hračku.