Nokturno.net / tvorba / dílko

Ve městě dvaceti tisíc psů

To ráno vzbudili Profesora Kalocha psi jeho souseda.Byl tonepříjemný,tichý mužík a kompenzoval si svou zžíravou samotu párem loveckýchpsů.Přesto jeho vztah k  zvířatům nemohl být nejlepší,vždyť je nechával domapořád samotné a chodil lyžovat do blízkého Centra,kde před půldruhým rokemotevřeli kopec s  umělým sněhem,jež se nikdy nebyl poddal žáruslunečnímu,ale jež byl tvrdý a hrubý a na němž se chodilo opravdu špatně.Alemusel se nějak využít,koneckonců to byl zdvořilostní dárek Trenčínské Republikyrad,jedné z  nejchudších zemí v  celém Slovenském Regionu.LeonSlavsky,prezident za stranu Národně-Tolerantní Katolicko-Sociální,sice řekl,žeo  takové „hovadiny“ nemá zájem,ale jeho strana jejk  tomu více-méně donutila.I  tak byl kritizován Předsedou BratislavskéStrany Komunistické,Janem Močiarem,že neprojevil „dostatečnou extázi nadtak užitečným a vynikajícím darem spřáteleného, ne-li přímo bratrského státunároda Slovenského“­.Prezident na jeho adresu poslal ironickoupoznámku a jinak se mu nevěnoval,jak to bylo tehdy vůči komunistům,„těmbláznivým fantastům“ zvykem.
Na tento svah tedy téměř denně chodil soused Profesora Kalocha a,jak užjsem řekl,zanechával jediné jiné obyvatele svého bytu o  samotě,což mělo zanásledek jejich nelidské vytí a skučení až do večerních hodin,kdy se uřícenýsoused vracel domů a šlehl sebou do postele.
Profesor bývával zvířectvu celkem nakloněn,jeho otec míval zverimex,alenyní se v  noci tajně utěšoval představou návštěvy sousedova bytu vespolečnosti nabitého revolveru.
Předem popsané okolnosti jistě nemohli být Profesorovu psychickému zdravíku prospěchu.Ve škole často usínal za katedrou,pletl si některé pojmy a třídy aobčas si zaučil na jiné škole a tak,čtvrtého Ledna,v  Pátek,o­dešelProfesor na dovolenou.
Z  mízérie,v  níž se ocital po celé dva týdny,jej osvobodilytanky,vyslané „Spřátelenou“ republikou Trenčínskou na podporuvládního převratu,jež organisovala Bratislavská Strana Komunistická a jež bylnazýván „Slavné osvobození dělnické,pracující třídyz  tíživého,otroc­kého jha Západně-StředoevropskýchKapitalistů,Im­perialistů a vykořisťovate­lů“.Nutno říci,nežtoto bylo ohlášeno v  rádiu hlasatelem,jemuž byla před tváří držena nejednazbraň,převrat byl již hotov.Soused se vyklonil z  okna a někdo vhodil dojeho bytu granát,usmrcujíc jej i  s jeho psi.

Příštího dne byl předvolán četníkem na univerzitu,která měla novéhoředitele,vojáka s  dlouhým knírem,jež se neuměl ani podepsat.Sedělv  křesle, nohy na stole,kouřil cigaretu a když profesor vešel,oslovilho,jakoby to byl jeho starý známý.

„Poslouchej,chla­pe“ začal velezdvořile,us­mrcujícveškerou etiketu dlouho před počátkem,„tvoje dovolená končí,dneskanastupuješ.“.
„Co budu učit?“ byla obligátní otázka,kterou ale Profesornepoložil,jen tiše stál a poslouchal.
„Budeš učit matiku prvního až pátého ročníku.“ oznámil mu„ředitel“.
Profesor sice matematiku skoro zapoměl,ale nezapoměl na čtení románůUlysese Ravernea * a tak ubil veškeré zárodky odporování touho žít.
Ve třídě bylo snad sto dvacet žáků nejrůznějších ročníků.Nešlo a nebylomožné je nějak sekčně roztřídit a tak,chtě nechtě,musel Profesor začíts  matematikou pro první třídu,jež si ještě celkem pamatoval.U  druhétřídy začínal mít potíže a u  třetí třídy vysloveně tápal.Nikomu tonevadilo.
Domů se šlo v  šest,ale když se tak někdo dostal před devátou.mohl býtštastný,neboť po ulicích se procházeli vojáci se samopali a kontrolovali nakaždém kroku,neboť neexistovala žádná pevná kontrolní stanoviště.Jistě je tonezměrně těšilo-mohli zdržet umírajícího na cestě do nemocnice,dokud nevypustilduši,mohli zraněné a nemocné zdržet tak dlouho,až je nikdo nemohl vyléčit,mohlivše-a lidé nemohli nic.
Profesor domů moc nechodil,neboť v  sousedním bytě (tomnezdemolovaném) se usadilo pár věčně opilých důstojníků,jež do noci řvali aječeli cosi,co by se s  notnou dávkou představivosti a po požití opia mohlovzdáleně podobat velice špatné písni.Hlasy,jež ji pronášely,zněly jako hrdlok  okraji vystláno střepy,o  jejich melodických kvalitách nemluvě.
Končívalo to tak ve dvě ráno a Profesor v  těch časech nevědomě vzývalstaré časy,plné srdceryvných zvuků zvířecích,časy,jež se nechtěly a nemohly jižnikdy vrátit.
Příští dva týdny vyučoval tímto způsobem,než se okupanti rozhodliustanovit aslespoň nějakou vládu.V  jejím čele stál Močiar,jako„Předseda Národní Revoluční a Pořádkovérady“.V  zemi,v  níž stála v  čele Komunistickástrana,„předvoj“ „dělnické třídy pracujících,rolníků adělníků“,jediná „správná“ strana podle oficiální státníideologie,jež rovněž zakazovala jakékoliv teoretizování,či debatování,či pouhépřemýšlení o  její správnosti,jež definovala dobro slovy„Soudruh“,„Ko­munista“ a „dělník“a zlo slovy „kulak“,„bo­hatec“ a„vzdělanec“,i­deologie,jež zavrhovala vzdělání jako nástroj„odvěkých vykořisťovatelů“ a vynášela do nebe továrny,jež budoufungovat navěky,bezchyb­ně,jež se nikdy neopotřebí a jež nebude třebaopravovat,zavrho­vali vzdělání,jež přece stavitelé a budovatelé nebudounikdy potřebovat a mnohé podobné věci,sice hezky zformulované, na mnohostran,ale v  nichž by rozum,nebo jen smysl kdokoliv hledal smyslmarně.A  učitelé tak podřadných předmětů,jaká byla matematika,přece připráci ve výkopu,či v  dole naprosto zbytečné,byly propuštěni a samamatematika byla zrušena a zakázána.Většina matematiků skončila svou dráhuspolečně se životem,ale Profesor se měl celkem rád a tak se přihlásil narychlokurs k  získání graduace pro „Základy Ideologie“,jež seměli lidem vštěpovat od dětství,by se z  nich vychovali nemyslícídělníci,jež již nebudou znát „odporné“ svody „prohniléhosvěta imperialismu“,ta­kovéanti-dělnické,anti-rolnické,neso­cialistické věci,jako peníze,svoboda,nebomyšlení.
Kurs řídil kopáč,páchnoucí fernetem,jež byl tak hloupý,že nebyl přijat anina učiliště.Tento génius bez jediného roku vzdělání,jež se neuměl ani podepsat,komandoval a rozhodoval o  bytí a nebytí lidé,jež se dřeli celá dvědesetiletí k  získání vědomostí,jež nyní nebylyly povolené a titulů,jež nyníbyly zrušené.Profesor si dokázal pro uplatit cestu celým kursem (jeho bratranecbyl malý sedlák,jež nevlastnil žádné meze,jež by mu mohli rozorat) a stát se„Profesorem Základů Ideologie a vštěpování bohulibých,jediných možných,neoddiskutova­telných a nepopiratelných názorů zakotvenývh v  samotnépodstatě lidstva,to jest dělnické třídy“.
Vyučoval na přepychové škole,jež dříve byla soukromou,nejlepší školouv  městě.Ale mnohé se změnilo-sochy,jako umělecká díla,zastupující„revanšitické­,fašistické,an­ti-dělnické,neso­cialistické,ne­lidské,nespole­čenské,anti-komunistické názory,odlišující se v  čemkoliv z  předem vyčleněnýchstanov a mezí“,jak se označovalo umění,byly zničeny,ve jménu Dělnickétřídy a byly nahrazeny plagáty o„Vítězství“,„Os­vobození“,„Od­věkévděčnosti za shození jha Kapitalistické diktatury“ a „Diktatuřeproletariátu- jediné možné formě vlády“,v  červených barvách,bezjediné stopy invence.
První den museli všichni žáci i  Profesoři do průvodu,jež měl„vyprovodit naše bratry,osvobitele“ na jejich stažení se zezemě.Bylo povinné jásavě, pln radosti,chodit za tanky a se slzami se s  nimiloučit a upřímně jim děkovt za zabití a zmrzačení přátel a litovat jejichpředčasného odchodu.
Den naté měli všichni žáci napsat předojatý sloh o  této události,plnýnadšených projevů díků a pokory.Nad některými pracemi,jež Profesor dostal,se muzatočila hlava,jelikož takové hovadiny,jak označoval ve své averzi vůčisprostotě jen jinak nepojmenovatelné,se prostě nedali číst.Jeden se zaměřoval nanádhery rysů jednoho vojáka a jeho jednoznačných komunistických vlasností,ježpisatel zřejmě vypozorval z  nějákých nezvyklých změn atmosférickéhotlaku.Druhý se rozplýval nad moderností tanků,jež zbudovali „tisíce tisícrukou pracujících“.Jeho sdrce,stále matematické každou komorou,nadtakovou cifrou jen hořce zalamentovalo.
Učil zde po další rok,vcelku nerušeně,než k  němu přiběhl jeden jehostraý známý.Byl celý uřícený a zmlácený.Žádal pomoc,ale pak utekl.Brzy do jehobytu přišli i  zástupci policie a ptali se na jeho nejlepšího přítele.Kdyžchtěl vědět,co udělal,nedověděl se nic a tak,pamatujíc si,co se stalos  profesorem Ingebergem,když zamlčel návštěvu „zločince“,řeklvyšetřujícím pravdu,za což byl pochválen,zatímco se počal sžírat bezbřehousebenenávistí­.O  přítelově popravě se dozvěděl z  novin.Dále serovněž dozvěděl,proč byl vlastně zatčen.Mezi tunami nic neříkajících žvástůdokázal,díky jistému tréninku ze své výuky,vyrozumět toto:Chtěl přejít hranice.

V  dalších týdnech slýchal o  podobných případech stále víc avíc,takže to již nešlo utajit,ani zbagatelizovat­.A  tak počalo sezení„Strany a vlády“ nad otázkou „StátníBezpečnosti“.Bylo rozhodnuto takto:
Zbudují se „záchytné stanice“.Jejich výstavba stálav  přepočtu mnoho milionů dolarů (měna Bratislavské země byla taknepodstatná,že si ani nemohu vybavit její název,natož přesměšný kurs).Nikdo,kromě Pánů Soudruhů samotných nevěděl,o  co vlastně jde.A  anipůl roku poté,co byly stanice uvedeny v  provoz,jak jinak,než obřímprůvodem,jež se ale samotným stanicím vyhýbal na celé míle.
Profesorovi jeho nevědomost v  této oblasti ani nijak nevadilo,obrnilse lhostejností a učil dále věci jimž nerozuměl a nemohl rozumět a hlavně jimnevěřil lidem,kteří je nikdy nemohli pochopit.Byl spokojen,jen v  noci jejbudil ze spaná zvuk,spíše ozvěna zvuku,jež nikdy nedokázal po probuzeníidentifikovat,ale při němž se z  vrozeného reflexu otášel s  urážkou nartech k  bytu dávno mrtvého souseda-běžkaře.

Ale jednou,v  prosinci se pokusil o  přechod jeho bratr.Nikdonevěděl kde, ani proč,ale stačil holý fakt.Profesor začal být na školenepohodlný a dočkal se mnoha nezdůvodnitelných (a nezdůvodněných) ústrků zestrany vedení, hlavně v  oblasti platu.Z  malého sídla jeho bratrancenepřícházeli zprávy o  nic lepší.Všechno se tam přeměřovalo,po­čítalo avážilo,aby se našlo něco, díky němuž by mohl být překlasifikován na„kapitalistu­“.A  tak,jedno­ho únorového rána seProfesor rozhodl k  přechodu.
Vybral si sever města,kde byla malá řeka,kterou sem uměle převedli předdvacíti léty,roku 1970,podle kalendáře křesťanů (té malé,skomírající církvez  východu) 2108.Zde byly mnohé průchody,hlavně přes hustý les,či zborcenýmikanalizacemi,jež vedli k  bývalým Bratislavským provinciím,Bezinok-Senec aŠamorín-Dun.streda.Jednou by se člověk dostal do národního socialismu,druhou domilitantní teokracie.
Zvolil les.

Šlo se pomalu,byla tma,zima až do morku kostí a vlhko.Profesor,je­hožopět navštívil a vřele obejmul jeho starý známý,revnatis­mus,se snažil všísilou nemyslet na návrat,jež se zdál čím dál tím neodolatelnější.
Něco uslyšel.Zastavil se a poslouchal.Nic.Šel dál.Ale po chvíli znovu.
Když se to stalo popáté,rozhodl se,že nikam dál už prozatím nepůjde,sedlsi na pařez a čekal.A  skutečně po chvíli slyšel táhlé zavytí.Neokázal jejpřiřadit k  žádnému plenemi psí rasy,když tu si uvědomil že nejdeo  jeden,ale o  mnoho hlasů v  naprosté harmonii.Nedokázal určit anipřibližný počet,věděl jen,že bude notně vysoký.
Ale pak se do rytmického vytí počalo mísit ještě cosi dalšího,něcohlubokého,pře­rývaného a nepřívětivého,jež bylo nablízku.Ohlédl se-aspatřil,že sedí na obřím psu,jež do té doby spal a jež byl,ve tmě a díky svémuodpudivě zdeformovanému tvaru a mohutnosti těla v  prvé chvílinerozeznatelný od náhrobku bývalého stromu.Profesor rychle vyskočil a utíkalbezmyšlenkovitě vpřed,aniž si všiml,že jej pes vůbec nepronásleduje.
Vběhl na mýtinu a….…...
Na kruhově tvarované mýtině bylo snad tři sta psů nejrůznějších bojovýchras,z  nichž mnohé lidské oko jistě dosud nepoznalo.Všichni vyčelivv  nadsvětové jednotě jakousi nepopsatelně degenerovanou symfonii,jež seničím neprovinila svou melodií,taktem či jakoukoliv falší,ale jež byla dohromadytak nesnesitelná,že profesor padl na zem před tím výjevem.
Tím a scéně,jež se odehrávala opodál,kdy padesát psů naráz,během jedinévteřiny,jež zažil profesor již napůl v  pádu,roztrhala perfektně zdravéhomuže a tomu opodál přihlížel muž v  uniformě vojáka,jež měl kolem krkuobojek a jen stěží se držel vzpříměně.
….…­.….….….….….….…­.…...
Štěkot,jež přesáhl veškerou intenzitu zaplnil jeho sluch takovým způsobem,
že se vymrštil z  postele a vzal do ruky hůl,jíž chtěl uděřit dospolečného topení.V  půli rozmachu se ale Profesor Kaloch zastavil a počalnerušeně, takřka nábožně očekávat co a jestlu budedál.A  bylo.Ště­kání,falešné a netaktní,jež náleželo dvoum psůmnáruživého portovce z  Pětky.
Profeso odhodil hůl,klesl do křesla a nechával se ukolébat příjemnoune-melodií psích hlasů,spojenou v  jednotu s  nekonečně neplodnýmipolemikami nikdy se nedohodnuvších politiků ze zapnuté televize, chráněn předspánkem hned dvojitou stráží.

• Ulyses Raverne-rodák z  Bansko-Bystrické konfederace,narozen 5. února 1950  jako syn Yorkského spisovatele Joana Armanda Ravernea a slovenky Marie Monny.Svou první knihu vydal v  šestnácti letech.Za diktatury (1972–1981) byl vysokým představitelem opozice,druhým Velitelem Tajného,
  

Demokratického Bratrstva a vydavatel 16-ti samizdatů.Roku1979  uvězněn,od­souzen bez možnosti obhajoby,bez předložení důkazů asvědectví,pouze v  odkazu na „všeobecně známé znalosti“,zapresunkce viny,k  trestu smrti oběšením.Ve vězení se seznámils  uvězneným spisovatelem Ernstem De Hughem (cizím státním příšlušníkem) ,jemuž předal potají dva své nejnovější maukripty,v  naději že by je mohlněkdy vynést.Skutečně byl De Hugh brzy,na nátlak jeho domovské země, propuštěn avyhoštěn zpět do Amsterdamského Velkovévodství­,kde,na vlastní nákladyvydal oba manuskripty.Oba získali nejprestižnější ceny a mezináodní veřejnostihned počala tlačit na Bansko-Bystrickou vládu,aby Ravernea propustila.Nakonecbyl unesen miniletadlem přímo z  vězení a dožilv  Amsterdamu.Dí­la,jež napsal ke konci života nebyla dosud vydána ao  jejich obsahu se mlčí.