Nokturno.net / tvorba / dílko

The Old Box

Celý svůj život,až do věku dvanácti let jsem strávilv  starém,zaprášeném a vlhkém domě na Carson Street,č.12  v  Rikorthu,malé vesnice na sever od Palmery Ridge.Byl to důmnejstaršího data zbudování a jeho zdi byli již dávno domovem nesčetných druhůplísní a hub,takže v  nich normální život byl téměř nemožný.To došloi  majiteli domu,který nás jednou v  noci vyhnal z  našichbytů.Tehdy zrovna pršelo,pamatuji se,jak jsme tam stáli s  tím vším,co jsmena světě měli a byli čím dál více mokří,zatímco majitel zabedňoval okna adveře.Z  davu jsem se dozvěděl,že do dvou dnl proběhne demolice.Nesmutněljsem pro ten dům, nikdy jsem jej neměl rád.Byl jsem smuten,protože jsem věděl,ženikdy nenahlédnu do nitra dřevěné krabice,kterou jsme měli na chodběv  třetím patře.Kdysi patřila nějákému muži,který se sem přistěhoval (jakoprvní od kolonizace) ze Sepersfieldu a kterého jednoho rána našli v  doměmrtvého. Nebyl ale jen mrtvý,nýbrž jeho kůže byla téměř celá stažená a spálená avše naznačovalo tomu,že se to stalo ještě zaživa.V  pozdějším věku jsem seod jednoho z  mužů,kteří tehdy vyrazily dveře,dozvěděl,že ještě dlouhouchvíli poté,co přišli k  oné „mrtvole“ se pokojem neslo téměřneslyšitelné chroptění,které nepocházelo od žádného z  příchozích.
Doktor,přivolaný od oběda,prohlásil,že značky na kůži jsou popáleninytřetího stupně,nápadně se podobající čemusi omotanému kolem těla.
Preventivně ale určil jako příčinu smrti zástavu srdce a odebral sek  svým zkumavkám s  formaldehydem.
Mezi věcmi toho podivína nic nechybělo,protože tam vlastně skoro nic aninebylo,ač to vše bylo v  stavu absolutního chaosu.Jen v  tajné schránce,
objevené čirou náhdou a zamaskované tak důkladně,že ať ji hledal kdokoliv,nebylo divu,že ji nenalezl,se objevila tato krabice.Po městě sice kdysi kolovalyřeči,že se v  ní nacházel ještě nějáký klíč,ale ten,jestli vůbec někdybyl,byl ukraden několik dní po svém údajném objevení.
Nicméně ať tak či onak,byla zde krabice.Původně ji chtěli otevřít azjistit co vní bylo,ale v  ten moment přiběhl do místnosti starý Cerw,řvouceže „Munchajo Iyoi“ to zakázal.Městská honorace,jež s  v onombytě shromáždila,jej sice nechala vyvést,přesto ale si nikdo krabici otevřítnetroufl,znajíc hněv Colomy.Někdo pak navrhl,aby se vyhodila,aleStarosta,Albertus Tarquinus,to zamítl,poukazujíc na „ty co jsou jenv  noci“ ,jež by „to mohli zneužít“.Nakonec se prostěpostavila na starý stůl na chodbě v  našem,třetím patře.Přesto,že krabiceneměla zámek a tedy ji mohl kdokoliv kdykoliv otevřít,nikdo tak neučinil a tocelé ty roky,kdy tam stála, nepovšimnutá a nedotknutá.
Jednou,pozdě v  noci jsem zaslechl z  chodby jakési skřípáníprken.Vyhlédl jsem očném otvorem a viděl jsem našeho souseda McAlmonda, místníhopodivína,jež po nocích tancoval na hřbitovech a účastnil se amatérských„Sabatů“,jak se pomalu plíží po chodbě ,sahá na krabici a pomaluji otvírá.V  ten moment ale kdesi v  našem bytě cosi spadlo,já se ohlédla když jsem zjistil,že je to absolutně nepodstatné a podíval se opět nachodbu,McAlmond už tam nebyl.Když jsem jej v  dalších dnech nezahlédl nažádném z  jeho obvyklých míst zeptal jsem se matky,jestli hov  posledních dnech neviděla.Soucitně se na mě podívala a řekla,že ne,ale žese jistě brzy objeví a abych se nebál.Ten večer jsem přeslechl,jak říká otci:
„….…..v  těhle věcech se musí opatrně,znala jsemjednoho,jež míval imaginární přátele a když se mu to snažili vymluvitzačal….….…...“.
McAlmondův byt,když jsem jej přišel prozkoumat,byl úplně prázdný, zanesenýpavučinami a vším možným smetím,jež by se nahromadilo za desetiletí absolutníopuštěnosti,ale tady….…...vždyť McAlmond v  domě žil dvacetlet!Jen co mě to napadlo,počal jsem o  vlastním tvrzení pochybovat a okolníhmotné důkazy by mě málem přesvědčily,že žádný McAlmond tady nikdy nebydlel,jenvzpomínka na krabici mi umožnila vybavit si jej,jak se plíží po chodbě,ikdyžjeho postava neměla jasné obrysy a tvář vyhlížela,
jako popsaný papír,osmahlý ohněm.Od toho okamžiku mě naplnilo nebývalénutkání,nebývalá touha uzřít to,co do krabice vložil onen nepředstavitelný adaleký majitel.

A  léta šla dál,a moji dnové byli čím dál početnější-až nastaladoba,kdy jsem byl stár dvanáct roků.V  ten den mi matka rovněž oznámila,žese stěhujeme a že dům strhnou.Vzpomínal jsem a rozhodl jsem se,že se ještě tenvečer podívám do krabice.Když jsem se ale zrovna chystal,chytila mě matka zaruku a donutila mě s  otcem zajít na návštěvu k  příbuzným,kde jsmezůstali přes noc.Další ráno jsme se,přes mé hlasité protesty a dožadování,domůnevydali a otec přes den nanosil z  bytu většinu našich věcí.Párkrát jsem sev  noci pokusil utéct,ale otec mě vždy chytil a zmlátil.Tak se to dělo čtyřiměsíce,než dorazili dělníci.Rozmístili výbušninu ve všech patrech a počkali s„tím“,než se před domem rozmístila dostatečně početná skupina,mezinimi i  naše rodina.Já tam jen tak stál ,s  hlavou svěšenou a věděljsem,že za chvíli bude konec a já už nikdy,nikdy neuvidím obsah krabice.Jeninstinktivní zvědavost mě donutila,abych pozvedl hlavu právě v  tuchvíli,kdy se pevné zdivo nadobro změnilo v  prach a veškeré mé nadějes  ním.

Odstěhovali jsme se z  Rikorthu do Aikorthu a tam jsem žil až do smrtisvých rodičů a bankrotu vydavatelství­,v  němž jsem bylzaměstnaný.Brzy,ale přesto postupně,mi vzali všechen majetek,kromě řetězus  rodiným znakem, (jež jsem neměl kuráž ani srdce zastavit) a já se,jakožebrák potuloval po okolí Palmery,kolem Nuikorthu,Babul­korthu aSeekorthu,bez cíle a bez poslání,až jsem jednoho dne stál uprostředstaré,známé,větrem zpitvořené stromové aleje,s  přesně osmdesáti osmistromy,čtyřiač­tyřiceti na každé straně,z  nichž každý byl na pohledodpudivější a zavrženíhodněj­ší,než ten předešlý.Alej,jež dostala jméno pozakladateli Guan-Salemu (Rikorth,Aikor­th,Nuikorth,Ba­bulkorth aSeekorth) ,Reverendu Joambanyal-Kambasovi (bílém muži,jež připlul nikým nepoznánze Zimbabwe (v  jehož nejstarším městě prý,jako poslední žil,až do doby,nežopustil afriku) a jež se prohlásil za reverenda Anglikánské círve,což mohlpotvrdit mnoha hodnověrnými dokumenty a jež uzavřel nepředstavitelné přátelstvís  Colomou,jež na jeho počest nechal pojmenovat vskutku mnoho ulic)-a jávěděl,že jsem doma.Chvíli jsem váhal,než jsem rozhodl,že pro mě to místo jestejné,jako všechna ostatní na a vně země a vešel jsem.Procházel jsem staletýmiulicemi,jež jsem pamatoval spravované dávno mrtvými obchodníky a kde jsempátravě hledal pohledy lidí,jež tudy chodívali v  době mého mládí,ale ježviděli přinejvyšším černý obdélník nad nimi,tlačený tlakem vší země .
Snažil jsem se udržet pozornost ,ale postupně se úplně otupila a já dálebrouzdal ulicemi,úplně imunní vůči všem dějům a okolnostem,ačkoli mě několikrátmálem přejelo auto a myslím,že mě dokonce i  někdo zmlátil,ale nejsem si tímúplně jistý,tak dalece jsem měl mlhu před očima.
V  jednu chvíli se můj pohled svezl na zem a já s  údivemzjistil,že je o  moc větší tma,než předtím.Pohlédl jsem na slunce,alenenašel jsem je.A  když už jsem chtěl urgovat tu nespravedlnos­t,strnuljsem,neboť jsem si uvědomil,co mi brání v  pohledu.Dům,oz­načenírezavou tabulí :" Carson Street,č.12.".
Chvíli jsem tam jen tak stál a nechápal.Musel jsem vypadat opravdu divně,protože se kolem mě shromáždilo skupina mladistvých a to tak početná, že kdyžjsem je začal trochu vnímat,ihned mi v  mysli vytanula jistá asociace.
-Dav,který se shromáždil toho dne,kdy odstřelili dům.A  já meziním.A  najednou jsem před domem zase stál.Opět tu byl dav a jáv  něm,ale bylo to nějak jiné-vždyť ten první dav už se dávno rozešel a důmbyl pryč-a přece jsem se ohlédl a při pohledu na všechna ta křivá okna apřipláclou střechu a napadla mě šílená myšlenka-že jsem dům vlastně nikdyspadnout neviděl. Viděl jsem jen prach,jak se pomalu snáší a ten mohlbýt,koneckonců,
odkudkoliv.Ještě chvíli jsem tam tak postával,ale delírium v  mémmozku se už rozlézalo a tak jsem ty delikventy odstrčil a v  plné rychlostijsem běžel k  vchodovým dveřím.
Uvítalo mě staré známé zaskřípání a já věděl,že jsem doma.Chvíli jsemnasával až k  dveřím proniknuvší sklepní vzduch,až se mi zatočila hlava a jámusel přemýšlet,jak ta zatuchlina pomalu,ale jistě stoupá po schodech do všechpater (jakkoliv podivné se to zdá,bylo to zde vždy tak),prvního,
druhého….….….­..třetího.Tře­tí patro muselobýt tam nahoře,nad druhým a pod čtvrtým.Ani jsem to nedomyslel a už jsem běželpo schodech, stále stejnou rychlostí,neunavně a nepřetržitě,proč jsem však takspěchal jsem pochopil až na prahu druhého patra.Krabice.
Byl jsem tam-na naší společné chodbě a pomalu,ale jistě jsem počalrozeznávat kontury dřevěného vzoru na stěně přesně natočené směrem kedveřím.Chtěl jsem jít dál,ale….…...nemohl jsem,protože jsem tomupořádně nevěřil.Ale zatočené tvary dřeva se brzy počali propalovat do mé mysli ajá postupně ztrácel byť jen náznak jakýchkoliv pochybností.Udělal jsem krok.A  pak další.Zvedl jsem ruku a dotkl se dřeva,jež bylo tak chladné.Napnuljsem veškerou vůli směrem k  dlaňovým svalům a pomalu,nejistě jsem otevřelvíko….….….….….…...

Dne 3. září našla skupina mladistvých v  Rikorthu uvnitř sutin,jež zdezůstali po strženém domu na bývalé Carson street,jež se měl znovu vybudovat(z  čehož ale sešlo poté,co všichni členové realitní kanceláře zmizeli ajejich rituálně znetvořená těla byla nalezena na dně zátoky) kabát po nějákémstarém bezdomovci a řetěz s  jménem jisté známější rodiny,jež vymřelastarými,bezdětnými manželi,jež se z  Rikorthu odstěhovali před demolicí ajež dávno zemřeli,bez zřejmých dědiců.Řetěz byl zabaven jako kradený a nakonecbyl podivnými cestami předán faráři Colomovi z  Palmery Ridge,jež o  nějprojevil nevídaný zájem,ačkoli původ tohoto zájmu si s  nelidským úsměvemponechal pro sebe.