Nokturno.net / tvorba / dílko

The Priest with Golden Teeth

Vždy jsem byl pevně věřící.Chodil jsem na všechna kázání našeho kněze anaslouchal jsem s  napětím jeho vyprávením o  malých vítězstvýchlidských svatých a neoddalitelném triumfu božím.
Když nastala doba a já jsem opustil naši malou vesnici,hledajíc práci veměstě,měl jsem na výběr dvě možnosti:buď jít menší vzdálenost do poměrněpřívětivého Luidolu,kde bych o  práci ale ani nezavadil,nebo bych šelněkolik dnů k  šedivému,ne­náviděnému a nenávidícímu Rmmr,kde ale bylapráce.
Šel jsem už druhý den,nohy mě braly a to,že jsem nejedl mi na sílenepřidalo
,ale šel jsem dál,majíc na mysli obraz Krista.Navečer kolem mě projel muž,a naprosto ignoroval žádost o  svezení.Další se chovali stejně,až pátý čišestý se přece jen o  něco přiblížil Nebeskému Království,když mi řekl,žeo  pár kilometrů na sever se nalézala jakási křesťanská poutní kolonie.
Procházel jsem dlouhými řadami stromů,jež pojednou tak zhoustli,že jsemnebyl schopen vidět vůbec nic,natož své okolí.Tu mě někdo chytil za ruku.
Počal jsem se nahlas modlit před svody Sathanasovými,ale příchozí měutišil rezolutním „Tiše“.Pak mě chytil ještě pevněji a i  přesmůj,víceméně symbolický odpor,mě vytáhl ven.
Na vymýcené pláni byly stovky stanů,plných lidí všech národností a pohlavía nade vším plál rudý kříž.Pak teprve mě napadlo se otočit.Muž, který mnezachránil před nekonečným blouděním neproniknutelnou tmou, byl muž se zlatýmchrupem,na jehož bedrech se houpal masivní,platinový kříž a na jehož manžetáchbyly diamanty.
„Přišel jste na kázání,nebo pouť?“ zeptal se mě po chvíli.
„Pouť?“ děl jsem já.
„Ah ták….…...nuže­,dovolte,abych vás na ni povzalpane.“ řekl on a zmizel v  davu.
Já jsem tam stál,hladový a zmatený,než mě nějácí soucitní spoluvěrníodvedli a nabídli mi ze společných zásob.
Bylo zvláštní,že tady většina lidí věděla o  kázání,ale nic netušilao  nějáké „Pouti“.Zeptal jsem se několika lidí a oni upřímněpopřeli,že by o  něčem takovém slyšeli,jen jeden se nejdřív zamyslel,ateprve pak viditelně zalhal.
Když do stanu přišel muž a oznámil,že kázání začíná,uvědomil jsem si,žeani nevím kdo má vlastně kázat.Znal jsem osobně,nebo alespoň z  vyprávěnívětšinu místních kazatelů,takže jsem mohl už podle jména odhadnout úroveňkázání.Jaké ale bylo moje překvapení,když jsem zjistil,že kazatelem je onen mužs  chrupem ze zlata.Jeho bych rozhodně neočekával jako poutníka na cestě keKristovi.Ale na to jsem rázem zapomenul,jen co ten muž otevřel ústa.Takpřesvědčive skládal rány Ježíšovi a tak vášnivě vzýval Boží milosrdenství prohříšné,jež sešli z  cesty a opovážili se věřit v  jiného Boha,(neboBohy!) než byl On,ten jediný,že jsem nevědomky zcela zavrhl našeho kněze,jakobřídila.
Kázání trvalo snad hodinu,snad dvě,ale nikdo si toho nevšiml a nikomu tonevadilo.Když tento muž domluvil,potlesk na jeho počest trval dobrou půlhodinu apramenil z  upřímnosti srdcí dětí Křížáků,jež s  mečem v  rucevymycovali odporné pseudovíry a osvobozovali svatou zem z  rukouzatracených.Na jeho místo nastoupil jiný muž,pupkatý mnich,ale jeho kvality bylytak nízké,že jsem zklamaně odešel,neschopen naslouchat prznění Božích nauktakovým amatérem.Po cestě si mě přivolal kněz se zlatými zuby.Řekl,že si všimlmé horoucnosti,už v  lese a znovu mě vyzýval,abych se přidalk  Pouti.Nenapadl mě jediný důvod,proč říct ne.
Kazatel shromáždil u  malého vozu,s  polomrtvýmikoňmi,u  nichž si dodnes nejsem jist jestli byly dva či čtyři,bílý čičerní,skupinu asi osmi lidí,včetně mé osoby.O  ostatních členech skupinybych nedokázal nic říci z  toho prostého důvodu,že si na ně nepamatuji.Anijeden z  nich neutkvěl v  mé paměti na tak dlouho,abych jej mohljakýmkoliv způsobem popsat.Jednu věc si ale přece pamatuji:úsměv,zkři­venýdo takových nelidských proporcí, že předpokládat jeho původ zde na Zemi by bylovíce než absolutně šílené.
Nevím,komu z  nich patřil,spojuje se mi s  ním jedno jméno,kteréale postupem času bledne takže ho již nedokáži vyjádřit-a přitom jsem se mnohépříští noci po mnohé měsíce budil ze snů s  tímto hrozným jménem na snemuzamčených rtech.
Na voze nás jelo osm.Kazatel šel na cestě a díval se dopředu,do stálehoustnoucí tmy porostu,jež již přestával svou nesmyslnou propletenostíi  tvarem brzy dávat smysl,takže jsem začal pochybovat o  opravdovosticelé situace.A  pak jsme vjeli to tmy.Byla naprostá a totální as  každým krokem, jež chapé spřežení učinilo a jež bylo jediným,cov  absolutní,vše­objímající nicotě mohlo být,jsem ztrácel vědomí samasebe i  toho,jestli a proč se zde nacházím.
To,co jsem v  této nicotě prve zažil sám nebylo nic v  porovnánís  tím,že jsem měl společnost.Sedm podivných,ničím se nevyznačujícíchosob,jež za celou dobu nepromluvili ani slovo a jež,to jsem si až moc pozděuvědomil, se ani jednou nenadechli.
Konečně nastalo vysvobození,jež ale mělo na sebe vzíti podobu zcelapodivnou.Když jsme s  povozen zčistajasna vyjeli na světlo,uvědomil jsem sinejprve,že se na obloze nenacházelo slunce,ale měsíc,větší,než jsem ho kdy smělspatřit,svítící odporným,bledým světlem,jež sice osvětlovalo to kolem, jež alenic nezbavilo nádechu zkázy,jak se to stává s  východem slunce.
Toto by nebylo zdaleka tak strašné,kdybych si ovšem nepovšiml ničehokolem.Aled povšiml.Obří,černé a sesušené stromy,jež byly stojícími můmiemizašlých časů,jež se skvěly k  hnusnému nebi odporně deformovanýmikorunami,jež připomínali mrtvoly masového hrobu,svíjející se pojednouv  křečích,dlouhá tráva,jež byla šedá a bezbarvá a jež se hýbalas  větrem,jež zde nikdy ani mírně nezavál a tam,tyčíc se na vrcholusamotného obzoru pahorek,na němž se nenacházelo zhola nic.
Kazatel,jež povoz dávno opustil,tam stál a čekal.Zbývající členové skupinyjiž počali sestupovat,zatímco já jsem seděl v  křeči zoufalých,neschopensebemenšího pohybu.Nakonec jsem byl téměř vyhozen kočím,jehož ruce bylystudenější,než pozůstatky polárního kapitána,jež ztratil směr a navždy zůstaltam,kde byl,jako nikdy neodcházející host.
Postupně jsem se doplahočil blíž k  pahorku,ale něco mi nechtělodovolti,
abych k  němu došel a tak jsem padl na kolena a chytil se prvníhostromu,z  něhož mi seschlá většina zůstala v  rukou.Kazatel zavolal namuže ze skupiny jménem-tím,jež mne mučilo po tolik nocí-aby mě přivedl.Onen mužmě vzal a odvlekl před kazatele.Sám nevím,co na něm mě tak strašně děsilo,alebylo toho mnoho,z  toho je však vše,až na úsměv,jež nemusel být jeho ajméno,
příliš odpudivé pro stránky jakékoliv knihy,zapomenuto.
Seděl jsem tam,nevědíc,co očekávat,zatímco zlaté zuby kněze zářili dověčné noci.Povytáhl jsem křížek,jež jsem nosil kolem krku a počal se modlit,aleoni se počali hlasitě smát.Kazatel mi pak kříž strhl a hodil ho do propasti,ježse skvěla pod pahorkem,podle jeho vlastních slov jako „dar Králifalešných pravd“.Pak pokynul všem,by zmlkli.Utrhl dlouho větevz  blízkého stromu,zapálil ji a počal s  ní rýt do země,kde zanechávalačervené rýhy uprostřed šedavého popela.Nevím čí je to zásluha,že jsem bylušetřen pohledu,jež by jistě skončil ve zdech sanatoria.Pár chvil předtím,nežkazatel dokončil své zapovězené konání,mě něco přimelo se ohlédnout nasever.A  tam jsem to uzřel.Na šedém obzoru,nad mlhavou řekou zapadala dvěprastará slunce.Než jsem stačil si to,co jsem viděl,alespoň uvědomit, veškerýzvuk na celém světě zmizel.A  bylo slyšet jen všeobsahující ticho av  něm postavu,jak se blíží bez spěchu a bez nutnosti.Já hleděl na zem,kdese v  tu chvíli zaleskli zlaté kapesní hodinky-snad je tu zanechala nějákáminulá oběť.A  v jejich odlesku jsem spatřil Krále,v  jeho rozedranémplášti.
Avšak předtím,než mě mohli donutit,abych uzřel jsem se se zavřenýma očimarozběhl směrem k  lesu,v  němž jsem hledal rychlí konec.

Nevím proč,ale nějákou dobu poté jsme se probudil na mýtině,kde mělo býtpředtím kázání.Starý muž,majitel té části lesa,který mě našel,o  ničemtakovém neslyšel a i  stav okolí napovídal tomu,že se zde nic takového aninemohlo dít.
Muž mi nabídl,že mě sveze do města.Nejprve jsem se ho zeptal na jehovyznání a poté,co jsem zjistil,že byl ateista jsem rád přijal.Muž mě celkemautomaticky dopravil do Luidolu a když jsem mu to oznámil,řekl,že načlověka,který by chtěl do Rmmr rozhodně nevypadám.S  tím jsme se rozloučilia já ho už nikdy neviděl-možná že uhořel při velkem lesním požáru ,který se tohoroku šířil celou Žlutou Francií.Doufám,že ne,ale pociťuji v  těch slovechjen hloupého idealistu kříže,jímž jsem již dávno přestal být.
Přes větší obtíže se mi nakonec podařilo najít si v  Luidolu práci.Teďžiji sám,spokojeně a bez větších starostí a do kostela bych nešel,ani zanic-možná že už nevěřím planosti hromadného vydírání jednoho z  mnohaLidských Bohů.Anebo prostě nechci pohlédnout na onu tvář na kříži,jež tolikpřipomíná tu,jež jsem před tolika lety,byť jen zprostředkova­ně,zahlédl najednom pahorku pod mrtvou září dvou sluncí za obzorem.

• Poznámka:Doufám,že moji čtenáři toto dílo ocení již z  toho důvodu,že jsem zapřísáhlý ateista (přesto,že se pasivně zajímám o  různá náboženství)
  

a některé části tohoto vyprávění mi šli výrazně proti srsti.