Nokturno.net / tvorba / dílko

ACT II

Byl vlhký veřer,uprostřed měsíce Zaab,když Velký Stařec lidu z Douga-Dag vyšel ze svého osmihraného obydlí a přehlédl krajinu,lemovanou nezdravě bledým měsícem,jehož popelavé světlo netlumil na nebi jediný mrak.Rozhlédl se po malých domech a chystal se navrátit své tělo spánku a svou mysl Putování po Stezkách Prastarých,když tu zaslechl z dálky křik.Brzy rozeznal,že se k němu blíží trojice mužů,a již dle jejich vzevření i podle velkých tetování přes celou hruď,rozeznal,že jsou to mužové lidu Cerwského.Nikdo v zemi Dvanácti Stříbrných Měsíců neměl rád lid Cerwský,neb prý po nocích vzýval Můří lidi, jež procházeli po planinách Snění a jimž otvírali cestu skrze stíny neživých věcí. Rovněž se povídalo,že jejich předkové sloužily Císaři Y’ackeiovi,ovšem každý, kdo znal náturu toho národa věděl,že ten by se nikdy nesnížil k tomu,aby někomu sloužil.

Velký Stařec tedy čekal a naslouchal Větru,zda mu ten něco nepoví.Když mužové přišli,učinili zvláštní gesto pravou rukou,jímž se zdravily zřejmě i mezi sebou.Stařec pronesl lámaným jazykem Crw pozdrav,na nejž oni neodpověděli. Kdyžse jich tedy s mírnou nepřesností jazyka zeptal,proč za ním přišli,do země Třetího Purpurového Medvěda,prohlásil jeden z nich stroze,že potřebují pomoc vzácného muže.Velký Stařec tedy sebral hůl a několik koulí neumětelsky vypáleného skla a vyšli po proudu řeky Tjwha až k Hoře Nářků,kde Král Agata prohrál válku a kde Císař Y’mandai sťal jeho lid.Tam Velký Stařec nalezl mrtvolu starého Cerwského muže,jehož předsmrtná hrůza byla vtištěna do výrazu jeho tváře.Velký Stařec rozsypal několik zrnek koření,ale nedostal odpověď.Zkoušel to ještě několikrát,když ale shledal,že Starý Muž z Hory s ním nechce mluvitvVzal tněkolik kamenů a vhodil je naproti sobě v Onom postavení a po ustanovené chvíli pronesl čtyřikrát Ona Slova ,zatímco si malým pazourem vyřeal nad srdce Zapovězené Znamení.Chvíli byla země tichá-poté se však zatřášla s nebývalou prudkostí-a jen o několik chvil později neviděný plamen sežehl tělo mrtvého starce.Poté,co Neviděn,sdávil oheň vše,co zbylo,zaslechl Velký Stařec jako jediný vzdálené kvílení,jež hovořilo s jeho Bytím v jazyku Starším než samo chápání ,jež nevyjadřoval nic z tohoto světa a je byl sám tal starý,že veškerý čas se zastavil,jen když byla jeho slova vyřknuta.A v těchto chvílích nevídané bolesti,neb duch není již zvyklý vída obrazy ve formě slov a slova ve formě Bytí-poznal Velký Stařec pravdu,jež mu našeptal jeden z Venku. Když pak vítr ustanul,sebral Velký Stařec svou hůl a vyda se,dle nepoznaných, přesto však dávno známých pokynů (neb jak se říká-svět vznikl již mnohokráte předtíma Staré Národy znaly jeho veškerá tajemství a ukryli je v Slovech,jež pak v sobě nosil každý kdo Byl,ikdyž otupěla životem ve Světě,jehož hranice jsou nám neznámé,jehož směry zapovězené) po proudu Kamanhy,malého odtoku Tjwhy,jež se až mnohem dále vléval do vod Cocoamachy,v níž žil Bůh.A ti tři mužové šli se starcem,ač neznali Slova,jež byla vyřknuta a Cesty,jimiž kráčí ti, Jež je Pronášejí,avšak věděli,že mnozí ještě musí zemřít,proto klidnily své tužby. A skutečně nalezli po cestě mrtvoli muže Cerwského,ženy Dawgské, a starého muže Ulského,než konečně dorazili k malému,kamenému přístřešku. Byl neuvěřitelně vysoký,byl však tak stár,že nemožno bylo poznat,ve kterém Věku byl vytesán.Velký Stařec poté pocítil,že zde nikdy předtím nestál a že je na něm Pach,jež mají Oni,když přicházejí a když vezmou ty,jež Určily.A poznal že Vzali ten kámen a skrze možná neskonalé dálky jej přenesli sem,v místo, kde žili lidé,jež neznali.Tedy se odhodlal Velký Stařec a vstoupil dovnitř skrze výklenek, jež se tyčil vysoko nad zemí.Nalezl však jen naprosté nic,holou tmu a v ní pocit Tužby,Odhodlání,jež nikdy nevyústilo v čin.A poté zaslechl výkřiky těch tří mužů.Když vyhlédl,spatřil,jak se nad jejich těly naklání neforemná, odporně černá věc,jež nepřipomínala nic z tvorů,jež žijí nad zemí.Velký Stařec však pohlédl a poznal a tedy promluvil,klidně,neb neprávem necítil žádnou bolest nad ztrátou těch mužů.Věc se však viděsila takového klidu a „rozběhla“ se směrem k Hoře Naděje.Velký Stařec nemínil věc pronásledovat pěšky,neb věděl,že v svém stavu nedojde daleko,přestože strach znásobil její síly a tak, věren síle svých předků a dávným slibům,jež složil,spáchal oběť a poté otevřel Dveře,jimiž vstoupil,skrze dobu,kdy jarní květ nikdy neuvadne,na místo,kam po chvíli dospěla věc.A jelikož nebylo jiného způsobu,neb člověk poznal,že věc jest tělem,jež žije myšlenkami,jež v něm zůstali poté,co duše odešla,promluvil Jazykem a v jeho hlase,jež byl necvičený,když pronášel některá Nižší Slova,se zrcadlila touha po poznání a strach před omylem.Nebylo však třeba,aby ten,na něhož Velký Stařec promluvil,odpověděl v skutku,neb Otázka,vyřčená Slovem musí být vždy zodpovězena.A zjistil,co ten tvor,jež kdysi,dříve než ho uvěznila nenávist a nenaplněná touha,chtěl a co nenalezl.A poté v řeči Slov prohlásil,co se mezi členy Rodů tradovalo,neboť se to vskutku stalo:o tom,jak armády Y’ackeie zničily Atlantis,Mu a Tři Indie v dobách,kdy první dva spolu bojovali a třetí vysílal své pěšáky,aby pomohli císaři Podivných Lidí.A vyprávě rovněž,jak Y’ackeiovi vojáci pobili všechny kmeny a vyvrátili všechna města, od Abdeeli po Moan a poté zabili Krále,v tom místě,kde celou dobu byl.A tehdy, když zaslechlo pravdu,přestalo toužit po dávno nejsoucím a Myšlenka sama sebe obrátila v prach.Tehdy sebral Velký Stařec několik náručí dřeva a spolu s několika Znameními spálil to,co kdysi bylo mužem z kmene Inosai.