Nokturno.net / tvorba / dílko

The Guard

Po celé generace stála blízko naší vsi mohyla.A po celé generace před jejími dveřmi (neby byla jediná,která je kdy měla) stál kamenný muž.Ten strážil dveře a nesměl nikdy nikoho vpustit dovnitř.A děti naší vsi jej vždy chodily provokovat a otravovat,neboť jej chtěli odlákat (to si troufali,přesto,že onen kamenný muž měřil více jak dva a půl metru),neboť bylo tajným klukovským snem všech lidí ve vsi,nahlédnout za dveře mohyly.Ale jak staletí ubíhala, kamenný muž se ani nepohnul a každá generace postupně víc a víc ztrácela naději.Když pak přišlo z Úřadů rozhodnutí,že se obyvatelstvo ze vsi musí vyklidit,neboť ta se zbourá, aby se zde mohla postavit silnice,nikdo už nemyslel na sny.Já,jemuž tehdy bylo 50,jsem však, narozdíll od jiných,nikdy neztratil svůj sen a vytrvával jsem v pokoji ve vsi,ač byli bagry každým dnem blíž a blíž.Pak,když již nestál jiný dům než ten můj,na samém okraji, vydal jsem se v noci do ateliéru,jež jsem si kdysi vystavěl jako nadějný umělec v malé zátočině nadohled mohyly,jež však propadl jak u široké veřejnosti,tak u lidí ve městě a z
nedaleké,zatím nebourané vsi jsem si s sebou vzal několik pytlů hlíny.Do rána jsem se pak lopotil,abych vytvořil přesný tvar.Když to bylo hotovo,rozevřel jsem vysoká okna ateliéru dokořán,zapálil několik svíček a s velkou námahou na nohy postavil sochu kamenné ženy, když jsem ji předtím natočil směrem k mohyle.Poté jsem se potichu vypravil.A skutečně,po několika hodinách jsem uzřel,jak kamenný muž pomalu kráčí k mému ateliéru,každý krok mu při tom trval několik minut.Musel jsem počkat ještě pár hodin,a ač jsem slyšel,že zrovna bourají můj dům,vytrval jsem a potichu jsem se připlazil ke dveřím mohyly,jež však byli uzamčené-klíčem,jež kamenný muž nosil neustále kolem krku.Nepropadal jsem však zoufalství,neboť jsem věděl,že dveře jsou sice robustní,ale jinak zcela obyčejné a proto jsem se s velkou obezřetností pustil do práce na zámku šperhákem,jež jsem si sebou prozíravě přinesl.A konečně jsem uslyšel zvuk,jak zámek povolil.V tom samém momentě se však z mého ateliéru ozvalo strašné řinčení-to jsem poznal,že kamenný muž nechtěně rozbil mou sochu-to doprovodil hrozným,srdceryvným řevem.Nemohl jsem otálet,neboť bagry byly čím dál blíž.Zatlačil jsem do dveří a vstoupil jsem.Uvnitř,v kruhové místnosti s podivnými znaky vyritými do hlíny stál v rohu starý muž v bílém hávu.Otočil se a pohleděl na mě očima,v nichž jako by bylo vidět věčné přesýpání písku-a já pocítil,jak mé údy težknou a poté jsem s hrůzou zjistil,že se stávám novým strážcem,poté co ten starý ve své povinosti zklamal.A jedině tehdy,až někdo donutí opustit stráž mě,jež jsem sám již něco obdobného vykonal,budu se moci konečně rozpadnout na prach,stejně jako ten,jehož jsem před takovou dobou obelstil.