Nokturno.net / tvorba / dílko

The Idol

I

„Je mi LÍTO,pane,ale tělo vašeho strýce vám NEVYDÁME!“.

Mladý angličan hleděl na mrňavého,tělnatého mužíčka v odporně šedivo-žlutém kabátě a se zlatým řetězem kolem krku, absolutně nechápajíc.

„Jakže?“

„Tak jak to říkám,pane.“

„Ale PROČ?“

„Je to rozhodnutí městské rady.Tělo vašeho strýce bude zítra ve dvě hodiny zpopelněno na městské náklady a rozprášeno v lesích.“

„Bylo to strýcovým posledním přáním?“

„To nikdo neví.Nikdy nesepsal závěť.“

„Ale jak pak můžete.........?!“

„Je to rozhodnutí rady města.Můžete se proti němu odvolat při příštím zasedání.“

„A to bude?“

„Před hodinou.“

„A DALŠÍ?!“

„Za týden.“

„Ale-to přece nejde!“

„Můžete vymáhat emotivní škodu.“ Řekl malý muž,nasadil si brýle a klobouk a vyšel ze dveří.

Mladý angličan chvíli stál jako zasažený bleskem,neschopen pohybu.Byl v pochmurné místnosti místního pohřebního ústavu,kde nebylo nic než holé, špatně natřené bílé stěny,dvě židle a stůl s velkým množstvím papírů.

Mladý Angličan se nazýval Joseph Aston a přijel do ameriky pouze z toho prostého důvodu,že mu došel list,jež mu oznamoval smrt strýce,po němž měl přijmout dědictví-starý rodinný dům v městě Ash Acress.

Bohužel ihned jak přijel,začali se k němu místní chovat divně,ba odtažitě a na své otázky dostával jen útržkovité odpovědi.Nikdo se s ním nechtěl dát do řeči.
A pouze po předložení úředního dopisu se mu podařilo donutit zaměstnance pošty, aby mu srozumitelně a jasně vysvětlil,kam a za kým má zajít.

S podivem zjistil,že se má setkat s členem městské rady,jež zároveň zastával úřad Koronera a to v místním pohřebním ústavu,který sloužil rovněž jako márnice a patologie.Zde měl,dle úředního spisu,vydaného ovšem v sousedním okrese,převzít tělo svého strýce Alfreda,dědičného hraběte z Conflentu,jehož praděd se usadil roku 1807 v americe.Mladíkův otec,Dauphin Jeromé,byl synem druhé manželky Alfrédova otce,Hraběte Alfréda Staršího,Constance,která si jej také po rozvodu,jež ukončil krátké manželství,vzala s sebou na panství své rodiny v Susexu v Anglii,a to ve věku pouhých dvou let.V té době měl Hrabě Alfréd již prvorozeného syna Alfréda,jemuž tehdy bylo nějakých jedenáct let.

Mladý Joseph byl v prvních chvílích notně přepvapený,neboť jeho otec mu po celý život tvrdil,že jeho bratr je dávno mrtvý a že v „Novém Světě“ rodina nemá žádný majetek.Jeho babička pak po celý život úzkostlivě odmítala o Josephově dědu mluvit.

Josephův otec zemřel o tři léta dříve,ve věku tři a sedmdesáti let.Dlouho si žil spokojeně,až několik týdnů před smrtí jej zachvátily stavy úzkosti a depresí.V bláznivém delíriu poté začal vydávat hrůzné zvuky a mluvit o „Kameni větším než život“,o „zapomenutém synu“ a o hrůzných „sešlostech“,jejichž popis byl sice dost nesourodý a vágní,ale jež přece jen přinutila Josepha vyhledat útěchu vikáře.Poslední věcí,jež mu umírající otec,zřejmě v záchvěvu silného vědomí, sdělil,bylo,že jeho bratr dosud žije „v tom domě“ a že se mám vystříhat všeho dědictví prokletého rodu.Pak skonal.

Mladík samozřejmě ničemu z toho nevěřil a považoval to za otcovu poslední smrtelnou křeč.A tehdy přišlo psaní.

Přemýšlel o tom celou cestu.A když přijel,zjistil zčásti,proč ho otec od té cesty odrazoval,aniž ještě věděl,že ji má podniknout.

II

Poté,co odešel z Pohřebního Ústavu,kde se s ním už nikdo nechtěl bavit, chtěl se jít ubyovat.Jenže nikdo jej nechtěl k sobě přijmout a chtělo to velké množství peněž,aby nakonec jednoho přistěhovaleckého hoteliéra donutil mu pronajmout pokoj,pod podmínkou,že bude vycházet co nejméně.

Vstal druhého rána v sedm hodin a přikradl se k pohřebnímu ústavu.Brzy před něj přijelo malé černé auto,z něj vystoupil starosta a člen rady,s nímž se Joseph setkal o den předtím.Brzy přijelo druhé auto ,mnohem delší,a z něj byla vytáhnuta rakev.Byla naprosto obyčejná ,jen byla svázaná tlustým provazem, zřejmě aby se nestalo,že by někdo náhodou mohl zahlédnout co je uvnitř.Dva silní muži ji vnesli do ústavu,do kterého pak vstoupil Starosta,a člen městské rady a jehož dveře pak byli pečlivě uzamčeny.Po hodině a půl pak starosta a muž,jehož Joseph již předtím potkal vyšli z ústavu postraním vchodem,nasedli do aut a odjeli.

Joseph se postavil,vyšel ze svého úkrytu a vydal se k svému hotelu,zmožen účastí na „pohřbu“ .

III

Přístího rána přišel Josephovi do hotelu dopis od notáře.Ten ho vyzýval,aby jej navštívil v rodiném domu Astonů na Jacobs Drive 63.Trvalo opět velmi dlouho a stálo to ještě více,než dokázal najmout taxi,jež by ho tam vzalo.¨

Šlo o velmi velký dům postavený ve stylu koloniálních domů na plantážích Lousiany.Nad hlavním vchodem bylo vyryto toto heslo:

„Ten,jež odešel,nikdy se nevrátí

Ten,jež přišel,nikdy to místo neopustí“

Joseph vystoupil z auta a zazvonil.Otevřel mu starý,shrbený muž v dlouhém šedém obleku.Byl to starý rodiný sluha,Geoffrey,jež byl synem předchozího komorníka,a jehož rodina sloužila rodu Astonů od té doby co připluli do ameriky.Zavedl jej dlouhou chodbou plnou absolutních zbytečností do kruhové místnosti s obřím kruhovým stolem z dubu,s tuctem židlí.Ovšem pouze na jediné někdo seděl.Byl to notář.Vysoký,přímo vyzáblý muž se žlutavou kůží s černo žlutými skrvnami.Měl na sobě oblečený šedo zelený oblek,jehož zarážející čistota byla důkazem přemrštělé osobní péče.Muž držel obě ruce ve vzduchu,drže u sebe své abnormálně dlouhé prsty s několika zlatými prsteny.
Pod krkem se skvěla kravata,do níž byla zapíchnuta zlatá jehla.Muž měl oči velice šedé a vzbuzoval téměř dojem nevidomého.Když si Joseph a povšiml, změnil pouze výraz tváře a až teprve ten popošel o několik kroků se s tichou kletbou namáhavě postavil na své tenké,křehké nohy,jež ani nepotřebně široké nohavice nemohli zakrýt a neochotně vztáhl ruku a popadl Josephovu pravici. Kupodivu,jeho stisk byl vcelku silný a jeho dlaně nebyli,jak by si člověk mohl dle jeho vizáže myslet,vůbec ledově studené.

„Aaron MacAardvarck.Známý vašeho strýce.Jsem velice rád,že jste přijel. Byli jsme si s vaším strýcem opravdu velice blízcí a mohl bych dokonce věru říci,že vás považuji za příbuzného.“

Joseph,vyvedený z míry tímto prohlášením,tak odlišným od tělesných projevů onoho muže,se zmohl jen na zamumlání zbytečných díků.

MacAardvarck se následně znovu posadil a pokynul Josephovi,aby následoval jeho příkladu.

MacAardvarck pak vytáhl nějáké papíry a pak řekl:

„No,dle předběžného odhadu zůstalo po vašem strýci jmění v hodnotě 700 tisíc dolarů.Dům sám má hodnota ca. 400 tisíc dolarů.Takže váš podíl bude zhruba 550 tisíc dolarů..........“

Joseph jej zastavil.

„Podíl?To strýc někomu něco odkázal?Vždyť se nenašla žádná závěť.“

„Vy to nevíte?“ podivil se MacAardvarck.

„Vědět co?“.

„No,strýc vašeho strýce,starý Gundmar,je pořád naživu.“

„Cože?Ale vždyť už mu musí být..........“

„Tento měsíc mu bylo sto tři.“

„Ale kde žije?“

„V tomto domě,ve věži.Nevychází už řadu let.“

Mladý muž nebyl ještě dlouhou chvíli schopen do hovoru aktivněji zasáhnout a MacAardvarck toho směle využil,aby dokončil předčítání všech formalit.Když skončil,podal mladíkovi jisté dokumenty k podepsání.Pak prohlásil,že svůj majetek bude moci užívat až za několik dnů,tedy pokud nezajde za svým pra strýcem do věže a nevyžádá si od něho,jako člověka,jež držel dům již předem v částečném úžívání a do doby vyřízení všechn formalit jej formálně spravoval a nepožádá ho o povolení.

„Gundmar je v srdci dobrák a jistě by vás neodmítl,krev je pro něj vším.Jistě by neprostestoval,kdyby jste se nastěhoval už teď.Ovšem,v případě nějaké nečekané události či kontroly by z toho mohli vzejít problémy a to i v případě, že by vám své povolení stvrdil podpisem.Místní úřady nemají vaši rodinu zrovna v lásce a dalo by se říci,že využijí každou příležitost vás potupit.Jistě jste už něco podobného zažil.Ovšem nenechte se zmást,oni zatím nevědí,že zde chcete zůstat.“

Tady jej mladík přerušil:

„Zu-zůstat?“

„No-ano,v podmínkách závěti je,že se zde musíte usadit.Osobně jste mi stvrdil,že jste se všemi podmínkami závěti byl seznámen a že jim v plném rozsahu rozumíte-tímto svým chováním by jste mě nutil celou proceduru opakovat a to milý pane,“ zde se MacAardvarck naklonil až těsně k Josephově obličeji a upřel na něj oči,v nichž se zablesklo nevlídné světlo,“by mě nepotěšilo ani v nejmenším.Nejste jediným mým případem v kraji. ..................Dále,tedy, vás prastrýc je vskutku dobrý starý pán,ale úřady zde již několikrát vyslovily pochybnosti o jeho psychické způsobilosti a způsobilosti nakládat s majetkem.Jistě, každá taková pochybnost byla rozptýlena odborným vyšetřením, jejichž výsledky hovoří o nevýdané pružnosti mysli,v tomto věku zcela mimořádné.Přesto však jednou za pět led znovu místní představenstvo podá návrh o zbavení způsobilosti.Jedná se o průhlednou záminku,jak dostat vašeho prastrýce z kraje a jeho dům pak pod nějakou stavební záminkou nechat zbourat i s celým zařízením.Vím,co chcete říci,pane,že by se na to mohlo jednoduše přijít,ale vězte,že jakmile zde v kraji jednou prohlásí někoho za blázna,hned tak ho nepropustí a ona změna by v případě vašeho strýce mohla vyvolat změny jak v chování,které by utvrdilo jeho věznitele v oprávněnosti jeho uvěznění,tak v jeho zdravotním stavu,jež by mohlo vést k úmrtí dávno předtím,než bych byl schopen dokázat nesmyslnost podobného kroku.

Navíc,místní starosta je v těchto ohledech můj osobní nepřítel,neboť už mi několikrát naznačil,že bych již nemusel dlouho držet svou pozici.Snaší se ostatně už léta vyhrabat na mou osobu něco,čímž by mě zbavily mého vlivu.Díky bohům,že známost s vaší požehnanou rodinou je „hříchem“ jen v tomto zaostalém kraji.Ovšem teď,když jste přijel vy,je situace jiná,vás se nemohou zbavit tak snadno,jako si to myslí o starém pánovi a věřte mi pane,“ tu mladíkovi najednou víceméně srdečně podal pravici,což bylo v naprostém protikladu vůči jeho předešlému chování i původní odtažitosti.Náseldně dodal,“ budu vám věru nápomocen,neboť zde se bez mé pomoci ani neobejdete.“

Následne MacAardvarck vytáhl z kapsy vizitku s telefoním číslem,kterou předal Josephovi.

Poté se zvedl a odešel.

Joseph zůstal sám,kolem stolu s nespočtem prázdných židlý.

IV

Po této události seděl Joseph dlouho na místě a přemýšlel o notářových slovech.Na jednu stranu nepochyboval o snaze místních lidí zbavit se starého, bezmocného člena rodiny,kterou,dle očividných důkazu,prudce nenávidí,Na druhou však v chování notářově zpozoroval jakousi vypočítavost a některé jeho výroky byli dle jeho názoru proneseny v čistě hereckém tónu,tak,aby zanechaly co největší dojem.

Každopádně nehodlal v tomto domě tu noc zůstat.Navíc byl hnán palčivou touhou nepotkat muže,jež s ním dům sdílel a jehož příchod byl pro něj oznámen každým poryvem větru a přibouchnutím dveří.

V

Trvalo několik dní,než se mohl Joseph oficiálně nastěhovat do rodiného domu.Starý sluha mu pomohl věci přestěhovat do pokoje v severní části domu. Původně mu nabízel pokoj v jižní části,hned pod věží,ale Joseph se tomu bránil ze všech sil,velice neobratně skrývaje své pohnutky.Starý sluha zřejmě porozuměl a již se ho na nic nevyptával.

Mladík dlouho seděl ve svém pokoji a přerovnával své věci do starých, bohatých skříní z kartonových krabic.Snažil se začíst se do Bullwerovi „Zanoni“,ale nedokázal začít ani první stránku.

Po několika hodinách ho vyrušil sluha,oznamujíc,že večeře je hotova.Mladík se s tlukoucím srdcem zeptal,zda jeho prastrýc bude rovněž přítomen.

„Starý Pán NIKDY neschází z věže,pane.“

To jej mírně uklidnilo,přesto ale neměl moc chuť sejít.Nakonec se přece jen přemohl a došel do rozlehlé,tiché a prázdné jídelny.Bez chuti snědl jídlo,které ale nebylo nijak špatně zhotovené a odebral se na lože.
VI

Joseph ležel ve své příliš velké posteli několik hodin,než se mu podařilo usnout.
Ale když se mu to konečně podařilo,počalo jej rušit jakési nepřirozené, polo-mechanické klikání.Opakovalo se s odpornou vtíravostí,že ať se snažil sebevíc,do rána už neusnul.Když se pak rozhodl vstát,překvapil svým brzkým vstáváním i starého sluhu,který jej našel v jídelně,kam se sluha vydal za hlukem,jež dle něj způsobil nějaký hlodavec.Joseph se k muži naklonil a požadoval vysvětlení,proč bily v domě celou noc tak silně hodiny.Sluha se na něj podíva velice poděšeně a pak ze sebe vymumlal nesouvislou poznámku o tom,že v domě nejsou žádné stolní hodiny.

Zmaten,mladý muž vyšel do haly,kde čekal opřený muž.Byl to nervózní, starý člověk ve špinavých šatech.Po zběžném přivítání pomalu přišel k Josephovi a počal mu do rukou cpát obálku,řka,že když by se rozhodl městu odprodat svou část domu,nezůstala by jedinou.Joseph obálku odhadem zvážil a pak ho beze slova vrátil muži do rukou a vykázal jej z domu,sice slušně,ale notně otráveně.

V příštích několika dnech ho navštívil opět ten samý muž,nebo někteří jemu podobní a všichni se chovali se stejnou drzostí a nedokázali skrývat svůj odpor ani přes svou sebevětší snahu se mu zablíbit,snahu,jež se očividně příčila samým základům jejich myšlení.

VII

Joseph počal být ve městě velice osamnělý.Do domu,kde bydlel nikdo nikdy nepřišel,od určité doby ani ti,jež vysílala správa,aby se jej snažili uplatit k odchodu.Ale jako malé město neměly k dispozici to,co by se rovnalo sbírkám a předmětům v domě-které,ikdyž neumětelsky rozložené do tmavých koutů a schované do lepenkových krabic v různých skříních a koutech,byli stejně nesmírným lákadlem ,zvláště pro člověka,jež se celé své mládí zabýval mimo jiné i studiem těchto předmětů.

Ale zpět k Josephově osamělosti:vlastně jej navštěvoval jen MacAarvdarck a pošťák,starý muž,který ale pocházel ze sousedního okresu a tak byl vůči zdejšímu „strachu“ imuní.Přesto to však bylo pro mladého muže,hledajícího mezi svými sedavými zálibami také rozptýlení a zábavu,neuvěřitelně málo.
Nakonec se rozhodl,že napíše jednomu svému starému známému,jež se před lety nastěhoval rovněž do ameriky a jež,dle jeho zpráv,bydled nedaleko odtud.
Bohužel,když ihned počal sepisovat list,ihned jak jej příštího rána dokončil a chtěl jej odevzdat,strhla se řada událostí,jež mu v tom,alespoň dočasně,zabránila.

V noci byl Josephův spánek jako v poslední době obvykle neklidný a přerušovaný.Kromě neslyšného,ale tušeného tikání myšlených hodin,(jež se naučil snášet jen s velkým sebezapřením) ho však ze spánku rušilo ještě něco.
Nikdy ho to ale nevyrušilo tak,aby se vzbudil úplně,takže si pamatoval jen některé utržkovité dojmy ,v nichž figurovalo jméno Krista a jakýsi nehorázný, pištivý řev.Když ale vešel do haly,našel tam komorníka,sedícího na židly,
netrpělivě bušíc prsty do stolu.Josephův příchod jej evidentně vyděsil.Když se nakonec domáhal vysvětlení komorníkova chování,dokázal ten jen beze slova ukázat ke dveřím.Joseph se k nim vydal a v momentě kdy je otevřel,zaslechl ještě za sebou komorníkovo zvolání:

„Myslel jsem,že to už odešlo.“

Joseph se pokusil dveře otevřít,ale ani s největším vypětím sil se mu to nepodařilo úplně.Teprve když se přesvědčil,že panty dveří jsou zevnitř v pořádku,vyhlédl ven.Venku se o dveře opíral sedící muž.Josepha nejprve napadlo,že je opilý.Něco na něj zakřičel,ale když ten nijak nereagoval,vytáhl se a zatřásl s mužem.Při třetím zaškubnutí se směrem k Josephovi na chvíli otočil mužův obličej-nebo to co z něj zbylo.Joseph ucouvl v hrůze.Byl notnou chvíli paralyzován,než si povšiml,že má cosi na ruce.Když se nakonec podíval,nalezl svou dlaň ulepenou jakýmsi slizem,s kusy chaluh,a nějákých polo rozpadlých zámotků.Puch,který se z těch zbytků zvedal zvracel žaludek a spouštěl z očí slzy.Když se mu to nakonec podařilo po čtvrt hodinovém mytí smýt,zašel za komorníkem ,zjistit,zda by byl schopen zajít na policii,jelikož,jak si všiml,jej místní lidé přece jen brali s větší rezervou než členy rodiny.Ale komorník tam jen sklesle seděl a hleděl před sebe,tvář zkroucená obavami,z čeho,to se mladíkovi nepodařilo zjistit.

Nakonec byl tedy nucen jít na policii sám.Byl tam přijat velice chladně,avšak jeho oznámení o nálezu těla před jeho dveřmi si získalo jejich pozornost.Počali se na něj dívat zcela jinak,tak,jako by ho chtěli nejraději zastřelit tam ,kde stál. Několik z nich si něco mezi sebou šeptalo.

Jeden z nich se pak postavil.Nejstarší muž z celé hlídky,přišel k němu a chytil jej za ruce,jež mu následně spoutal a beze slova jej odvedl do cely.Tam strávil ve tmě celý den.Mnohokrát volal a dožadoval se,aby byl propuštěn,nebo alespoň seznámen se svým obviněním,nikdo však nešel kolem.Příští ráno však se před ním,jež na chvíli přece jen upadl v neklidný spánek,objevil MacAardvarck.Sám odemkl jeho celu a tiše jej vedl ven. Na cestě ze stanice pak předal klíč jednomu z policistů,jež si jej vzal s nejvyšším opovržením.

Před stanicí nasedli do auta,kde pak MacAardvarck přikázal svému řidiči,aby zajel k Josephově domu.

Cesta probíhala prvně beze slova.Teprve po desíti minutách ticha se nakonec Joseph,jehož nervy byly naprosto přetaženy,zeptal,zda je z něčeho obviněn.

„Nikoliv,mladý pane.“ odvětil notář klidně.

„Ale-proč sem byl zadržen?“

„Říkal jsem vám,že zdejší lidé nemají vaši rodinu příliš v lásce,ne?
Navíc,před vašimi dveřmi byla nalezena mrtvola a to by jim už i stačilo.“

„Snad mě nechtěli obvinit z vraždy toho muže?!“

„ „Obvinit“ vás,pane ?Ne.Pouze si vás tam ponechat.“

„Po-ponechat?Ale.....na jak dlouho?!“

„Jak jen bude potřeba.Jistě by za vámi za pár dnů přišel starosta či nějaký jeho zástupce a nepožádal by vás znovu o prodej vaší částí dědictví.A samozřejmě na „onom“ místě by vaše pozice byla notně otřesena a jejich by naopak nad vámi nabyla nečisté výhody.Naštěstí je oblastní prokurátor,
v sousedním městě,mým starým přítelem.Bylo pak jednoduché vyvrátit jejich fiktivní námitky prostým prohlášením,že kdyby jste snad toho muže usmrtil vy,což si ovšem nikdo nedovolil říct nahlas,nešel by jste to nahlásit a kdy by jste se již chtěl přiznat,přiznal by jste se k vraždě a ne pouze k nálezu těla.A nebojte se,že by se toto kdykoliv opakovalo-Zdejší komisař bude mít již nyní velké problémy.Opravdu tězce by se mu vysvětlovalo vaše případné další zadržení.“

Joseph měl pocit,že by měl tomu muži poděkovat,alespoň mu potřást rukou,ale když se o to pokusil,popadla ho hrozná nevolnost,když si jen pomyslel že se toho muže dotkne.Ten si jeho pokusů vůbec nevšímal a jen se nehybně díval před sebe.Když dojeli před dům,zjistil Joseph ke svému úžasu,že se už stmívá.Spal tedy mnohem déle,než si myslel.

Když vystoupil před domem z auta,nalezl před domovními dveřmi omoho starého,jež jej zatknul.Byl to komisař.Čekal zde již zřejmě delší čas.

Joseph se k němu přiblížil,ale mužova tvář se v tu chvíli zkroutila výrazem čirého opovržení.S viditelným úsilím Josepha více méně pozdravil,načež vrhl vražedný pohled na notáře,jež právě vycházel z automobilu a připojil se k „páru“ u dveří.

„Hmmph.No-čekal jsem na vás.Staroch nás nechce přijmout,pokud u toho nebudete vy dva.“ Komentoval spíše pro sebe komisař.

Joseph nadskočil.

„Pra-Strýc?“

„Ano.A teď-můžeme přestat mrhat mým časem víc než je nutné?!“ zavrčel komisař.

Joseph by udělal téměř cokoliv,jen aby se nemusel s pra strýcem setkat.
Přesto však ho zepředu nutil svou autoritou komisař,jež vyhlížel,jako by jej byl připraven při sebemenší „provokaci“ zatknout znova,bez ohledu na následky.Zezadu pak šel MacAardvarck a představa být tomuto muži příliš nablízku byla vskutku odpudivou a tak byl Joseph pomalu nucen dopředu,jako uvnitř pístu.

Uvnitř domu jej přívítal sluha,jež měl obvázanou hlavu a byl bílý jako křída.Třesoucím se hlasem pronesl:

„Pán vás očekává.“

Následně je počal vést domem,až k velkýám,černým dveřím,situovaným v podivném místě na zdi.Odemkl je olověným klíčem a vedl celou skupinu nahoru po točitých,notně křivých schodech.

Josephovo srdce tlouklo o závod,naopak notář vypadal potěšeně a komisař se tvářil stále stejně zatrpkle.Brzy se přiblížili k dalším dveřím na konci schodiště.Sluha zaklepal.

„Vstupte.“ ozval se hlas,v jehož starobě byl tíměř cítit staletý prach.

VIII

První šel Sluha,pak komisař,následně Joseph a úplně nakonec notář.

Vstoupili do temného pokoje kruhového tvaru ,na vrcholu jedné z „věží“ domu.První,čeho si Joseph všiml,bylo,že v místnosti byla mnohem větší zima,než v jiných částech domu.

Všechna okna,jichž se táhla v pravidelném odstupu kolem pokoje celá řada,byla zatažena těžkými rudými závěsy.U stropu,jež měl tvar hranolu a byl dutý,se tyčily želetné tyče a svorky ohromné tlouštky,a přestože byly ve zdejší tmě vcelku dobře vidět,jejich účel ve stavbě zůstával záhadou.Kolem všech okel byly různé skříně různých velikostí, truhly,krabice a kontejnery.Všechno bylo seřazeno periodicky,od vstupu,kde byly nejmenší truhličky a skříně o jedné příhrádce,k největším almarám ,jež člověk spíše tušil někde úplně vzadu.

Celý prostředek místnosti zabíral na zemi jakýsi kruhový ornament,jež byl však nerozeznatelný.Právě sledování nejvzdálenějších záhybů tohoto motivu přivedlo Josephův zrak na postavu v jeho středu.

Uprostřed místnosti seděl na židly člověk.Nebylo z něj vidět mnoho,jen překvapivě hustý porost bílých vlasů zářil ve tmě.Muž zřejmě neměl na očích žádné brýle.Nohy měl přikryty dlouhou,kostkovanou přikrývkou. Muž po páe vteřinách pozvedl ruku a pokynul příchozím,aby přistoupili blíž.

Josephovi každý krok připadal stále nesplnitelnější-tušil,že na konci cesty ho potká nějaká katastrofa,přesto se nedovažoval zastavit,aby snad do něj zezadu nevrazil MacAardvarck.

Konečně stál tváří v tvář starému muži,jež na něj hleděl neskonale malými zornicemi červené barvy.
„Hmm.Ty jsi tedy syn mého synovce.“ prohlásil Gundmar v klidu a s úsměvem.

„.....A-ano,pane.“ Vypověděl těžkopádně Joseph.Chtěl rychle dodat ještě něco,tu ho ale přerušil komisař.

„Nejsme tady od toho,abychom se dojímala nad vaší rodinou sešlostí,ale abychom probrali závažnou věc.Před dveřmi vašeho domu byla nalezena mrtvola muže,který.....“

„Ano.“ Přerušil komisaře Gundmar.

Komisař pojednou znejistěl.

„Ch-chcete snad podrývat mou autoritu?“ vyhrkl na starého muže.

„Já?Drahý chlapče,proč bych dělal něco takového?“ zeptal se stařec a jeho úsměv se jen rozšířil.

Komisař se rozhodl to přejít a po delším odkašlávání pokračoval.

„....Tedy-mrtvola muže,který byl ulepený chaluhami a jehož obličej byl zřejmě oddělen od těla ještě za jeho života.“

„Ano.Samozřejmě.“ prohlásil stařec.

„Uvědomujete si,že se jedná o závažnou okolnost?!!Víte že bych vás za tohle chování mohl na místě zatknout jako podezřelého?!“

„Ano,je to stejně vážná okolnost jako posledně.Ale k onomu „zatčení“-věřte mi chlapče,že by se vám to nepodařilo.O to se pokoušelo mnoho zdatnějších a schopnějších než vy.“

Zde se MacAardvarck přiklonil k Josephovi a prohlásil,že starý Gundmar byl zamlada zadržován v policií běžně,na základě těch nejnesmyslnějších obvinění.Pak ale propukla ve vězení jakási „epidemie“ a byli nuceni Gundmara,jež se jediný nestihl nakazit,propustit.Od té doby se toho neodvážili.

Joseph ale neposlouchal.Respektive neposlouchal slova.Neboť po chvíli si uvědomil,že ve svém okolí slyší ono nesnesitelné-„klik-klik“,jež po tolik nocí rušilo jeho spánek.Joseph se kolem sebe počal nervózně rozhlížet a hledat zdroj zvuku,ale nemohl nalézt žádný.Teprve když MacAardvarck vyslovil jméno „Gundmar“,pohlédl Joseph instinktivně,ikdyž s odporem,na svého pra strýce-a všiml si,že na samém konci pokoje,za obří skříní,jež zde stály vedle sebě dvě,naprosto totožné,končící a počínající obě „řady“,se nejasně rýsovali dveře.Bylo to jediné místě,kde rovněž nebylo po delší interval umístěno žádné okno.Stařec si všiml,kam směřuje jeho pohled,ale neříkal nic.

Po nějaké chvíli byli otázky i trpělivost komisaře vyčerpány a on odešel,s příslibem,že se ještě navrátí.

Když odešel,odešel za ním rovněž notář a i Joseph se chystal,že odejde.Tu jej však za ruku chytil starý Gundmar.Se zlověstným úsměvem se zeptal,
jak se mu v noci spí.Joseph byl zrpvu neschopen odpovědi.Pak prohlásil polo slyšitelným hlasem,že dobře.

„Opravdu?A nejsou tyto kruhy pod očima dostatečným důkazem tvé lži? Neboj se,chlapče,já se neřídím zákony těch odporných lidí,kteří tě vhodí do smradlavé kobky jen proto,že se ve svých modlitbách vzhůru neobracíš k nebesům ale ke Hvězdám.“

Joseph se snažil něco namítnout,ale stařec je umlčel.

„Není toto tvůj rodný dům?To,že ses zrodil kdesi daleko neznamená,že toto není tvým domovem.Žádný syn našeho rodu,až na tvého otce,se nakonec nevrátil zpět.Dokonce se občas vracé i ti,kteréž by jsme zde nechtěli.“

„Ale,snad to není strach,co vidím v tvých očích?Pozvedni svou kuráž a já ti ukážu něco nádherného.“

S těmito slovy se stařešina zvedl ze židle a pomalu došel na konec pokoje,
tam,kde se za skříní rýsovali nezřetelně dveře.Následně se pak muž zapřel a s nevídanou silou,pro jeho věk zcela bezpříkladnou,odtáhl skřín z cesty. Za ní se objevily malé,ale silné dveře,jež se otevírali směrem dovnitř.Muž je potlačil a pak pokynul svému mladému příbuznému,aby jej následoval dovnitř,načež se téměř vplazil dovnitř.

Joseph neměl sílu odporovat,jeho zvědavost ovládala celé jeho tělo.

Vstoupil do malého,neuvěřitelně zaprášeného výklenku,jistě dodatečně „přilepeného“ na věž ze strany,jehož si nikdy nepovšiml.Nebylo zde nic,kromě portrétu na štěně a cosi vysokého pod plachtou.

Na portétu byl zpodobněn asi padesátileý muž,s dlouhými vousy a lycousy,jež měl přes čelo několik jizev,jež tvořilo vágní obrys hvězdy.
Muž měl na sobě tmavě zelený oblek,kolem krku zlatý řetěz a v ruce vycházkovou hůl,v rukojetí ve tvaru orla.Pod obrazem byla tato jmenovka.

„Hrabě Alfréd Augustus Vildmar Aston z Conflentu a Arbershiru.Narozen 3.6.1849“

„Můj bratr.“ prohlásil Gundmar.“Skvělý člověk.A největší géniurs své doby. Dokázal stvořit člověku podobný mechanický stroj už ve své době.“

Joseph tomuto nechtěl moc věřit.Stařec si toho povšiml a tak vykřikl:

„Ty mi nevěříš?Mě,jež jsem mu spolu s tvým dědem pomáhal tento stroj stvořit?“

Při těchto slovech strhl z oné další věci plachtu a rovířil tak desetiletý prach.Když však Joseph mohl znovu vidět,to,co uzřel,jej přimrazilo na místě.

Hleděl na podobu ženy,asi pětatřicetileté,jež byla naprosto k nerozeznání od skutečného člověka.Pouze její rigorózní postoj a absolutní nehybnost jej přesvědčily o tom,že jím být nemůže.

„Toto,“ prohlásil Gundmar a odkašlal si od prachu,“je výtvor,jež tvůj děd, já a tvůj strýc stvořily před dobrými osmdesáti lety.Hleď!“ pronesl ,načež pak se dotkl jakéhosi tlačítka ve zdi.V tu chvíli se počala forma žena pomalu pohybovat a rozmáchávat rukama tam a zpět-tam a zpět,činost jež doprovázelo rytmické a stále se opakující-„Klik.Klik“.

Zde byl tedy původ záhady.Joseph se pomalu otočil k prastrýci a vůbec se nezamýšleje nad možností stvoření mechanického přístroje před koncem předešlého století,zeptal se,jak to,že onen zvuk slýchával i tehdy,když zřejmě přístroj nikdo nezapl.

„Občas spustí sám.Je to už mnoho let.“ Odvětil stařec.

Následně muž opět zmáčkl knoflík.

Poté vyvedl svého príbuzného z výklenku i z pokoje ve věži,s poznámkou,
že jej k večeři nemá očekávat.

IX
Přesto,že byl Joseph událostmi minulých dnů velice znepokojený,dokázal se nakonec uklidnit a znovu si předsevzal,že do svého nového domova pozve přítele.

Ten dorazil týden po oné neštastné události.V listě,který dostal,mu Joseph radil,aby se nezmiňoval o své destinaci,ani jej nejmenoval,neboť by mu to u místních příliš nepomohlo.

Přítel,Zeriah Skyles,dorazil do domu na na Jacobs Drive 63 pozdě večer. Sluha vzal jeho kabát a zavřel za ním s velkou vervou dveře.Pak jej zavedl k Josephovi do jídelny a odešel po své práci.

Joseph svého přítele štastně uvítal a jal se vyprávět,co se vše stalo v jeho životě,od chvíle kdy se naposledy viděli.Jen o posledním obdobdí svého života nemluvil ,neboť doufal,že všechny jeho náznaky zůstanou příteli skryty.

Zeriah zůstal v domě tři týdny.Po celou dobu jej však Joseph bedlivě sledoval.I starý sluha zřejmě zůstával na stráži a býval v přítomnosti obou mužů často mnohem déle,než žádala jeho povinost.

X

Prvního večera čtvrtého týdne však zmizel z dozoru jak sluhy,tak Josepha samotného.Nebyl k nalezení několik hodin.Již jej počali hledat po celém domě,když tu sis luha všiml,že dveře do sklepa jsou otevřeny.Polil jej studený pot,vzal si na sebe kabát a klobouk a vydal se směrem do sklepa.Joseph šel za ním,zprvu nechápaje, proč se ten muž tak moc obléká-dokud jej nezasáhla strašlivá zima,jež ve sklepě panovala.Chtěl se vrátit pro kabát,ale tušil,že by už mohlo být pozdě a tak šel dál,klejíc celou cestu dolů.

Zde,u paty schodů nalezl botu svého přítele.

Rozhlédl se,ale nikde jej neviděl.Nalezl pouze rýhy,jež vedli kamsi stranou.Sledujíc je,jeho oči nakonec spočinuly na obřím kamenu,jež stál ve sklepě.Byl to ohromný,obroušený kámen,vážící snad několik tun.Po celém povrchu byli vyryté podivné znaky a Joseph měl vtíravý pocit,že ona nepřirozená zima vychází právě z onoho kamene.Už už vstahoval ruku,aby se jej dotkl,když tu jej s výkřikem zastavil sluha.

Joseph na něj hleděl s výrazem výsostného překvapení.Už chtěl vyslovit otázku,když sluha odvětil:

„Pane,respektuji vás,ale z povinosti věrnosti hlavě rodu vám nesmím zdělit nic,pokud to Pán neodsouhlasí.A nyní pojďte,musíme najít vašeho přítele.“

S tím počal sluha sledovat stopy,zanechané zřejmě tím,kdo mladého návštěvníka odtáhl pryč od kamene,neboť tam právě jeho stopy počínali. Teprve po chvíli sluha znovu promluvil.

„To ne-snad-snad by nemohl.........“

S tímto se rozběhl a vstupuje do jiné chobdy,jež vedla směrem nahoru, běžel neúnavně až na vrchol.Zde vyšel vchodem zamaskovaným padacími dveřmi a letitým podrostem.Byli i s Josephem u té strany domu,kde se nacházel vchod.Kousek od něj,ležel na zemi Josephův přítel.Když vylezli, zrovna se zavřeli domovní dveře.

Joseph pln zlosti se osopil na sluhu:

„Kdo-kdo se opovážil zmocnit mého přítele?!“

„Zřejmě váš-váš pra strýc,pane.Je třeba,abychom jej ale zvedli a přinesli dřív než-ALE NE!“

Sluha doslova zkameněl tam kde stál,neboť zahlédl cosi,čeho se neskonale obával.Joseph si teprve po chvíli všiml,že se v houští v okolí cosi pohybuje.Chtěl vyjít ven ze své skrýše a už sahal po svém revolveru,když tu ho sluha chyti vší silou,se slovy:

„Už nemůžete,pane,je příliš pozdě!“

Při těchto slovech se z houští vydrápalo-cosi.Bylo to velké asi jako dospívající muž,majíce mužskou postavu,bylo to zelené,celé obalené chaluhami.Pohybovalo se to pomalými přískoky,směrem tam,kde ležel Zeriah.Když to šlo,kapala z toho voda a jakýsi hnisavý sliz-neboť celé to zaživa hnilo a zápach ,který to kolem sebe šířilo,byl téměř nesnesitelný.

Joseph se po počáteční debilitě dokázal vzchopit a počal se se vší silou drápat ven z úkrytu.Cosi ale propůjčilo sluhovi přímo nadlidskou sílu a ten,se slabým sténáním,jej držel pevně a nedovolil mu,aby ze své skrýše udělal jediný krok.

Tou dobou už se ona věc došmatrala k ležícímu Zeriahovi.Pomalu obalila své hnijící ruce kolem jeho obličeje-zápach jej okamžitě probudil.Ihned jak spatřil to,co se nad ním tyčí,počal nelidsky řvát.Joseph zdvojnásobil své úsilí přijít příteli na pomoc,ale sluha jej stále držel a nehodlal jej za nic pustit.

Ta věc pak počala Zeriaha systematicky trhat na kusy,končetinu po končetině,avšak ten celou dobu žil.Jen tehdy,když ze Zeriaha Skylese zbývalo jen ubohé torzo z hlavou,uchopila za věc zbytek muže za krk a velice pomalu a bolestivě jej připravila o poslední zbytek života.

Pak se to otočilo a pomalu se to došmátralo do houští,odkud to pak zmizelo úplně.

Tou dobou už Joseph ztratil veškerou sílu se bránit sluhovu stisku.Jen však ta věc zmizela,vymrštil se z jeho sevření a počal do něj vší silou mlátit. Sluha,o mnoho silnější než on,jej však dokázal nakonec spacifikovat a se slovy:“Udělal jsem to pro vás!“,jej přidržel u země.

Následovala rozprava,jež navdžy změnila život obou:

„Jak to,pro mě?Vy zvíře,ta věc rozsápala mého přítele mi před očima a VY mi budete tvrdit,že..........!!!!“

„Je jedno,jestli by jste se k němu dostal včas,nebo ne.Zabil by vás oba stejně a vás ještě mnohem krutěji.“

„C-co to je?“

„........Když váš prapraděd Alexandr,jež kvůli svým okultním zálibám utíkal před pronásledováním, přijel do ameriky,ukořistil posledním vymírajícím zbytkům místních indiánů jejich posvátný kámen.Říká se,že ikdyž prší,nikdy na něj nedopadne voda.Když jednou vítr vymrštil chlapce na jeho vrchol,ten byl doslova sežehnut a zpražen,bez ohňě a bez zimy.

Onen kámen je ten kámen ve vašem sklepě.Ten dává vašemu rodu moc na osudy místních lidí.Ten jim dává vědění o věcech,jež se skrývají a jež volají zpoza hvězd.Vaše rodina uctívá STARÉ Bohy-a ten slizký notář se snaží o totéž,už po sto let.Proš myslíte,že vás strýc,o jedenáct let starší,přežil vašeho otce o celá tři léta?Proč myslíte,že vás prastrýc je dosud naživu?Anebo jste si VÁŽNĚ nevšiml,že sklep je situován přesně pod věží a že nad oním kamenem leží přesně pokoj vašeho strýce,jež bylo sídlem všech hlav vašeho rodu?“

„A-ale..........“ přerušil jej Joseph,téměř neschopen slova.

„Já vím.Ona věc-je tomu již dávno,co se váš praděd Edgar rozhodl kolem kamene učinit hrozý obřad.Snažil jsem se mu v tom zabránit,ale nepodařilo se mi to,seč jsem se snažil.Tehdy v tomhle domě ještě žily mladí „adepti“, surový rváči,jež sloužili hlavě rodu.Drželi mě při zemi,když ke kamenu přiváděli mladého chlapce,z vašeho rodu a počali jej obětovávat kamenu. Snažili se jej vsadit na vrchol,ale nepodařilo se jim to úplně a mladý hoch,
šílený sžíravou bolestí i strachem vyběhl ze sklepa a z doma do okolních bažin,kde zahynul.Tělo jsme sice nikdy nenašli,ale Hrabě Edgar tvrdil,že si tím je jist.O rok později to zabylo prvního člověka.Teprve o několik let později jsem se dozvěděl,že „podstata“ (jak Edgar nazýval „duši“) toho chlapce se snaží odplatit se za zradu a zřejmě nikdy nepřestane trestat ty,jež bude považovat za přátele rodu,dokud ten nevymře.Do domu se ale nikdy nemůže dostat,kvůli kameni.Víte vůbec,proč vaše babička odjela s vaším otcem odtud?Hrabě Alfréd Starší se ho snažil obětovat kameni tak jako kdysi mladého Evrama,aby tak odvrátil hrozbu jeho „podstaty“ nadobro.“

Joseph teď jen nehybně seděl a tiše naslouchal.Sice to bylo neuvěřitelné,ale počal tomu věřit.

„Ale-proč strýc nechal tu věc,aby rozsápala Zeriaha?“ zeptal se nakonec.

„Zřejmě mu to nakázal kámen.Musel se svojí nezvanou přítomností v jeho okolí,jako cizinec,dopustit znesvěcení,jež mohla smýt pouze smrt.“

Joseph chvíli přemýšlel.Pak se ale zeptal na otázku,o níž si nyní uvědomil,
že se na ní chce zeptat už dlouho.

„Mluvíte o těch dávných věcech,jako by jste u nich přímo byl.“

Sluha si vyhrnul košili,pod níž se skvělo velice složité tetování.

„Pocházím z lidu,jimž byl kámen ukraden.My nemůžeme žít bez něj-v jeho okolí však zažíváme důsledky mnohem dalekosáhlejší než na nové „majitele“.Přišel jsem do služeb vaší rodiny,abych mohl být kamenu na blízku.Nikdo z rodiny o tom doteď nevěděl.“

„Vy-víte co?“ řekl Joseph pojednou.“Předsevzal jsem si,že zabiji strýce. Pokud máte nějaké námitky,věřte,že na ně nebudu brát ohledy!“

Sluha jej vzal za ruku a se slzami v očích prohlásil:

„Konečně.Doufal jsem,že ta věc se už nevrátí,je to dlouho,co přišla naposled,váš prastrýc se mi ZARUČIL,že se už neobjeví.Vy jste ji ale zřejmě přílákal.Žádám vás tedy,aby jste,až dokončíte,co uznáte za vhodné, navždy opustil toto město a vrátil se do anglie.Nebojte se o kámen,o ten se budu odnynějška starat já.A to po VELICE dlouhou dobu.

Ale slyště mě!Pokud ho skutečně chcete zprovodit ze světa,nemůžete toho nikdy dosáhnout v domě.V jeho pokoji porušte ornament,jež je ve středu pokoje a pak jej odvlečte ven a tam ho zabijte.“

Joseph pomalu vstal a rychlým krokem přeběhl kolem těla svého přítele,
přímo do domu.Hnal se do schodů přímo nadlidskou rychlostí,až stál v prastýcově pokoji.Ten seděl znovu ve své židly,přikrývku na nohou a úsměv na rtech.

„Copak copak,drahý synovče?“ zeptal se Gundmar.

„Přišel jsem vás zabít.“

„Opravdu?“ uchechtl si stařec.

„Opravdu.“ Řekl Josepha nohou přerušil obrazec,ve tvaru kruhu,v jehož středu stařec seděl.

Stařec zbledl.Povstal a počal couvat.Joseph jej následoval,klidně a bez větších emocí.Tu stařec najednou vběhl do výklenku.Joseph se vydal za ním,tu ale stál stařec už u „mechanického“ modelu.

„Hlupáku.“Řekl.“Snad si nemyslíš,že vstáhneš ruku na MNĚ?!Neboť hleď! Toto,co držím za vlasy,není přístroj,jak jsem zprvu tvrdil.Nýbrž je první ženou tvého děda-ta,jež se vzepřela rodu a jejíž maso pak kámen přetavil v kov.Ale slyš,ty malověrný,že mysl a oči této věci stále žijí-a již OSMDESÁT LET HLEDÍ NA SVĚT,JEŽ JE PRO NĚ ZAPOVĚZEN,S MYSLÍ,JEŽ JE NAVŽDY UZAVŘENA V NEKONEČNÉ TICHO A NEMOCNOST-BEZ JEDINÉ NADĚJE NA SMRT!!JEN POMYSLI NA TO NEPOPSATELNÉ ŠÍLENSTVÍ,NEZMĚRNÉ,NEPOCHOPITELNÉ ŠÍLENSTVÍ OSMI DESETILETÍ „KAMENNÉH“ VĚZENÍ!“

Joseph cítil jak v něm rostě opovržení.Najednou vytáhl revolver a vystřelil- střela prolětěla hlavou ženy.Stařec se jen usmál:

„Ty myslíš,že kov dokáže umlčet rozsudek kamene?!!!“

Další rána ale směřovala do starcovi nohy.Ten,pustíce ženu,svalil se na zem v bolestech.Joseph k němu přistoupil a s pistolí u hlavy jej odtáhl z místnosti,z věže a nakonec i z domu.Zde je střelil ještě do druhé nohy a nechal ležet na zemi,když se navrátil do domu.Zde stál,záfy ke dveřím, když k němu dolehli první zvuky strašlivé agónie starého muže.Trvala dobrou čtvrt hodinu-přesto však se Josephovi zdála být přiliš krátká.

Po chvíli se k němu připojil sluha.Předal mu jeho zbalená zavazadla,řka, že vyřídí všechny právní náležitosti.

Joseph mu podal ruku na rozloučenou.U té přiležitosti mu sluha prozradil své jméno.

„Ayohas.“

„A co MacAardvarck?“

„Bez přítomnosti kamene zestárne a zemře do několika měsíců.“

„Dobře. Ale co...............“ zde se Joseph zastavil.Ayohas však porozuměl.

„Existuje způsob,jak jí přivodit smrt.Nemohl jsem ho ale provést,dokud byl jediný z těch,kdo k oné proměně uzavřeli pakt.“

S tím se Joseph Aston,Baron z Conflentu,rozloučil s mužem jménem Ayohas a vidal se na cestu ,jež ho navždy zavedla pryč z města Ash Acress-cesta,v níž mu místní lidé byli velice rádi nápomocni.