Nokturno.net / tvorba / dílko

Byli na cestě už víc než týden.Jejich štestí se jich ale zřejmě rozhodlo za žádnou cenu nedržet,což mělo za následek,že ihned po počátku druhého týdne se s Johnem Galsworthym propadl kus ledu a on se zřítil do propasti,nepravidelného švu,mezi krami.Jeho sestra se jej snažila chytit,ale nepodařilo se jí to a její následné skřeky,dožadující se,aby si pospíšili,že bratra možná ještě stihnou zachránit,nikdo nebral vážně.Bylo to minimálně pět metrů.Nicméně, jeden z členů expedice,jistý Gerald Loyd,se nabídl,že jej vyzvedne,k velké a zbytečné radosti Galsworthyho sestry.Sestoupil a po dobré půlhodině byl zpátky,i s tělem-obraz, jež mladou dámu,jedinou přítomnou tak daleko za polárním kruhem,vyděsilo a zfrustrovalo na nejvyšší míru,kdežto zbytek expedice se jen nepřítomně díval po bílých planinách,aby nemusel spatřit tu hroudu zkrvaveného masa před sebou.Náčelník Thomass nakonec rozhodl,že pohřeb se bude konat za tmy,kolem ohně,u rozbitého táboru.

Tělo jejich souputníka bylo vloženo do vaku,pečlivě zataženého,jež byl odtažen stranou od ohně,tak,aby nebyl viděn,ačkoliv toto se vcelku míjelo účinkem,neboť všichni se tím směrem neustále otáčely,vyjma mladé Geraldiny,jež seděla stranou,beze slova.

Náčelník Thomass,ve své obrovské,apartní kožešině,před ohněm odvyprávěl několik příhod,jež s poručíkem Galsworthym zažil a rozvedl je v procítěný projev,jež dával tušit,že náčelník Thomass byl rovněž politikem.Po slabé půl hodince se ale zakuckal a poté raději pustil ke slovu jiné.Perry,Franc a nakonec Loyd dodaly jen několik okrasných slov,načež bylo poručíkovo tělo šetrně,ale bez velké dávky obřadnosti zakopáno pod sníh.

Slečna Geraldina celou dobu pouze přihlížela a nakonec se odebrala k spánku,aniž by komukoliv cokoliv řekla.

Když se však příští „ráno“ probudila,vzbuzená žalem v nekřesťanskou hodinu,spatřila blízko sebe sedět náčelníka,jež byl celý bledý a zíral před sebe s nepřítomným výrazem.

Když na něj promluvila,evidentně jej to překvapilo a počal se slabým hlasem omlouvat a ospravedlňovat,za co ovšem neměla ta osoba ani ponětí.

Pokračovalo se dále-ovšem,jaká smůla,uprostřed dne se zvedl nečekaný vítr,jež byl tak silný, že vmetl jednomu z posádky do tváře rampouch.Když byl poté,co se bouře přehnala,otočen, bylo nalezeno jen tělo,s kusem ledu zaraženým hluboko v čele.

Tatoo druhá tragédie,tak nečekaná a nepředstavitelná,uvrhla celou posádku do jakési tiché melancholie.Jen náčelník jako by se zcela nevěnoval myšlenkám na žal a občas bylo v jeho tváři vidět zaujatý výraz,jako by něčemu pozorně naslouchal.

Příštích několik dní spolu členové expedice téměř nemluvily,ovšem do té doby,než Perry prohlásil,že se uprostřed noci najednou probudil a přistihl náčelníka,jak nad ním stojí,a něco si pro sebe tiše mumlá.Znělo to skoro jako:

„Už jen tři?Tři?A pak........pak se otevře Dům?“

Počali mezi sebou sdílet teorii o náčelníkově vypuklém polárním šílenství.

V noci si všichni instikntivně ulehli blízko u sebe,kdežto náčelník spal o několik metrů dále. Noc byla klidná,ostatně jako den.Jen v dálce bylo slyšet jakési téměř neslyšitelné šustění. Nikdo tomu nevěnoval pozornost,jen Perry jako by ho ty zvuky znepokojovali,dlouho nemohl usnout.Pak nakonec usnul,ale sám nevěděl,jak tvrdě.

Mladá paní Geraldina spala obzvláště tvrdě,přestože ji ve snu navštěvovala podivná slova a asociace,z nichž nejčastější bylo podivné a nelogické „Terra Infernalis“ „sucubus“ a „Hermes Trismegistrus“ a jež,jakoby přicházeli zvenčí,ale ona se instinktivně odmítala,z jakéhokoliv důvodu, vzbudit a zjistit jejich příčinu,když tu ji probudil vysoký,zoufalý skřek,v němž se přesto třpytil jakýsi pozůstatek lidského hlasu.Když otevřela oči,spatřila vedle sebe sedět,či spíše klečet sira Loyda.Když povstala,uzřela,že prolévá slzy nad tělem dalšího přítele-sir Perry měl prokousnutý krk a jeho šaty byly doslova nasáklé zmrzlou krví.Nikdo kolem něj nebyli žádné stopy,kromě těch,jež udělal Loyd .Když zahlédl onu osobu přicházet,vzchopil se,vstal a rázným krokem vykročil směrem k náčelníkovi,jež opět seděl v ústraní,s vrcholným zamyšlením ve tváři.

Sir Loyd jej uchopil a počal s ním třást,obviňuje jej z vraždy sira Perryho.Ten se jen usmál, řka:“Vlastním snad řadu tesáků?“

Sir Loyd jej poté pustil,ale domáhal se „vysvětlení“,což přítomnou slečnu Geraldinu mírně řečeno udivilo.

„Heh!“ zahlesal náčelník.“Až uslyšíte hudbu,uvidíte Světlo Plání a pak poznáte vše a všechno ,sjednocen s tím v konečném zničení.“

Sir Loyd uchopil svůj revolver,že jej použije na svém vůdci,ale v tom se zastavil a jeho pohled se stal nepřítomným.Stál na místě a skoro to vypadalo že,ano,že POSLOUCHAL. Téměř posvátná hrůza se vkradla do jeho obličeje a on o krok ustoupil.

V ten moment mu náčelník vzal pistoli a zastřelil ho.Pak ji namířil na slečnu Geraldinu, nutíc ji pokračovat v expedici.Šli v neuvěřitelném tichu.Ovšem brzy jejn porušil sám Thomass,když se jí přiznal,že kompas,po kterém se letmo a jen tak mimochodem ptala ztratil před několika dny.

„Ale-ale jak najdeme cestu?!“ zvolala dívka zděšená.

„Povede nás jeho volání.“ Pronesl náčelník.“Ty jej neslyšíš,ale já jej slyším neustále.Zní mi v uších od momentu,kdy zemřel tvůj bratr.V ten moment to ke mě promluvilo.A slíbilo mi to.......věci,jež lidská řeč nemůže popsat,ale jež by nikdo,kdo by je měl na dosah nikdy neodmítl a to za jakoukoliv cenu.A ono to po mě chce........“

„Aby jste nás zabil!“

„Ne,mé dítě,abych vás vedl.Vašeho bratra a všechny ostatní usmrtilo ono.Původně to doufalo i ve vás,ale postupně o vás ztratilo své mínění.Vy jste poslední,jíž jestě zvažuje.Mám vás dovézt až k němu,ať vás to samo posoudí.“

Poté už neřekl nic.

Vedl je takto dva dny-dva dny,při kterým nezamhouřila oka,čekajíc,až i ona zaslechne „hudbu“ uprostřed polárního ticha.

Na počátku třetího dne,kdy již padala vysílením zastavila se náhle,neboť zdálky, jakoby z dálky větší,než bylo možné,se ozývalo,jako by ozvěnou,táhlé vytí,jež však sobě mělo jakousi umělost a přesto přirozenost,náležící spíše zvuku věcí,jež se náhodou podobají lidskému či zvířecímu zvolání.On si povšiml,že ona slyší a počal se smát.Pak se slovy:

„Jen si zde stůjte a zemřete jeho rukou,já se vámi již zdržovat nenechám!“ odběhl.

Když se za ním ale chtěla ohlédnout,led se pod ní otřásl a pod ní se rozevřela mezera mezi krami-obdobná té,jíž skonal její bratr.Pomyslela si,že toto nemůže být darem oné věci,jistě se jí zde nabízela spása nějakou vyšší mocí,snažící se jí vyrvat z moci tak zhoubné.Neváhala už ani vteřinu a vskočila dovnitř.Nedovedla si však odepřít se naposled podívat po náčelníkovi-a co viděla,bylo toto:muže,neskutečně malého,jak v plné rychlosti uhání přes zasněžené pláně a za ním-obrovskou,neforemnou budovu neskonalého stáří,z jejíchž dveří se linulo ono nezemské vytí.A poté se zevnitř vysunulo něco,jež mělo tvar a přesto jej nemělo,jež sám sebe popíralo a jež bylo neskonale obrovské a v jejíchž očích byl žár,jaký se nalézá v nitru nově zrozených hvězd.

Pohlédlo to na ni.

A tento moment odvrátil její spásu.