Nokturno.net / tvorba / dílko

Nejkrásnější báseň, kterou jsem žil, bylo umyvadlo s dvěma kohoutky.
Henry Miller

?
pro Libora

Z květu pampelišky
udělal jsem popelník
a moje kůra mozková
zbarvila šedí den
- myslím, tedy jsem.

Den zrozený k potěše
bytostí rodu lidského
teď valem temní
příkrovem mého svědomí
- co neví, to ti nepoví.

Harmonická melodie
řeže temnotu
nožem světelným
a bere ze zla daň
- své černé srdce chraň!

Jak najdeš pravdu
dvoubarevný přízrak
v černém hrobě
v bílé posteli
- tak to nevím, příteli.

TOUHA
evokováno Břéťou

O struny žeber
zavadil dech naděje
a ztracen mezi
člověkem a zvířetem,
čekám na anděla touhy,
který mě ztrestá.

Ohýbám se tíhou
naší tajné hry
a to, že mě máš,
ze mne udělalo
žárlícího starce,
který tě chce líbat
za tónů klavíru.

BOZI

Když ráno zjistím,
že nemám krev v moči
a jarní slunce
poraní mé oči,
pak ptám se:
Proč se země točí?

Když ráno zjistím,
že nepraskla mi palice
a můj žaludek je
hračkou v ruce opice,
pak ptám se:
Co začít modlit se?

Když ráno zjistím,
žes nezraněn můj jemnocit
a má suchá ústa
mohou ty tvá políbit,
pak nechť věční jsou -
PARALEN & ANACID!

JAK NAPSAT ŠPATNOU BÁSEŇ

Ráno se vzbudit po tahu
v ústech chuť zvratek,
vzpomenout na hrozbu
budoucích matek,
k žití najít zas odvahu
překonat zmatek,
napít se kávy
a sníst dva rivotrily,
přečíst si poslední zprávy
nebo nějaký voloviny,
třeba Trakela, Blocka,
možná i návod na
polívku,
být jak prase ve chlívku
při dobré snídani
mám k tomu nadání,
pak sprcha a trocha onanie
a taky panák
pokud tě nezabije,
pozdravit se s celým
čtvrtým patrem,
slunce, voda, vzduch
a promluvit si s psychiatrem
nebo s jiným doktorem,
co sedí za stolem
majíc patent na rozum,
mně však radí trio:
pivo, vodka, rum.
A když se den schýlí
s nasazením, s pílí
pustíš se pak do toho.

Já horních 10 000

Budu tě koupat v šampaňském
a milovat se s tebou
na zadním sedadle své limuzíny
nebo v apartmá v barvě slonoviny.

Zasypu tě stovkou růží,
mé verše ti svážu v kůži,
koupím ti drahé parfémy,
zbuduji čtyři bazény.

A ty mi pak pláchneš
s čínským kuchařem.

KONĚ A VODA

Desítky zpěněných hřbetů,
jak na secesním obraze,
tříští hladinu
na miliardu kapek.

Desítky vlastních světů,
zpěv o lásce a odvaze,
ve kterém spočinu
- jen klid a žádný zmatek.

Tak sním si v ústraní
a plavím koně vodou,
koně mého poznání,
řekou myšlenek mi projdou
a já si budu zase jist,
že život je jak vzácný list,
ze kterého chci ti číst
o tom, jak jsem tvůj,
jak jsi voda
a já kůň.

ZASE TOBĚ
pro Terezu

Líbám tě ve svých
vzpomínkách,
když mě v říjnu pohladí
tvé jméno z kalendáře
všude ve mně je pak
záře (rýmu zdar).

Miluju tě ve svých
vzpomínkách,
i když vyprávím zas
hloupé anekdoty
všude ve mně jsi pak
... (kdo?) - TY.

Jsme jeden v mých
vzpomínkách,
i když ty seš voda
a já oheň
všude ve mně jsi
i kolem.

MODLITBA ZLOMENÉHO SRDCE

Ty
bílá tmo,
hořký mede,
suchá vodo,
lživá pravdo,
ty
věrná děvko,
studený ohni,
letitá jepice,
ošklivá kráso,
ty
(zde mělo být:
tlustá anorektičko,
ale přišlo mi to příliš, přestože zlomené srdce bývá kruté)
živá mrtvolo,
promiskuitní jeptiško,
frigidní nymfomanko,
ty, ty a ještě jednou ty
- já tě tak chci!

LÉTO

mouchy u lustru
a těžká pohoda
sluníčko mi
svítí do třetího oka
žiju v ghettu
vlastního já
myšlenky mi tečou
jako víno z láhve
jen ať vydrží počasí
a děti ať nemočí
do bazénu

STÁRNU

Oheň uhasíná,
šelma krotne;
na i v ní, tak naivní
- dokonce jsem začal
věřit v přátelství.

Moji blízcí
se baví o budoucnosti,
já uvažuju,
jestli se blondýny
barví i dole
a vedle někdo
blije z marijány.

Oheň uhasl,
šelma je beránkem;
na i v ní, tak naivní
- dokonce se už neptám,
protože nechci odpověď.

SMS

NA
TO
BY
HO
NIKDY NENACHYTALI
PSAT NEKOMU BASNE
SKRZE TU HLOUPOU A
TRAPNOU KRABICKU,
PROTOZE ON JE PRECE
PAN UMELEC, KTERY
SE LASKA SE SLOVY,
JAKOBY TO BYLY PO-
KLADY NEVYSLOVNE
HODNOTY. PRZNIT JA-
ZYK, TO NIKDY NEDO-
PUSTI. SOUCASNA BAS-
TARDSKA GENERACE
SI MUZE DELAT CO SE
JI ZLIBI, ALE ON JE RE-
ZOLUTNE PROTI TOMU.

DEMINUTIVenka

Jednoho raníčka
vzali dva chlapečci
kanistřík s benzínkem,
sirčičky,
chytili kočičku
a udělali jí
na kožíšku
ohníček.

ZEPTEJ SE NOCI

Co teď,
když
sám jsi,
ztracen bloudíš
a srdce dávno
pozbylo naděje?

Zeptej se noci,
jež moudrá je.

Co dělat,
když
příliš těžký
je tvůj kříž
a myšlenka žádná
hlavou neblýskne?

Zeptej se noci,
ta ví své.

Co počít,
když
zoufalství černé
a smutek svíravý
ti nasadí své moci
těžké okovy?

Zeptej se noci,
ta ti odpoví.

TRIBUTE TO KALUŽÁK

Dunaj je prudký,
tvoje oči smutný,
kompa mě veze
na druhý břeh
a Kalužák by řek:

Prečo, prečo
ste vy Česi
taký kokoti!?

Tatry jsou vysoké,
tvoje oči hluboké,
z půllitru upíjím
pivo jak led
a Kalužák by řek:

Prečo, prečo
ste vy Česi
taký kokoti!?

Tvé oči jsou
Tatry a Dunaj,
já je chci hned
a Kalužák by zase řek:

Prečo, prečo
ste vy Česi
taký kokoti!?

VZPOMÍNKA NA APOLLINAIRA

UŘ
KO
UŘ
KO
UŘ
KO
TABÁKTABÁKTABÁKTABÁKFILTRFILTR
A FILTRFILTR
BÁKTABÁKTABÁKTABÁKTAFILTRFILTR

KRÁTKÁ SUKNĚ

Při poslední návštěvě,
bylo to myslím u tebe,
jsem se snažil odhalit,
co mi to chceš utajit
pod tvou krátkou sukénkou.
Teď už se bát nemusím,
že se to nikdy nedovím,
stačilo jedno slovíčko
a pak... Bože, matičko!
Až obhlédnu tě
ze všech stran,
v kalhotech mi postojí
Hitlerův hlavní stan
a já znovu uvidím
tvůj žhavý vlhký klín,
tak řeknu ti
krátce do ouška,
že tvá sametová pokožka
žádá si stisk
mých ostrých zubů
- kousnu tě
a zase půjdu.

KREV

Má krev je jako
živý oheň,
vaří mi v žilách,
stříká kolem.

Má krev je jako
žhavá láva,
syčí a bublá,
třeští mi hlava.

Má krev je jako
rozbouřená Niagara,
duní a burácí,
stoupá z ní pára.

Má krev je jako
moře bez břehu,
nádherně rudá
jak růže na sněhu.

Má krev je jako
letní bouře,
je plná síry
a plná kouře.

Má krev je jako
zkáza, nemoci,
přináší zmar,
když letím do noci.

O ČEM NECHCI PSÁT

Četl jsem básně bláznů,
žebráků,
tuláků
idiotů
a taky romantiků,
choleriků,
důchodců
a tajtrdlíků.

Hledal jsem v nich
pravdu a inspiraci,
ale přišel jsem jen na to,
o čem nechci psát -
o ptácích v oblacích,
o bílých věžácích,
o konci války,
o přídi bárky,
o hlasu meluzíny,
o tom jak jsou chladné zimy,
o dívčím úsměvu,
o másle na chlebu,
o moci propagandy,
o tom, kdo nosí kšandy,
o malém hříběti,
o hračkách pro děti,
o větrné růžici,
o něčí holé zadnici,
o své velké bolesti,
o ženské neřesti,
o krvi na strunách,
o lodi ve vlnách,
o ocelovém srdci,
o tom, co vyjí vlci.

O tom prostě
nechci psát.

KONEC

Mé srdce hoří,
když kráčím
levá 2 3 4
a slunce zapadá.

Chci být
volný jak oheň,
bezstarostný
jak v matčině lůně,
kde hrací hodiny
dělí obojetníky
na muže a ženy.

Vychází ze mě
déšť slz
a řeknu jen sbohem,
až všechno zahalí mlha.