Nokturno.net / tvorba / dílko

Těžký život tyrana
-a ještě těžší smrt

„Já už se na to vykašlu!“ praštil vztekle okovanou knihou o zem mág Fliwerus. Jeho magický služebníček havran Rad mu právě přinesl zprávu, že do jeho jeskyně vnikla skupinka dobrodruhů. Jako by nestačilo, že si musel tuhle dle všech zpráv pustou sluj vydobýt od jednoho dráčete, které by normálně nemělo nejmenší šanci, tehdy však dík překvapení způsobilo rozbití spousty flakónků s převážně nenahraditelným obsahem; že jeskyně měla vedle vchodu ještě minimálně jeden otvor, kterýžto se projevoval průvanem a který se mu nepodařilo ke své smůle a rýmě najit. Ještě si přijdou dobrodruzi.
Nejspíš se, na rozdíl od něj, doslechli o onom dle pověsti jistě „velkém, dravém, silném a hlavně bohatém drakovi“, který přebývá v této sluji. „I když,“ zamyslel se Fliwerus, „možná je ten drak starý,slabý a nemocný. Záleží na tom jaká sorta lidí se sem hrne. Tak jak tak je ten drak rozhodně nesmírně bohatý.“ zakončil myšlenku mág a chystal se, jak skupinku zlikviduje, když v tom dostal dokonalý nápad jak ty chudinky využít účelněji, než coby objekt krátkodobé zábavy. Už dávno se zabýval možností, zmocnit se nějakého království či knížectví, kde by si v praxi vyzkoušel své znalosti z oblasti krutovlády, vždyť na škole patřil v tomto oboru k nejlepším. Pravda, díky průvanu zredukoval své nároky a nyní by se byl schopen spokojit i s nějakým městečkem či větší vesnicí. Možná budou ti darmošlapové o něčem vědět.
Usadil se, nahodil co nejdobrosrdečnější výraz a jal se čekat na ty odvážlivce. Po chvilce se v přístupové chodbě ozvalo: „Hele, od tama jde světlo.“ Hlas patřil očividně muži. „No jo, máš recht Corwine, světlo.“ Další mužský hlas. Poté se opět ozval dobrodruh označený jako Corwin: „Myslíš, že by to mohl být ten drak?“ „Nevím.“ přiznal druhý hlas. „Jak říkal ten alchymista Nobelus, jistota je balista,“ řekla třetí osoba, pro změnu žena či dívka, „Brante, Corwine jděte stranou.“ Chvíli se nedělo nic a pak se zpoza záhybu chodby vykutálela malá černá kulička a zastavila se nedaleko Fliweruse. Ten chvíli počkal a pak kuličku zvedl, aby si ji lépe prohlédl. Najednou zčistajasna explodovala. Nejednalo se o nijak velkolepou explosi, tahle by nezabila ani krysu, stačila však na to, aby se z uhlazeného obličeje bělovlasého, plnovousého mága stalo něco, co zhruba odpovídalo všeobecně uznávané představě o podobě yetiho zasaženého bleskem. „Je to dobrý,“ ozval se opět ženský hlas, „draci neuměj tak sprostě nadávat.“ Fliwerus se vzpamatoval a pomocí jednoduchého kouzla se uvedl do pořádku. Z chodby vyšel vzrostlý mladý muž v kroužkové zbroji doplněné kyrysem a plátovými náholenicemi s mečem v jedné a s normanským štítem v druhé ruce. Na hlavě mu trůnila helma římského typu. Za nim vyšel zhruba stejně staře vypadající kouzelník oblečený v koženou zbroj a široký plášť, který mu splýval po zádech. V rukou držel okovanou hůl, tak typickou pro začínající čaroděje, kteří se ještě občas musí ohánět ručně. Právě na jeho rukou ale Fliweruse něco zaujalo. Měl kovové chrániče předloktí!! „Nemělo by mu to vadit při kouzlení?!?“ podivil se. Pak svou pozornost zaměřil na poslední příchozí osobu. Jednalo se, jak předpokládal, o ženu. Mohlo ji být kolem dvaceti, rudé vlnité vlasy ji sahaly po ramena. Od ramen už nebylo daleko k oněm dvěma ze tří detailů, na které, jako každý muž, Fliwerus dal nejvíc. Musel uznat, že v tomto případě se o detaily rozhodně nejedná. Měla na sobě rovněž koženou zbroj. V ruce držela tisový luk, na zádech měla toulec s šípy, u pasu se houpal krátký meč. Kouzelník, nejspíš vůdce skupiny předstoupil před Fliweruse:
„Dobrý den kouzelný dědečku.“
Fliwerusovi se zatmělo před očima. KOUZELNÝ DĚDEČKU??!!??!! Po těžkém vnitřním boji přemohl téměř nepřekonatelnou chuť vymazat je jediným gestem ze světa a přinutil se k úsměvu: „Dobrý, dobrý. Musím vás ale Kolego,“ na tohle slovo dal zvláštní důraz, „upozornit, že se mýlíte. Nejsem kouzelný dědeček, ale mág a jmenuji se Fliwerus.“ Kouzelník se uklonil: „Těší mne a omlouvám se. Jmenuji se Corwin a jak jste již řekl, jsem vaším kolegou. Tohle,“ ukázal na válečníka, „je Brant, naše inteligentní řešení ze Schwerska na všechny šarvátky a boje, stejně jako na všechny činnosti, jež vyžaduji velkou sílu. A zde,“ otočil se k dívce, „je Arabell, nejlepší střelec z luku v okruhu nejméně pětiset mil.“ „A taky nejhezčí.“ poznamenal Fliwerus. Arabell se potěšeně usmála a poklonila se. „No, a jsme tu, abychom zabili jednoho draka.“ zakončil Corwin.
„Nerad vás zklamu,“ řekl Fliwerus, „ale jediného draka, který se tu za posledních šest let vyskytl, jsem zabil, když jsem se sem nastěhoval.“ Družina zklamaně protáhla obličeje. „Ale nemusíte se bát, že byste přišli o slávu a peníze,“ uklidňoval je hned, „můžete mi pomoct.“
Drakobijci na něj pohlédli plni očekávání. „A jak prosím?“ zeptal se po chvíli ticha Corwin. „Co?“ procitl mág ze zamyšlení. „Jo ta pomoc. Nó, chystám se vyzkoušet nový model společnosti. A potřeboval bych tip na nějaké město či městečko, které bych mohl obsadit a vyzkoušet ten model.“ „Obsadit?“ probral se jako první ze zamyšlení Corwin,“Jste si jistý kolego, že je to legální?“ Po chvíli přemýšlení Fliwerus odpověděl: „Jsem si jist, že ne. Na druhou stranu musíte uznat, že po světě neběhá moc králů, kteří by vám jen tak dali město.“ Corwin po chvíli nejistě přikývl: „To asi ne.“ Otočil se na ostatní: „Co myslíte?“ „Když z toho něco bude,“ odpověděla Arabell, „uvědom si, že jsme na huntě a jestli si něco rychle neseženem, bude to zlý.“ Brant jen tiše, respektive cinkavě, přikývl. „Tak dobrá,“ obrátil se Corwin k Fliwerusovi, „my to teda berem šéfe. Co po nás potřebujete?“ „Pro začátek informaci,“ usmál se Fliwerus, „o nějaké vhodné komunitě.“ „Komuniscoto?“ nechápal Brant. „Vesnici, město nebo tak něco.“ odpověděl mu Corwin zamyšleně, vzpomínajíc, kde je něco vhodného. „Aha,“ odpověděl Brant, „a co takhle to městečko, co jsme tam měli ten průser.“ „Jo,“ souhlasila Arabell, „Beadley by šlo. Mimochodem, průser jsi tam měl akorát tak ty. Když se vyspíš se starostovou dcerou a necháš se načapat, nemůžeš čekat, že ti poděkuje.“ Brant mávl rukou, čímž uzavřel dané téma. S městem Beadley souhlasil i Corwin.
„Fajn,“ přikývl Fliwerus, „můžete mi tady na mapě ukázat, kde to je?“ Mávl rukou a ve vzduchu se objevila skvěle zpracovaná mapa okolí do šesti mil set okolo jeskyně. Corwin, následně Arabell a nakonec i Brant přistupovali k mapě a následující dvě hodiny dokazovali, že kartografie skutečně není jejich silnou stránkou. V době, kdy u mapy stál Brant, se Fliwerus dozvěděl, že ona kulička byla vynálezem zmiňovaného alchymisty Nobeluse, který výbušninu v ní obsaženou pojmenoval Weisstgott.
Světe div se, když už Fliwerus nedoufal, skupinka Beadley našla. Ukázali na mapu: „Tady!“ „Výborně!“ usmál se Fliwerus, ačkoliv z toho už začal dostávat křeč do lícních svalů. Podal jim brk namočený do zvláštního fosforeskujícího inkoustu: „Udělejte prosím tečku na to město.“ Corwin poslechl. Fliwerus lusk prsty.
V příštím okamžiku se zabořil po kolena do bahna. Všichni čtyři se octli v nějakém mokřisku. Zatímco Fliwerus dusil vztek, našla Arabell jen pár sáhů od nich, vyvýšenou cestu širokou dost pro vůz. S námahou se tam dopravili. Během Corwinova nejspíš upřímného omlouvání zjistil Fliwerus, kterým směrem leží nejbližší hustěji obydlená oblast, a tím směrem také vyrazil.
Šlapali tak asi půl hodiny a bažinu už nechali za sebou, když se najednou z křoví u cesty ozvalo: „Nikdo ani hnout!! A všechno cenné na zem.“ Fliwerusovi společníci se na sebe podívali a pak jakoby na signál uskočili do příkopu podél cesty. V místech, kde ještě před chvílí stál Brant, se do země zaryla šipka z kuše. Fliwerus chvíli uvažoval, že by nešťastné útočníky zlikvidoval sám, pak si ale řekl, že bude zajímavé sledovat, jak se bude činit jeho nový doprovod. Dojmy byly rozdílné u jednotlivých členů. Zatímco Arabell už jednoho lupiče zastřelila a Brant také účinně rozséval zkázu v jejich řadách, Corwinovi se nedařilo. Vždycky si přichystal kouzlo a spustil ho, pokaždé ale jediným účinkem byl obstojný elektrický třas, který ovládl jeho tělo. „A já si říkal,“ pomyslel si Fliwerus, „ že mu ty chrániče předloktí měli vadit při čarování!!.“ Nahlas pak na Corwina zavolal: „Corwine, sundej si ty chrániče, s tím přece nemůžeš čarovat!“ Byl upřímně překvapen, když Corwin bez odmlouvání poslechl. „Kde je ta pubertální sebejistota, sakra?“ Corwin vypálil ohnivou střelu a hlasitě zajásal, čímž si vysloužil šíp do ramene od neznámého dárce z řad loupežníků. Složil se na zem a začal sténat. Fliwerus zaklel. Vytáhl z brašny lahvičku s modravým obsahem, který pak strčil do zobáku Radovi, načež Rada poslal k Corwinovi. Ti bystřejší si jistě pamatují, že Rad je Fliwerusův havran-přítel. Fliwerus nebyl jediný, kdo si všiml Corwinova zranění. Také Arabell to zaznamenala, a proto když zahlédla jak se na nebohého bezbranného přítele snáší dravý pták vyslaný loupežníky, aby zraněného trýznil, neváhala ani sekundu a ptáka příšpendlila ke stromu. Následoval procítěný, vzteklý řev z míst, odkud Fliwerus pozoroval bitku. Brantova soupeře, posledního z banditů, vyvedl z míry natolik(onen řev), že pro Branta již nebylo problémem jej probodnout.

Fliwerus se unaveně posadil do krásně vyřezávaného křesla ve své nové rezidenci. Něco bylo špatně. Jeden jim tady chce zavést tyranii a zatím? Ta banda, která je tak nerozvážně přepadla, byli lupiči, kteří sužovali kraj po několik měsíců. Samozřejmě, že nablízku byl jakýsi vlivný občan tohoto města, který to viděl a okamžitě to běžel oznámit. Do města tudíž vstupoval coby ochránce práva. Chtěje si zjednat respekt vykouzlil několik světelných a zvukových efektů. Špatně. Tak nadšení nebyli měšťané ani při posledním upalování čarodějnic s doprovodným programem trhání jazyků a žeber odsouzeným, které se konalo minulý měsíc ve vedlejším městě. Spustil tedy těžký liják, který učinil konec slunnému dni. Zas špatně. Kraj byl zrovna postižen suchem. V zoufalství tedy spálil jednoho člověka na uhel. A zas špatně. Zuhelnatělá mrtvola měla v ohořelé ruce váček se zlatem, který patřil kupci vedle. Bylo to marné. Místní vládce byl tyran, jeho svržení bylo slaveno coby revoluce, vyhlášení šedesátiprocentní daně coby lidumilství. Předtím tu bylo devadesát, to ovšem Fliwerus nevěděl. Vypálená čtvrť byla vyhlášená svou úrovní kriminality a množstvím povětrných žen. Uvalení jednoho dne temnoty na město bylo odměněno díky ze strany astronomů. Zbytek lidí neprotestoval, poněvadž vyspával oslavy jeho příchodu. Stavba hradu, vězení a podobných letovisek snížila ve městě nezaměstnanost.
Nemělo to smysl, lidi prostě odmítali pochopit, že je zlý. Rozhodl se to ukončit. Jeho život neměl za situace, kdy se na něj skládaly oslavné básně, smysl.
No jo, ono se řekne umřít, jenže jak to provést? Když člověk potřebuje, o vraha ani nezavadí. Po dlouhém přemýšlení přišel na nápad nechat se zabít hrdinou, resp. hrdiny. Ne takovými, jako byli ti kašpaři, co mu tohle prokleté místo doporučili. Opravdoví profesionálové, to měl na mysli. To by šlo. A tak začal Fliwerus připravovat svou smrt.
Nějakých sto mil od města koupil starou zříceninu hradu, nechal v něm vyhloubit spletité katakomby (jistě netřeba komentovat, že příliv pracovních sil způsobil ekonomický vzestup Beadley), chytit a umístit do něj pár vcelku neškodných stvoření, popř. je vytvořil, jako například skupinku kostlivců. Nakonec sem tam umístil nějaký víceméně bezcenný magický předmět. Pak nechal po městech a vesnicích vyhlásit, že se tam a tam skrývá starý, nemocný, bezmocný, sklerotický, revmatický, infantilní, gramlavý a šilhající mág s iq retardovaného krolího mimina. Ale hlavně, ten mág za svůj ubohý život nashromáždil neskutečné bohatství. A pak už jenom čekal. Prvních pár družinek nastalo za řeč. Pak přišla jedna, která vypadala jako ta pravá.


Skupinka došlo k díře do země, vchodu to do podzemí. Mnoho z předchozích družin jej vůbec nenašlo. Tohle byli opravdoví profíci. Než vlezli do absolutně nemagické, nijak nebezpečné díry vedoucí do úplně prázdné chodby totálně bez pastí, použili na sebe tolik ochranných svitků, amuletů a požehnání od svého klerika, až se chtělo Fliwerusovi brečet. Pak se konečně spustili dovnitř. Mohutný válečník Alvir ve skvělé zbroji, lukostřelec Benfyr, dva dobrodruzi, kteří mohli být čímkoliv od zlodějů po nemajetné drakobijce, jmenovali se Torg a Crass, čaroděj Garwin a již zmíněný klerik. Jak se jmenuje doopravdy nevěděl nikdo, což ovšem mělo zcela prozaické vysvětlení: než se dal na dráhu svatého muže, živil se různými podvody a měnit jméno častěji než ponožky patřilo k způsobům, jak se nenechat chytit. Časem zapomněl, které jméno bylo první. Tak jak tak, teď byl znám coby Bestius. Crass, který šel jako poslední, odvázal lano a skočil dolů, kde ho ostatní chytili. Vyrazili. Po několika desítkách kroků narazili na dveře. A ty nešly otevřít. Veškerá fyzická síla družiny se snažila přimět dveře k otevření se. Nic. Je to jasné! Magie!! Následující dvě hodiny byly stráveny tím, že se klerik s mágem pokoušeli odstranit zamykací kouzlo. Teda spíš pokoušeli se ho objevit. A dveře ne a ne projevit byť jediný elekronmág. Družina byla v koncích. Kouzlo tak mocné, že ani nešlo odhalit, to je prostě nad jejich síly. Když už Fliwerus nedoufal, všiml si Alvir stop po otvíraní dveří směrem k družince. Stiskl kliku a jednoduchým pohybem k sobě otevřel. Následovali nadšené ovace zbytku družiny.
Za dveřmi byla nevelká místnost vysoká zhruba tři metry, plná beden s nezbytným vybavením, jako je např. lano, pochodně, olej do lamp a podobně. Fliwerus je zde umístil pro nepřipravené družinky. „Tato mezi ně chválabohu nepatří,“ pomyslel si Fliwerus, „teda vlastně chválaďáblu.“ opravil se. Po zběžné kontrole beden se družina vydala ke dveřím na druhé straně místnosti. Bylo k popukání, resp. k vzteku, sledovat dobrodruhy zkoušející všechno možné, než uznali, že klika skutečně není neviditelná, nehmotná, nebůhvíco, ale že prostě není. Další neřešitelný problém. Po chvíli někoho napadlo zaklepat. K úžasu všech se na dveřích objevil obličej. Čelisti poklesly ještě víc, když obličej promluvil: „Pouze moudrý smí vstoupit, proto, kdo jsem,jestliže když mě oslovíš, už jsem pryč?“ „To bude hádanka,“ odhadl někdo situaci, „asi musíme odpovědět, aby se to otevřelo.“ Rozhořela se vášnivá debata. Mezi relativně zajímavé patřil nápad otevřít slovník a postupovat podle abecedy. Ani trpělivé zkoušení této metody však nezabránilo ostatním, aby vystupňovali hluk do neuvěřitelné velikosti. „Ztichněte sakra,“ zařval kouzelník Garwin procházející slovník, „Tak buďte sakra TICHO!“ V příštím okamžiku skutečně všichni ztichli, jelikož dveře se otevřely. Nové ovace.
„Díky.“ poděkoval Fliwerus svému novému pomocníčkovi kocouru Mickeshovi za donesený studený obklad. Jestli to takhle půjde dál, tož pánbůh pomáhej, teda ďábel pomáhej sakra. Z toho pitomýho velebení v Beadley mi začíná strašit ve věži .“
Před družinou se objevila propast. Samozřejmě, že přes ní Fliwerus nechal natáhnout provazový most, přece jenom si nebyl jist schopnostmi dobrodruhů. Když ale nyní uviděl tu hrůzu v jejích očích, říkal si, že tu explodující lávu přece jenom mohl vynechat a místo ní na most nainstalovat zábradlí. Fliwerusova propaganda zveličující jeho bohatství a znevažující jeho schopnosti však nakonec přinesla své plody. Torg si nechal přivázat kolem pasu lano, jehož druhý konec kupodivu dokonce nenechal volný, ale strčil ho do ruky Alvirovi. Pak se rozběhl. Neuběhl ani deset kroků, když nezvládl pohyb po stále rozhoupanějším mostě a vydal se vstříc vybuchujícímu magmatu. K jeho neskutečnému štěstí se lano ani nepřetrhlo ani nevytrhlo válečníkovi z rukou. Po vytažení se skokan obět rozběhl na druhou stranu. Zdá se to být neuvěřitelné, ale opět spadl. Vytažení, rozběh, pád. A zas. A znova. A ještě jednou. Po asi dvacátém vytažení se posadil a začal uvažovat:“Co může být tak těžkýho na tom přejít most?“ „Přejít most!“ plácl se do čela. Zvedl se a opatrnými krůčky přešel na druhou stranu. Odvázal se a nechal lano stáhnout zpět. Po chvíli stála na druhé straně celá skupina a s očekáváním vyrazila dál.
Krátký tunel končil jako obvykle dveřmi. Tyto však byly zvláštní. Byly nádherně zdobené kováním a malbou, klika se zlatě leskla, rám pro změnu nápadně připomínal slonovinu vykládanou diamanty a rubíny. Na zem začaly dopadat kapičky slin. První se vzpamatoval klerik: „Budeme tady stát věčně a očumovat pitomý dveře?!“ „Jo.“ nepřítomně odvětil válečník, zatímco dal oslintával kamennou dlažbu pod sebou. Klerikova slova však probrala z transu Garwina: „Máš pravdu Bestiusi, otevřete to někdo, ať ten poklad máme ještě dneska.“
Ejhle, najednou nastal problém. Nastala všeobecná jistota, že tak krásné dveře musí obsahovat nějakou past a tak po je po následující dvě hodiny nikdo nechtěl otevřít. Potom se Crass odhodlal. Ovšem až po slibu, že v případě jeho smrti mu v hlavním městě nechají postavit sochu. Opatrně šáhl po klice. Nic. Třesoucí rukou, mimochodem zabalené do x vrstev hadrů, stiskl. Kupodivu, dveře se prostě otevřely. A další místnost.
Zde ovšem přišla katastrofa.
Před družinou ležela dlouhá místnost lemována masivními sloupy. Středem se táhl krvavě rudý koberec s nejrůznějšími ornamenty, samozřejmě převážně erotického a démonického ražení. Družina se opatrně vydala na druhý konec. Byla zhruba v polovině, když se ozval praskavý zvuk. Hrdinové se okamžitě připravili k obraně.
Zdroj praskání byl brzo jasný. Deset sloupů popraskalo a následně se zcela rozpadlo, načež se na jejich místech objevilo deset kostlivců. Ti, vybaveni co nejrezavějšími a nejtupějšími šavlemi a co nejmenšími štíty, jaké Fliwerus sehnal, zaútočili. Zadrnčela tětiva. Jeden z kostlivců se zhroutil k zemi, chvíli se nevěřícně ohlížel, než si uvědomil, že šíp proletěl mezi žebry a opět se připojil k útoku. Neuplynula však ještě ani sekunda, vzduch zavoněl ozonem a „postřelený“ kostlivec se rozpadl účinkem klerikova kouzla. Čarodějův blesk pak odepsal dalšího nemrtvého. První ztrátu však zaznamenala i družinka. Soustředěnému útoku čtyř koster neodolal Torg. Než hrdinové zahradili vzniklou mezeru, rezavé šavle znovu skórovaly. Klerikova kutna nekladla pilovitým ostřím žádný odpor, hubené tělo už vůbec ne. Další obětí boje byl pro změnu zase kostlivec, resp. dva. Oba padli za obět jednomu seku Alwirova obouručáku. Vítězný úsměv mu zmrznul na rtech, když se mu mezi čelní a zadní plát do těla vnořilo zubaté ostří. Nedaleko místa jeho skonu se lučištník pokoušel bránit lukem. Proti němu stáli dva nemrtví. Jeden z nich zaútočil na hlavu. Benfyr ránu vykryl, luk ovšem už nevydržel zacházení naprosto neodpovídající jeho určení. Než si jeho majitel stačil uvědomit, proč má z jednoho luku dva, druhý kostlivec ho probodl. Kouzelník propadl panice. Ve stavu krajního rozrušení se pokusil z místa boje teleportovat. Zablesklo se, zavoněl ozon a tam, kde ještě před chvíli stál kouzelník, se objevil modrý králík velikosti jehněte s rudými zornicemi. Z mordy, kterou by mu mohl závidět i lítý vlk, tekla málem proudem pěna. Vrhl se po jedné kostře, uchopil do tlamy stehenní kost a zmizel i s nemrtvým ve směru, odkud družina přišla. Poslední zástupce živých na kolbišti neměl šanci. Ač se bránil velice dobře, poměr šest ku jedné znamenal jasný ortel. Poslední hrdina se svezl posekán k zemi.
Na bojišti zavládl ticho, samozřejmě že mrtvolné, když na místě bylo pět mrtvol a stejný počet nemrtvých. Kostry se po sobě rozpačitě rozhlédly. „Neměli náhodou vyhrát?“ zeptala se jedna. „Měli,“ přisvědčila s rozpaky druhá, „ ale znáš to, jednoho ten boj strhne, ani neví jak.“ Další kostra si sedla do kouta a začala bědovat. „Ticho!“ okřikla všechny čtvrtá kostra, „raději řešme, kdo to řekne šéfovi.“ Čtyři kostry se současně podívali na pátou. „To jako já?“ zeptala se kostra číslo pět nevěřícně. Zbývající skeletoni souhlasně přikývli. „Tak to teda ne,“ bránila se pátá, „možná jsem jenom kouzlem pohromadě držící hromada kostí, ale nejsem blázen a sebevrah.“
Hněvivý výkřik vyburcoval kocoura Mickeshe ze slastného přemítání o angorských kočkách s lesklou srstí poflakujících se v hojném počtu někde na pláži. Podíval se na svého pána. Ten vstal, s nepřítomným pohledem se otočil ke dveřím a brblaje si: „Tohle nemám zapotřebí, tohle nemám zapotřebí, tohle nemám zapotřebí, tohle nemám zapotřebí…“ odešel z místnosti. Bylo to ostatně naposledy, co jej Mickesh viděl.

Uplynulo mnoho let a tvář světa se mnohokrát změnila. Po všechna ta léta se Fliwerus toulal a konal „zlo“, aby si spravil reputaci. Roku 955 povraždil tisíce maďarů u řeky Lech, smůla, že tím zastavil jejich devastační nápor do Evropy. Zhruba o šest set let později zdeptal armádu obléhající jakési město. Samozřejmě nebyla jeho vina, že to byla turecká armáda a tím městem že byla Vídeň. Když v březnu roku 1945 viděl, kterak se jedna strana jakéhosi, pro něj bezvýznamného, konfliktu zoufale snaží zničit všechny mosty přes Rýn, trochu se do toho zamíchal a schválně nechal jejich nepřátelům jeden most nepoškozený. Až později zjistil, že tím významně přispěl k porážce říše zla. A to se už vůbec nebavíme o tom, jak to dopadlo, když pustil Flemingovi na bakterie plíseň. A pak, jednoho dne, mocný, zlý čaroděj Fliwerus zemřel.
Pomalu kráčel vzhůru po průsvitných schodech. Na všechny strany se do nekonečna táhla sněhobílá pokrývka mraků. Najednou se před ním objevila zlatostříbrná brána. Před ní seděl na stoličce starý muž v bílém rouše s bílým plnovousem a hrál sám se sebou šachy. Když Fliwerus k němu došel, hráč zvedl pohled a pravil: „Vítej, čekali jsme tě.“ Fliwerus se na muže pozorně zadíval a po chvíli se zeptal: „Ty jsi..?“ „Ne,“ zavrtěl hlavou svatý Petr, „ON tě čeká uvnitř.“