Nokturno.net / tvorba / dílko

Jen sen
Je za mnou další náročný den, tedy alespoň jeho nejdelší část. Jsem ráda, že konečně přicházím domů a mohu si teď odpočinout od všeho toho shonu kolem sebe. Poslední dobou mi můj život připomíná větrné tornádo, v jehož víru se bezmocně točím a nestačím se divit, co se semnou děje. Mám za sebou teprve polovinu týdne, avšak cítím se tak vyčerpaná, jako kdyby na mě spadla všechna tíha a problémy světa. Blížím se ke dveřím našeho bytu, které jsou sice jako každé jiné, ale pro mě mají zcela výjimečný význam. Pokaždé, když je otevřu, dýchne na mě klid a pohoda ,a když je za sebou zavírám, nechávám za nimi všechny své problémy a těžkosti. Za těmito dveřmi dostávám pocit bezpečí a vím, že se mi nemůže nic stát, ani mě ohrozit.
Jakmile se jen malinko osmělím, přilepím své zvídavé oko ke kukátku a pozoruji zlostné obličeje svých nepřátel. Tváří se jako rozzuření býci, podrážděni toreadorem mávajícím ostře rudým šátkem. A já se jen pobaveně usmívá nad tím, jak mazaně jsem jim unikla. Své ouško přiblížím k oněm dveřím a slyším jak jejich tiché hlasy slibují: „No počkej, tohle si líbit nenecháme!“ Dnes je ale všechno jinak. Dveře se otvírají ztuha, nechtějí mi dopřát ten známý pocit klidu a bezpečí. Přece jen se mi je podaří otevřít, ale když překračuji práh našeho bytu, nepociťuji obvyklou úlevu. Podívám skrz kukátko a vidím jen prázdnotu.. Mé problémy na mě vyzrály, tentokrát nezůstaly venku, ale jsou pořád se mnou. Slyším jejich krutý a výsměšný smích ozývající se uvnitř mne samotné.
Každý krok, každá myšlenka mi činí nesmírné potíže. Každý problém na mně visí jako desetitunové závaží. Mé kroky vedou do koupelny. Pouštím si mrazivě chladnou vodu a nechávám ji stékat po obličeji s nadějí, že se mé tělo alespoň trochu probere k životu. Jindy zaručený způsob však nyní zklame. Místo očekávané úlevy cítím tisíce malých jehliček zapichujících se do mého obličeje. Kradmo a se strachem zabodnu svůj pohled do zrcadla, ale rychle jej zas odvrátím. Začas se odhodlám ještě k jednomu pohledu, tentokrát již neucuknu. Dívám se na nemilosrdný odraz tvrdé skutečnosti a vidím úplně cizí obličej. Oči neznámé tváře se samy přes protest jejich majitele zavírají nemohouce se už déle dívat na to, co se děje. Rty jsou popraskané a vypadají jako by se už dávno zapomněly smát. Déle už se do zničené tváře dívat nemohu. Vydávám se na zapeklitou cestu ke své posteli. Zabalím své unavené tělo do teplých peřin, které sice mé tělo zahřejí, ale má duše zůstává nadále chladná jako vítr vanoucí v zimě z hor. Zavírám oči, které se nyní spíše podobají dvěma vyprahlým dírkám a usínám s jedinou myšlenkou: Utéci jen na okamžik od všech a všeho.
Není mi však dovoleno tak lehce uniknout. Problémy se stále ozývají jako temný hlas mého svědomí postiženého tím největším hříchem. Zdá se, že již vyřkly ortel a mým trestem má být nesnesitelná bolest. Rozlézá se mým tělem jako mravenci, kteří mě užírají zevnitř. Zakusují se do mého masa jako kdybych už vydechla naposledy a byla jejich poslední nadějí na přežití. Bolest mě ničí zaživa a já už se ani nesnažím bojovat. Jako tichý stín do mně vstupuje beznaděj, všechny snahy, boj a úsilí jsou zbytečné. Zcela mě ovládá bolest stále silnější. Jsem bezmocná jako odsouzenec před popravou, který nemá tu nejmenší šanci na přežití. Náhle zasáhne ta nejhorší bolest. Připadá mi, že jsem zasažená přímo do srdce vinnou člověka, jemuž jsem věnovala veškerou svou důvěru. Slyším výbuch činné sopky, pod kterou právě stojím. Ozývá se nářek, panika a zoufalý pláč lidí, kteří si uvědomují, že jsou odsouzeni k smrti, přestože je jejich duše neposkvrněná stejně jako duše novorozeněte, jež má být obětováno černým silám. Vše se mísí s vítězným, bezohledným a nesmlouvavým smíchem toho nejkrutějšího tyrana. Už nemohu dál, hroutím se k zemi. Z posledního úsilí zavírám oči s touhou už nikdy nevidět a zakrývám si uši abych neslyšela to, co mi znova a znova působí další bolest. Přeji si konec.
Začínám zase procitat. Ucítím neobvykle a překvapivě příjemnou vůni. Je mi velmi známá a vyvolá ve mně stejný pocit bezpečí, který ve mně vyvolává vůně domova. Toužím otevřít oči a zjistit odkud tato vůně pochází, ale dostanu strach, že je vše jen milostivý sen a jakmile oči otevřu, zmizí v nenávratnu. Na svém těla začínám pociťovat jemné dotyky, pod kterými se hojí a mizí všechny rány a bolest. Zároveň cítím teplo, které se ke mně nesměle pomalými kroky přibližuje. Z mé duše se začíná vykrádat chlad, mé srdce roztává jako poslední zbytek sněhu, na který dopadají první paprsky jarního slunce. Slyším sladkou melodii, kterou by nedokázal vydat ani nejkrásněji znějící nástroj vedený nejnadanějším virtuózem. Zmizel strach, bolest, všechny rány i beznaděj. Už si ani nevzpomínám, že něco takového kdy existovalo. Směle otevírám své zvědavé oči. Vidím hrdě stojící stromy s hlavami vysoko v oblacích, mezi kterými pobaveně vykukuje ohnivý kotouč, jehož dlouhé plamínky vesele lechtají a hýčkají vše okolo sebe. Tančí a nechávají se unášet rajskou hudbou překrásně znějící mým uším - zpěvem ptáků. Vzbuzuje se ve mně touha být jedním z těch plamínků a lehce tančit mezi stromy.
Zvedám své již uzdravené tělo a vnímám příjemný pocit únavy i svěžesti. Chodidly se dotýkám svěže zeleného paloučku hladké trávy, na kterém jsem ležela. Zpozorovala jsem v ní kapky rosy. Vypadají jako slzy na řasách mladé dívky, které se na malé ostré střepy rozbily všechny její dětské sny. Svůj pohled zvedám ke stromu, který se po tu dobu, co jsem spala, tyčil nade mnou a svými větvemi mě ochraňoval před každým, kdo by mi chtěl ublížit. Je jako stařec poznamenán mnoha hlubokými vráskami a jizvami, které mu zasadil dlouhý a strastiplný život. Vypadá, že v sobě skrývá všechnu moudrost světa, jako kdyby znal věčné tajemství života, které bylo svěřeno jemu jedinému. Má dlouhé, rozvětvené větve skrývající touhu přiblížit se samotné nekonečnosti. Ostatní stromy jsou vedle něj bezvýznamné. On sám působí velkolepě a vznešeně, vévodí celému lesu. Opovažuji se jej jen konečky prstu dotknout a jakmile to udělám, probudí se ve mne taková síla, že získám pocit, že dokáži cokoli na světě.
Rozbíhám se po klikaté pěšince vedoucí do neznáma. Mé nohy se jen lehce dotýkají země jakoby to ani nebylo zapotřebí. Jsem lehká, osvobozena od všech problému a jsem si jistá, že kdykoli mohu odlepit svá chodidla od země a vznést se k oblakům jako bílá holubice.
Má křídla způsobila, že se právě ocitám u nejklidnějšího potůčku, který jsem kdy viděla. On nikam nespěchá a vše nechává volně nenásilně plynout. Jeho voda je křišťálově čistá a vlní se mezi kamínky jako voda v nekonečném oceánu. Potůček je jako brána do jiného světa. Za ním vidím louku plnou neuvěřitelně krásných a barevných květů lákajících svým kouzlem a vůní jako Sirény, které lákaly svým zpěvem Odyseovu loď ke břehu. Překonávám touhu přejít potůček a louce se co nejvíc přiblížit, protože si nepřeji, aby má loď ztroskotala na skalnatých útesech. Omamný svět za potůčkem prohrává svou bitvu a smířen s porážkou přestává ovládat mé smysly. Má pozornost patří zase obdivuhodnému potůčku. Mám chuť se do něj ponořit a cítit jaké je to být jeho součástí. Svou dlaní pohladím hladinu a překvapí mě, jak je studený. Nakloním se nad něj a na vlnkované hladině vidím svůj odraz. Mám usměvavé rty tvaru půlměsíce a přijde mi, že úsměv z mé tváře nemohl nikdy zmizet. Mé oči jsou jako dvě malé hvězdičky zářící ve tmě. Jsou plné radosti, zvědavosti, nadšení a naděje jako oči malého dítěte. Vlasy mi cuchá vítr hrající si s listy stromů a mé tváře mají barvu červánků. Konečně vidím svou tvář.
Na chvilinku zavírám svá víčka a sním o tom, že se nechávám větrem nést a mé oči se mohou na všechno dívat z úplně jiného pohledu. Náhle slyším z dálky zvuk, který ačkoli je mi známý, do mého snu vůbec nezapadá. Oči se samy otvírají a já rozeznávám světle žluté stěny svého pokoje. Poznávám, že ten zvuk, který jsem slyšela patří mému nemilosrdnému budíku, jež mě tam nezdvořile ruší z mého krásného snu. Na okamžik ještě spatřím svůj potůček a vidím, jak po něm jako dvě odlišné lodě odplouvají oba mé sny. Jedna je jako nejtemnější noc, druhá jako nejjasnější den. Obě jsou spojeny šedým a pevným řetězem s kladkou, od které už někdo kdysi dávno ztratil klíč. Možná se někdy najde na dně mého potůčku. Kdo ví…
Eventris