Nokturno.net / tvorba / dílko

Co se finanční situace v naší rodině týče, nikdy jsme neměli o peníze nouzi. Přesto jsem však jednoho dne usoudil, že by bylo vhodné zvýšit svůj hubený měsíční příjem, který činil tři koruny padesát o nějakou tu korunu. Často jsem se otce ptal, proč je tak zbytečně štědrý a jestli neuvažuje alespoň o malém zvýšení mého kapesného, na mé otázky však odpověděl vždy stejně: „Na rohlík a deko šunky ti to stačí“ a tak jsem pochopil, že ze svého tatíka nic nedostanu ani čínským mučením. Dlouho jsem přemýšlel, jak bych k nějaké té koruně mohl přijít, až mě to konečně napadlo. „Půjdu pracovat tati“ vyhrkl jsem na něj druhý den „Zbláznil ses?!“ odpověděl mi vyděšený rodič, který byl již šestým rokem na podpoře „Však sám uvidíš, že práci je třeba se obloukem vyhýbat.“ Nebral jsem jeho slova vážně a tak mi zbývalo jen vybrat si obor, který by mi vyhovoval. Nabízelo se příjemné prodávání vánočních kapříků, či stromků, ovšem to, že byl 20. červenec, celou věc značně komplikovalo. Z mého přemýšlení mě vytrhlo až oznámení o úmrtí jistého pana Candáta. „Ano!“ Nevhodně jsem vykřikl zrovna, když hlasatel oznamoval lítost nad pozůstalými, až po mě jedna malá paní hodila kamenem. Naštěstí mě trefila pouze do hlavy. „Hřbitov, to je terno!“ znovu jsem si radostně zavýskl. Ihned jsem se vydal na místní hřbitov, kde mě překvapivě okamžitě přijali. Dostal jsem bezva práci u spalovny, pracovní mundůr a prima papuče. Nutno říci, že mistr palič, jménem Jiří Hoří byl celkem sympatický chlap. „Už si někdy pálil Venco?“ otázal se mě. „Jmenuji se Jóna mistře“ zaprotestoval jsem. „To je fuk Franto, zanech plků a radši sem pojď.“ Nechtěl jsem se s mistrem přít a tak jsem šel. „Zítra je tu pohřeb a chci, abys ho vedl ty Vojto.“ Přikývl jsem, jako že rozumím. „Tvoje úkoly budou následující Honzo, připravit pro hosty občerstvení, smuteční hudbu a provést kremaci.“ Poté jsme se domluvili na mém platu, který činil dvacet korun za mrtvého. Spokojen jsem šel domů, kde jsem namazal třicet chlebů sádlem, z tátovy sbírky desek vybral nejlepší album krále rock‘n-rollu a šel spokojeně spát. Druhý den jsem se dobře naladěný dostavil na hřbitov. Když přišli hosté a já viděl jejich smutné obličeje, napadlo mě, že by to tu chtělo trochu oživit. „Kdo umřel, že ty psí voči?“ Zažertoval jsem se starým Candátem pro odlehčení situace. Zřejmě mu to moc vtipné nepřipadalo a tak si šel i s ostatními sednout na zem, jelikož jsem židle zapomněl připravit. Věděl jsem, že je zle a tak jsem pustil Elvise a vyzval vdovu k tanci. Do tance ji moc nebylo a starého Candáta to z neznámých důvodů naštvalo, takže jsem zbytek obřadu musel dokončit na jedno oko slepý. „Tak toho Candáta šoupnem na rožeň ne?“ Naposled jsem zavtipkoval, než byl ze hřbitova vyhozen. Otec měl pravdu, práce je nebezpečná a je nutno se jí obloukem vyhýbat.