Nokturno.net / tvorba / dílko

Až doposud byl noční život u nás doma v naprostém pořádku, vše se však změnilo onu osudovou noc z třetího na čtvrtý červenec, kdy teror začal. Když se můj tvrdě pracující otec vrátil z pracovního úřadu (jako obvykle s nepořízenou), již ve dveřích mi bez pozdravu hodil kabát a se slovy :"Celý den jsem tvrdě pracoval, tak teď se budete smekat vy," si lehl na postel, rozdal úkoly a usnul. Měl jsem štěstí, jelikož jsem měl za úkol pouze otci ve spánku masírovat namožená chodidla, což se ovšem ukázalo vcelku zbytečné, protože si můj tatík zapomněl sundat boty. Jeho relaxace neměla dlouhého trvání, neboť asi o půl dvanácté někdo zazvonil. Otec neváhal, vyskočil z postele, z komory vzal brokovnici a šel otevřít. "Co děláš?" zeptal jsem se trochu polekaně, nutno však říci, že mě to u mého otce ani trochu nepřekvapilo. "V tuhle hodinu to nemůže být nikdo normální," řekl klidně a vykopl dveře z pantů. "Nebylo to trochu zbytečné, tati?", namítl jsem marně při pohledu na rozpůlené dveře. "Naopak, nutné," procedil otec mezi zuby, když prohledával nejbližší křoviny. „Volej policii," řekl, když zajistil okolí a vypálil dvakrát do vzduchu. "Co jim mam jako říct?" zaprotestoval jsem, když na zem spadli čtyři mrtví holubi. Mou otázku však ignoroval a konal co uznával za vhodné. Bylo jasné, že nechtěl podcenit situaci, ovšem poté, co mi nařídil vyrobit ruční granát, jsem již opravdu zapochyboval o duševní způsobilosti svého rodiče. Od své stupidity naštěstí ustoupil, místo toho však vybudoval přede dveřmi improvizovaný val. "Budeme tu držet hlídky," řekl mi, když naplnil poslední pytel s pískem. Jakoby náhodou jsem dostal první hlídku já. Asi po deseti minutách tvrdé hlídky jsem tvrdě usnul. Probudil mě až známý zvuk našeho zvonku. Když jsem otevřel oči, uviděl jsem pečlivě naleštěnou hlaveň otcovy zbraně. "Nepřeháníš to už?" vyděsil jsem se. "Máš štěstí, že teď potřebujeme každého, ale polní soud tě nemine" obořil se na mě major otec. "Majore?" promluvil jsem na svého velícího důstojníka. "Jsem generál, po vybudování zákopů jsem se povýšil." "Dobře si udělal" polichotil jsem mu. "Komu tykáš, vojíne?!" ohradil se generál otec, který již zcela podlehl válečnému režimu. "Támhle, vidíš ten tank?" prstem ukazoval na sousedovu novou felicii a druhou rukou rozbaloval válečnou mapu. Ani jsem se neodvažoval si domýšlet, co bude následovat. To, čeho jsem se nejvíc obával, se stalo skutečností- úkol byl zneškodnit nepřátelskou mašinérii. Marně jsem se snažil dezertovat (otec byl rychlejší), a tak mi nezbylo nic jiného, než prostřelit ubohé felicii levou zadní pneumatiku. Její majitel z toho však viditelně neměl dvakrát radost. "Uteč, civilisto" zařval na něj generál a vystřelil do vzduchu. Opět nás zasypala sprška mrtvých holubů. Poté jsem dostal úkol druhý - vykopat na určeném místě zákop. Marně jsem přes dvacet minut rýpal lopatkou do betonové silnice, pak jsem ji zahodil a v nestřežený okamžik utekl z fronty. Bylo mi jasné, že otce musím zastavit za každou cenu. Měl jsem divné tušení, že kdybych neuspěl, postupně by vyvraždil celou vesnici. Na závěr bych chtěl poděkovat odchytové službě divoké zvěře pana Prudkého za zdařený odchyt mého tatínka.