Nokturno.net / tvorba / dílko

Bylo mi tehdy patnáct let a chodila jsem na Základní školu do devátého ročníku.Měla jsem hnědé delší vlasy a byla jsem celou svou patnáctiletou duší zamilovaná do Martina..Byla jsem naivní a nezkušená...Nějaký vztah jsem už za sebou měla...Ale nejspíš měly význam jenom pro mě...Hledala jsem smysl života,psala básně,hrála na kytaru,četla knížky a chodila do divadla.Jednou,když jsme tak šly s mojí nejlepší kamarádkou parkem a povídaly si,najednou proti nám šel Martin...smál se a já celá bláznivá jsem si myslela,že na mě..Tak jsem nahodila svůj nejhezčí úsměv jakého jsem byla schopná a šla mu vstříc..Martin okolo nás jen prošel a pozdravil...Byla jsem neš´tastná...Vždyť musel vědět,jak moc ho miluji...Měla jsem to napsáno přímo na čele...Byl slepý...Známe se ze školy,zdravíme se a dokonce jsem s jeho třídou byla v loni na lyžařském kurzu.Pamatuji si,že jsme si povídali o malování...On totiž krásně maluje a má neuvěřitelný talent..Jen tak mezi řečí jsem se zmínila,jestli by mi něco nenakreslil...Říkal že ano a já byla ráda...V tu dobu jsem do něj ještě zamilovaná nebyla...Po roce,stál Martin na chodbě a čekal na mě...Nevěděla jsem co chce,byxlo mi to celkem jedno,má láska k němu ještě spala...Podal mi velkou čtvrtku a říkal,to je pro tebe..Byla jsem šťastná a běžela jsem pryč si obrázek prohlédnout..Když jsem viděla nakreslenou nádhernou růži,skoro mi tekly slzy a v tu chvíli jsem se do Martina zamilovala celou svou duší...Když jem šla zpátky,Martinovi jsem dala pusu a byla jsem š´tastná.Co se dělo druhý den,týden a měsíc...Nemusím asi říkat,byla jsem beznadějně zamilovaná...Nejhorší na té věci bylo,že jsem si já hloupá a naivní myslela,že mi Martin dal obrázek z lásky...Usmívali jsme se na sebe víc než předtím a mě hřálo u srdce...S mojí nejlepší kamarádkou,jsem každý den na něj čekali před školou a nenápadně ho sledovaly hodiny a hodiny...Martin mě pochopitelně nemiloval...Jenže,naděje umírá poslední a to i pro mě...Z každého pohledu,úsměvu a pozdravu,ketrý patřil jenom mě,jsem byla úplně mimo a tím víc zamilovaná..Nevěděla jsem na čem jsem.Tak to trvalo dny,týdny a měsíce...Věděla to celá škola a nakonec i on.Nic se tím ale mezi námi nezmněnilo a já myslela že umřu.Psla jsem čím dál víc smutnější básně,četla tragédie,kytaru jsem už měsíce neviděla a do dicadla jsem už radši nechodila...Ležela jsem beznadějně na posteli a plakala....Jednou,bylo odpolední vyučování,Martin stál před mojí třídou a čekal na mě...Už jsem si myslela,že mi řekne,že mě miluje...Tak jsem se celá šťastná vyřítila ze třídy a běžela k němu..Martin mi však s lítostí oznámil,že se mnou být nemůže...Poté mi došlo,že má asi přítelkyni...Byl na mě tak hodný,ptal se mě,jestli jsem v pořádku a jestli nepotřebuji nějak pomoct...Plakala jsem hodiny a hodiny...Bylo mi,jako bych se dusila,prostě ten pláč nešel zastavit...I přesto jsem každý den chodila na zastávku abychse podívala,jak Martin odjíždí,co dělá a jestli se na měnáhodou neusměje...Mluvili jsme o našem vztahu ještě milionkrát...On to vlastně vztah nebyl...Ale...Vždycky to však končilo stejně..."Je mi to líto,ale já nemůžu..." Tahle věta se stala mojí noční můrou....Povídala jsem si tiše s mojí černou růží od Martina a tiše a čím dál víc jsem ho milovala...Asi po roce,co jsem zase beznadějně stála na zastávce a vyhlížela Martina,najednu přišel ke mě a pohladil mě po ruce...Byla jsem šťastná a chytila ho za ruku...Šli jsem mlčky parkem a usmívali se na sebe...Tenkrát večer,jsem napsala krásnou báseň o smutku,napsala jsem povídku o lásce a úvahu o smyslu života...Druhý den,jsem už na zastávce nečekala...Našla jsem se a až teď chápu,že k tomu stačil jeden jediný okamžik...