Nokturno.net / tvorba / dílko

Moje paní doktorka mi říkala, ať se přestěhujeme, že mi to tu nesvědčí. Že jsem narušená a můžu si vážně ublížit. Nevím, proč tu ještě bydlíme. Možná, že kdybychom se fakt odstěhovali, nemusela bych brát ty zelené pilulky...pořád jsem nepochopila, k čemu jsou dobré. Jím jich stále víc a město na mě pořád útočí.
Bojím se jít i do obchodu - jako třeba teď. Říkám si: je to jen večerka za rohem, v cestě není žádný panelák, to zvládneš. Ale stejně se trochu bojím. Jiná paní doktorka zase říkala, že je to nemoc a říká se tomu nějak....už nevím jak.
Vyšla jsem ze dveří našeho vchodu. Je už tma a lidi spěchají domů. Opatrně jsem vyšla na chodník. Je to v pořádku. Duch města asi spí. Udělala jsem pár kroků a zabočila za roh. Fajn, mám pár metrů za sebou. Všechno je OK, nemusím se bát. Procházím pod trubkami, co vedou k obrovské továrně. Najednou jedna z nich praskla.
Město! Město se probouzí!! Chtělo se mi křičet, ale v nemocnici mi říkali, že když něco takového uvidím, nesmím křičet. Nechápu to. Lidé, co šli kolem mě křičí "Pozor, prasklo potrubí, crčí z něj vařící voda! Zavolejte někoho!" Podívala jsem se vzhůru. Ta vařící voda mi padala přímo na hlavu. Ale to není voda! Ti lidé se pletou. To není voda! To NENÍ Voda! Z těch trubek prýští krev! Jsem celá od vřící krve! Pomoc! Pomoc! Už zase to jde po mně!!
Rozběhla jsem se pryč, směrem k sídlišti. Upřímně... bylo mi jedno, kam běžím, hlavně utéct tomu duchovi města.
Podívala jsem se nahoru. Chtěla jsem vidět měsíc....ale místo toho jsem si všimla věžáků tyčících se nad mou hlavou. Skláněly se ke mně a příšerně hučely. Věděla jsem, že každou chvíli spadnou a zasypou mě tunami své váhy.
Další zběsilý běh po chodníku pryč. Ty paneláky běží za mnou. Dohoní mě. Jsem si jistá! Kachličky pod mýma nohama se začaly propadat a nohy se mi bořily do nekonečné prázdnoty. Přeskakovala jsem z místa na místo a cesta za mnou se bortila kamsi do pekla.
Nějaká světla. Co je to? Semafory? Je červená. To platí pro mne nebo pro paneláky? Určitě pro mě. Semafory jsou taky město.
Semafory si taky přejí mou smrt.
Nedbala jsem červené a rozběhla jsem se přes cestu. Ozvalo se troubení klaksonů a mi došlo, že civilizace proti mně vyslala další zbraň - auta. Nabírají mne na své kapoty a já se z nich ve snaze utéct kutálím pryč. Všechno si přeje můj konec a betonová cesta lačně vsakuje kapičky mé krve.
Vstávám. Dokud mám sílu běžet, běžím. Třeba to stihnu a dostanu se někam za město, někam do lesů kde nemá ten prokletý pokrok moc. Nade mnou vrní dráty elektrického vedení, nevím, co provedou. Když na mě zaútočily naposled, schválně se potrhaly a drtily mě dávkami elektrického proudu. Dnes se ale tak zvláštně houpou a natahují, jakoby na mne chtěly dosáhnout a obtočit se mi kolem krku. Radši honem pryč. Probíhám pod nimi, krčím se, doufám, že na mne nedosáhnou.
A znovu sídliště. Proboha, v tomhle městě jsou paneláky snad všude!! Nahýbají se, šeptají mi ošklivé věci a pak padají. Sunou se k zemi těsně za mými zády, mám štěstí, že jsou ty tuny betonu tak pomalé, ale i tak se mi částečky sutin vpletly do vlasů.
Udýchaná, neschopna běžet dál jsem se svalila k zemi a pozorovala, jak se ke mě nestvůrné kolosy blíží. Valí se ze všech stran a uzavírají vražedný kruh. Jsem v pasti, už není kudy utéct.
Město je můj vrah.
Nechci zemřít...
Ale civilizace mi nedává na vybranou....
Už se naklánějí, už padají tuny betonu...
Padají mi na hlavu...
Vidím svou krev na chodníku...
Je konec….
Je konec….


***


Paní doktorka mi dala nové prášky. Už nejsou zelené, jsou fialové a prý mi konečně pomohou. Pořád nechápu, proč neutečeme před duchem města někam na venkov. Kdyby na mne zaútočil třeba dnes, nepodaří se mi utéct, protože jsem přikurtovaná koženými pásy k posteli. Myslím, že i tenhle dům mě nemá rád, ačkoli mi tvrdili, že je to nemocnice a lidem pomáhá. Za zamřížovanými okny je vidět hvězdná noc a já jsem uvězněna v téhle pasti…
Nemůžu ven…
Asi z toho zešílím…..!!!