Nokturno.net / tvorba / dílko

Časně ráno jen chvíli nato, kdy slunce ukázalo světu svou novou tvář, stejně jako každý den zaskřípaly dveře stařičké dřevěné chaloupky. Hlava pokryta havraními vlasy opatrně vykoukla, obezřetně se rozhlédla a jakmile viděla, že je jediná kdo je tak brzy vzhůru, neuvěřitelnou rychlostí se rozběhla směrem k lesu. Běžela poplašeně jako srna, kterou pronásleduje nemilosrdný lovec. V její tváři se zračil strach a úzkost.
Zpomalila teprve až se za ní zavřel les. Tehdy také úzkostný pohled její tváře vystřídal zasněný úsměv. Jako pokaždé pokorně ulehla na zelený palouček trávy a svá chodidla ponořila do ledově chladné říčky, která tudy protékala. Až teprve teď se probudila. Mohla být konečně nikým nerušena ve svém světě. Ležela tam a bedlivě pozorovala oblohu. Ve svých bělostných šatech, s bosými chodidly a rozcuchanými vlasy vypadala jako z jiného světa. A kdo by ji znal, řekl by, že snad i byla. Lidí se stranila a možná i bála, vyznačovala se svou mlčenlivostí a nepřítomným pohledem. Někdo ji prý hodně ublížil, svět ji zklamal.
Jen pár kroků odtud se z lesa vynořily dvě děti. Chlapec a dívka přibližně stejného věku. Objevili říčku a začali házet žabky a předhánět se, čí žabka bude nejdelší. Tmavovlasému klučinovi najednou vzplály jiskřičky v čertovských očích. Asi metr od břehu ve vodě uviděl kamínek se kterým by určitě hodil tu nejdelší žabku na světě. Ani vteřinku se nerozmýšlel a už stál asi po kolena ve vodě. A jak tam tak stál a pokoušel se o další krok uvízla mu mezi kameny polobotka. Pokoušel se jí vysmeknout, ale když už ji téměř držel v rukou, silný prou vody mu ji vytrhl a odnesl o kus dál ke břehu, kde se naštěstí zachytila ve vysoké trávě. Holčička roztomilé tváře pro ni pelášila, moc dobře totiž věděla, že by dostali vyhubováno a měli by zakázáno sem chodit a tak by už by neměli kde házet žabky. Když byla těsně u ní, uviděla dívku v bílých šatech.
„Asi spí.“ řekl ledabyle chlapec a zmocnil se své promočené boty.
„Ne nespí, vždyť má otevřené oči.“ zašeptala dívenka.
„Tak je asi mrtvá. Vidíš vůbec se nehýbe.“
„Ne, ale usmívá se a mrtví se nesmějí!“
„Tak když není ani mrtvá a ani nespí, tak co tu potom dělá?“
„No přece leží, nevidíš?“
„Leží, leží, ale proč? Který normální člověk by tu takhle ležel, když si může hrát?! Možná je blázen. Blázni se přece smějí, ne?“
„Ne určitě není blázen, podívej jak je krásná. Jako princezna.“
„Hm.“
„Už vím co dělá.Určitě sní. Sní o tom, že pro ni přijede princ na bílém koni a vezme si ji za ženu.“
„Houby sní. Je prostě blázen a hotovo.“ trval chlapec skálopevně na svém.
Přiblížila se doba oběda a tak se obě děti rozutekly domů.
V pravém koutku dívčina kaštanově hnědého oka se něco zalesklo. Byla to slza, která se jí kutálela po tváři a spadla dolů do trávy, kde se před chvíli ještě leskly kapky rosy. Jakmile první dopadla, začaly se rojit další a další snad aby se ty první v trávě necítily tak sami. Bylo jich tam už požehnaně, ale slaný déšť neustával. Po té dlouhé době sucha ho bylo potřeba. Přidaly se také sotva slyšitelné hromy – vzlyky dívky.
Jakmile měli děti po obědě, šly se znova se vší zvědavostí podívat do lesa, jestli se tam zase setkají s tou podivnou dívkou. Celou cestu pelášili co nejrychleji to šlo a dohadovali se o tom, co se dívce stalo a co je zač. Vrtalo jim hlavou jestli je opravdu blázen a jestli jí tam ještě najdou. Když dorazili na místo podlehli zklamání.
To místo, kde předtím dívka ležela bylo opuštěné. Zbyla tam jen její silueta v otlačené trávě a pár kapek rosy. Rozladění se tedy daly ne cestu domů, pozastavilo je však zahvízdání, které uslyšely za svými zády. Když se otočili s překvapením zjistili, že člověk co na ně hvízdal je ta samá dívka, která předtím než odešli ležela nehybně v trávě. Když se děti podívali pozorněji spatřili, že v dlani svírá přesně ten kamínek, který chtěl chlapec za každou cenu vylovit. „No uvidíme, kdo hodí nejlepší žabku teď.“ Dívka se usmála a hodila kamínek svižně podél hladiny. Žabka to byla opravdu nepřekonatelná, ale děti se rozhodně nechtěli nechat zahanbit. Házeli do vody další a další kamínky a snažili se její žabku překonat, ale i když se jim to příliš nedařilo, nebyly vůbec zklamané a jejich tváře zdobil úsměv. Věděly že je to ta stejná dívka, ale nepoznávaly ji. Jako by se za tu dobu, co tu nebyly stalo něco, co jí probudilo k životu. „Možná že za ní přijel princ a slíbil ji svojí lásku.“ pomyslela si holčička. Šťastný výraz její tváře byl skutečný, už vůbec nevypadala podivně. Jen tu a tam se jí zalesklo něco v koutku oka.
Eventris