Nokturno.net / tvorba / dílko

Chci se dostat pryč
z tohoto důvěrně známého města
které se natolik proměnilo
že nemůžu najít cestu ven.
Zkouším zastavit projíždějící auta
ale nikdo mě nevidí
a já se stále víc ztrácím
v tom betonovém prokletí.
Kolem jsou desítky cest
ale všechny míří na stejné místo.
Nechci tam jít
ale musím.
Protože není kam jinam.
Skepsi prorazí vlak
pohladí mě nadějě
že snad koleje vedou ven.
V nádražní budově marně hledám jízdní řád
ze zdí na mě křičí jen zapomenuté vzkazy.
A vzduch je plný kouře z doutnajících banánů
a neúplných lidí
hrajících nepochopitelnou hru bez pravidel.
Podlaha je zakrytá zářivým sněhem
a v něm leží můj pejsek
s prokousnutým krkem.
Soucitné pohledy mě ženou daleko
z toho podivného světa.
Vybíhám na nástupiště a ptám se průvodčího
kdy pojede můj vlak.
Muž bez obličeje odpoví:
"v půl jedenáctý".
Tak dlouho nemůžu čekat.
Bezvýchodnost situace vyvolává slabost.
Hroutím se do sněhu
do chladu lhostejnosti.